26 Cdo 650/2025 — Nejvyšší soud

26 Cdo 650/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 6. 2025 Spisová značka:26 Cdo 650/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:26.CDO.650.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Společenství vlastníků jednotek Zneužívání výkonu práv a povinností Dotčené předpisy:§ 1178 odst. 2 o. z. § 8 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:20. 6. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 01.09.2025III.ÚS 2535/25 Milan Hulmák odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost4. 12. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 650/2025-266 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobce Z. B., zastoupeného JUDr. Bc. Jiřím Štumarem, advokátem se sídlem v Plzni, Plovární 478/1, proti žalovanému Společenství vlastníků XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Tomšíčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, o splnění povinnosti, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 6 C 254/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 10. 2024, č. j. 61 Co 202/2024-230, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 779,50 Kč k rukám JUDr. Tomáše Tomšíčka, advokáta se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Žalobce se domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost ve smyslu § 1178 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), nejpozději do tří dnů ode dne právní moci rozsudku sdělit mu jméno a adresu bydliště vlastníka a osoby, které přenechal byt k užívání, k tam uvedeným jednotkám v domě č. p. XY, XY, postaveném na pozemku p. č. st. XY, zapsaném na LV č. XY Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrálním pracovištěm XY pro obec a k. ú. XY (dále jen „dům“), ke dni 19. 11. 2021 a k tam uvedeným jednotkám v domě ke dni 1. 6. 2022. 2. Okresní soud Plzeň-jih (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 6. 2024, č. j. 6 C 254/2023-144, žalobu zamítl (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 3. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 2. 10. 2024, č. j. 61 Co 202/2024-230, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 4. Odvolací soud zopakoval a doplnil dokazování a po skutkové stránce uzavřel, že žalobce (vlastník bytové jednotky č. 969/7 nacházející se v domě spravovaném žalovaným) neprokázal, že by žalovanému doručil žádosti o poskytnutí informací podle § 1178 o. z. ze dne 23. 10. 2021 a ze dne 1. 6. 2022 a předžalobní výzvu ze dne 30. 11. 2022. Žalovaný obdržel až předžalobní výzvu ze dne 29. 9. 2023, která sama o sobě žádost o poskytnutí informací podle § 1178 o. z. v rozsahu žalobního žádání neobsahovala. Žalobce tedy před podáním žaloby žalovaného ke sdělení informací podle § 1178 odst. 2 o. z. nevyzval; učinil tak až na jednání soudu prvního stupně konaném dne 14. 5. 2024. 5. Po právní stránce se zabýval tím, zda žalobou uplatněný požadavek žalobce představuje zjevné zneužití práva, jež nepožívá právní ochrany. S odkazem na tam citovanou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu nejprve předeslal, že pouhá skutečnost, že § 1178 odst. 2 o. z. vlastníku jednotky právo na informace o dalších vlastnících a uživatelích jednotek v domě dává a že jej nijak výslovně nelimituje, ještě neznamená, že požadavek na poskytnutí takových informací nemůže být v konkrétním případě šikanózním výkonem práva, resp. zjevným zneužitím práva podle § 8 o. z. Odepřít ochranu právnímu jednání z tohoto důvodu lze však pouze v kvalifikovaných případech, které musí být řádně odůvodněny. Zda jde o zjevné zneužití práva ze strany žalobce je třeba posoudit ve vztahu k jeho konkrétnímu jednání, na podkladě všech zjištěných skutečností týkajících se i dalších jednání žalobce vůči žalovanému v jejich vzájemné souvislosti. Na základě těchto východisek přihlédl ke skutečnosti, že žalobce se vůči žalovanému opakovaně domáhá plnění řady povinností prostřednictví mnoha žádostí (ve výzvě ze dne 29. 9. 2023 poukazuje na 48 písemností), vyzývá jej ke sdělení informací podle § 1178 o. z. k celkem 14 datům v roce 2022 a požaduje umožnění nahlédnutí do množství dalších tam označených dokumentů. Již z takového výčtu je podle názoru odvolacího soudu evidentní, že postup žalobce je zcela excesivní a hlavní nebo alespoň převažující motivací výkonu práva žalobce (sice založeného zákonem) je úmysl žalovaného poškodit. Tento závěr podporuje fakt, že žalovaný na řadu jeho žádostí o poskytnutí informací podle § 1178 odst. 2 o. z. reagoval a informace mu poskytl. Údaje o vlastnících jednotek v domě a jejich uživatelích tedy žalobce opakovaně obdržel, přesto se jich k dalším datům domáhá touto žalobou, aniž by současně uvedl rozumný důvod, proč tak činí; další požadavky proto nemohly být vedeny skutečnou potřebou žalobce, nýbrž jeho snahou žalovanému uškodit (minimálně náklady na vyřizování jeho žádostí v rovině finanční i personální, s rizikem negativního dopadu do dalších činností žalovaného, vykonávaných ve prospěch všech vlastníků bytových jednotek). Z přehledu dluhů žalobce na příspěvcích na správu domu a pozemku a na plněních spojených s užíváním bytu ke dni 15. 11. 2023 a 21. 12. 2023 nadto vyplývá, že sám žalobce své povinnosti vůči žalovanému neplní. Konečně nelze odhlédnout od skutečnosti, že žalobce vede se žalovaným celou řadu sporů (jen v roce 2023 jich zahájil několik desítek), a i když vůči žalovanému zpravidla uplatňuje v jednom dopise více požadavků, následně je „drobí“ do řady žalob. Pro takový postup odvolací soud nevidí rozumný důvod; podle něj jde o snahu žalobce žalovaného co nejvíce zatížit i prostřednictvím probíhajících sporů. Odvolací soud tedy dovodil, že z uvedených skutečností jasně vyplývá zjevné zneužití práva žalobce v souvislosti s jeho žádostí o poskytnutí informací podle § 1178 odst. 2 o. z., a jde zároveň o jednání nepoctivé, z nějž žalobce nemůže podle § 6 o. z. těžit. Na tomto závěru přitom nic nemění ani okolnost, že s některými svými požadavky či opravnými prostředky uspěl. 6. Dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaný prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), z dále uvedených důvodů přípustné. 7. Problematikou zneužití práva ve smyslu § 8 zákona č. 89/2012 Sb. se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněném pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 27. 1. 2025, sp. zn. 27 Cdo 1236/2024). Dovodil, že zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2854/2022, a v něm citovanou judikaturu). 8. Ustanovení § 8 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. Závěry, zda jde o zjevné zneužití práva, může dovolací soud zpochybnit jen tehdy, pokud by tato úvaha byla z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, s