26 Odo 444/2006 — Nejvyšší soud

26 Odo 444/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 7. 2007 Spisová značka:26 Odo 444/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:26.ODO.444.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Odo 444/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce V. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému m. H. K., o zaplacení částky 6.752.328,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 C 246/2002, o dovolání žalobce proti rozsudkům Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. března 2005, č. j. 7 C 246/2002-93, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. září 2005, č. j. 21 Co 392/2005-119, takto: I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne           21. března 2005, č. j. 7 C 246/2002-93, se zastavuje. II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. září 2005,    č. j. 21 Co 392/2005-119, se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 6.752.328,- Kč se 4 % úroky z prodlení od 30. září 2004 do zaplacení. Uvedl, že žalovaný užívá věci v jeho vlastnictví, a to odsávací potrubí v délce 9 m uložené pod chodníkem a vozovkou za budovami č. p. 1225 – 1226 v H. K., Gočárově ulici, včetně asfaltového koberce, dále zděnou odvětrávací šachtu za domem č. p. 1226 a kanalizační přípojku za tímto domem v délce 5 m (dále jen „předmětné věci“). Za dobu tří let zpětně před podáním žaloby se z titulu užívání předmětných věcí domáhal po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení v částce 72.000,- Kč. Z titulu náhrady škody vzniklé podle jeho názoru tím, že mu žalovaný – s ohledem na ukončení nájemního vztahu – neumožnil další podnikání v provozovně, se domáhal částky 2.680.328,- Kč. Konečně se po žalovaném domáhal zaplacení částky 4.000.000,- Kč představující podle jeho názoru bezdůvodné obohacení vzniklé zhodnocením jeho majetku investicemi žalobce. Okresní soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. března 2005, č. j. 7 C 246/2002-93, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze dne 26. září 2005, č. j. 21 Co 392/2005-119, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Odvolací soud vzal z provedených důkazů především za zjištěno, že dne 16. března 1991 žalobce a jeho syn V. B. mladší vydražili – s právem uzavřít nájemní smlouvu s vlastníkem domu (žalovaným) na dobu dvou let –  provozní jednotku, a to cukrárnu B., nacházející se v H. K., Gočárově ulici č. p. 1225 (dále jen „provozní jednotka“), k níž měl právo hospodaření P. H. K., státní podnik, že na základě výsledku dražby ze dne 16. března 1991 uzavřeli dne 18. března 1991 P. H. K., státní podnik, jako převodce, a žalobce a jeho syn jako nabyvatelé dohodu o převodu provozní jednotky, přičemž předmětem převodu vlastnictví byly zařízení a vybavení provozní jednotky specifikované v přílohách k této dohodě, že dne 21. března 1991 byla mezi žalovaným zastoupeným B. p. m. H. K. a žalobcem a jeho synem uzavřena smlouva o nájmu příslušných nebytových prostor na dobu určitou (od 1. dubna 1991 do 31. března 1993) a že po uplynutí této doby žalovaný neměl zájem na pokračování nájemního vztahu, a proto k uzavření další nájemní smlouvy nepřikročil. Vzal rovněž za prokázáno, že ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 10 C 26/97 se žalobce se svým synem domáhali proti žalovanému zaplacení částky 160.000,- Kč s příslušenstvím představující cenu věcí, které museli zanechat v provozní jednotce z důvodu neobnovení nájemní smlouvy žalovaným, a že soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. března 2000, který nabyl právní moci dne 19. dubna 2000, žalobu v plném rozsahu zamítl. Zjistil také, že ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 C 55/92 se žalobce spolu se synem domáhal rozhodnutí, že vyvolávací cena provozní jednotky byla stanovena v rozporu s § 8 zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, v tehdy platném znění, a že žalovanému M. p. s. n. m. a jeho privatizaci se ukládá vrátit žalobci částku 302.995,- Kč s příslušenstvím, a že také tato žaloba byla v plném rozsahu zamítnuta rozsudkem ze dne 12. ledna 1995, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 14. listopadu 1995. Z karty provozní jednotky a z protokolu o průběhu veřejné dražby pak rovněž zjistil, že žalobce a jeho syn dražili provozní jednotku a movité věci a zásoby nacházející se v provozní jednotce. Na základě těchto skutkových zjištění učinil odvolací soud skutkový závěr, že předmětem dražby nebyly nemovitosti v Gočárově ulici č. p. 1225 – 1226 v H. K. a pozemek, na němž budova stojí (dále jen „předmětné nemovitosti“), a že za této situace je vlastníkem předmětných nemovitostí (stále) žalovaný. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že na základě výsledků dražby vzniklo žalobci a jeho synovi v souladu s ustanovením § 15 odst. 1 zákona č. 427/1990 Sb. právo na uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor, v nichž byla provozní jednotka umístěna, a to na dohodnutou dobu. Následně dovodil, že nárok na zaplacení částky 72.000,- Kč za užívání předmětných věcí je nedůvodný, neboť tyto věci nebyly předmětem dražby ze dne 16. března 1991, navíc jsou součástí předmětných nemovitostí (ve smyslu § 120 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění /dále jen „obč. zák.“/), a proto nejsou samostatnými věcmi, a pokračoval, že za této situace nejsou ve vlastnictví žalobce, nýbrž žalovaného. Poté – s odkazem na ustanovení § 420 a násl. obč. zák. – dovodil, že nárok na náhradu škody ve výši 2.680.328,- Kč je rovněž nedůvodný, neboť právo užívat předmětné nebytové prostory žalobci zaniklo uplynutím doby v souladu s § 9 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění platném v době uzavření nájemní smlouvy, a žalovaný, který nebyl povinen žalobci nadále umožnit užívání těchto prostor, resp. obnovit či uzavřít nový nájemní vztah, tak ve vztahu k němu neporušil žádnou právní povinnost. Ohledně žalovaného nároku na zaplacení částky 4.000.000,- Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení vzniklého podle žalobce zhodnocením předmětných nemovitostí konečně dovodil, že žalobce se o tom, že žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení, dozvěděl nejpozději dne 31. března 1993, kdy mu nebytové prostory odevzdal, a proto nárok na vydání bezdůvodného obohacení měl uplatnit v zákonné promlčecí době (§ 107 odst. 1 a 2 obč. zák.) a nikoliv až změněnou žalobou ze dne 7. září 2004; protože žalovaný vznesl účinně námitku promlčení, soud prvního stupně správně žalobu v tomto ohledu zamítl (§ 100 odst. 1 obč. zák.). Proti rozhodnutím soudů obou stupňů podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Uplatněné dovolací námitky výslovně podřadil dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Za zásadně právně významnou označil „problematiku spojenou s „malou privatizací“ a s přechodem vlastnických práv na účastníky privatizace (vydražitele), a to ve spojitosti s následným promlčením případných nároků vydražitelů (jako nájemců nebytových prostor) k vlastníkům nemovitostí“. Poté uvedl, že provozní jednotka, kterou vydražil, byla definována jako „budova včetně k ní vedoucí kanalizační přípojky, odvětrávací šachty a odsávacího potrubí“, že takto byla provozní jednotka dne 16. března 1991 rovněž dražena a že proto se na základě dražby stal vlastníkem „budovy včetně k ní vedoucí kanalizační přípojky, odvětrávací šachty a odsávacího potrubí“. V této souvislosti poukázal na to, že obsah dražené položky „budova“ znal předseda privatizační komise Ing. Z. P., a dodal, že vyjádření podniku P. H. K. ze dne 21. srpna 1991 lze pokládat za pouhé dodatečné vysvětlení (podané až po dražbě). Má za to, že se soudy „nedostatečně zabývaly otázkou vlastnictví předmětné kanalizační přípojky, odvětrávací šachty a odsávacího potrubí, a proto nesprávně dovodily, že žalobce není jejich vlastníkem“. Vyjádřil přesvědčení, že „předložil v řízení celou řadu podkladů a důka