Nejvyšší soud 27 Cdo 1072/2025 – Zaplacení 75.477.833 Kč s příslušenstvím

Žalobou podanou Obvodnímu soudu pro Prahu 4 se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení 75.477.833 Kč s příslušenstvím z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení, které žalované vzniklo v důsledku zrušení pravomocného rozhodnutí, na jehož základě jí žalobkyně uhradila žalovanou částku.

Usnesením ze dne 6. 5. 2024, č. j. 60 C 268/2021-168, Obvodní soud pro Prahu 4 zastavil řízení o námitce nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů vznesené žalovanou v podání ze dne 2. 2. 2024 (výrok I.) a zamítl námitku místní nepříslušnosti vznesenou žalovanou (výrok II.).

K odvolání žalované Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to z části jako zjevně bezdůvodné, a z části proto, že dovolání, jež není přípustné podle § 238a o. s. ř., neshledal přípustným ani podle § 237 o. s. ř.

Dovolatelka má za to, že dovolání je přípustné pro vyřešení otázek:

První dovolací otázka přípustnost dovolání nezakládá. Jejím prostřednictvím dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že jí vznesenou námitku nedostatku místní příslušnosti vyhodnotil jako opožděnou, neboť v prvním podání ve věci (z 10. 12. 2021) sice namítala nedostatek místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 4, ale neuvedla k tomu žádné důvody.

V této části je však dovolání zjevně bezdůvodné. Je tomu tak proto, že v projednávané věci Vrchní soud v Praze (po vydání napadeného rozhodnutí) usnesením ze dne 21. 1. 2025, č. j. Ncp 514/2024-196, určil, že k projednání věci jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy (první výrok), a věc postoupil Městskému soudu v Praze (druhý výrok). Podle § 105 odst. 1 poslední věty o. s. ř. se při zkoumání místní příslušnosti nepřihlíží k přípravě jednání, jednáním a jiným úkonům provedeným před věcně nepříslušným soudem a k rozhodnutím vydaným věcně nepříslušným soudem. Napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně (v části týkající se místní příslušnosti) tak byla „odklizena“ účinkem usnesení Vrchního soudu v Praze; v něm určený soud nyní bude muset vypořádat i námitku místní nepříslušnosti vznesenou dovolatelkou.

Z téhož důvodu (místní příslušnost dosud nebyla posouzena věcně příslušným soudem) nezakládá přípustnost dovolání ani třetí otázka.

A konečně ani druhá dovolací otázka dovolání přípustným nečiní. Dovolatelka jejím prostřednictvím napadá závěr odvolacího soudu, podle kterého je ve věci posuzování mezinárodní příslušnosti českých soudů založena překážka věci pravomocně rozhodnuté. O námitce nedostatku mezinárodní příslušnosti (vznesené žalovanou 10. 12. 2021) totiž rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 10. 5. 2022, č. j. 60 C 268/2021-48, tak, že ji zamítl. Toto rozhodnutí následně potvrdil Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 6. 2022, č. j. 19 Co 211/2022-70. Dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí Městského soudu v Praze pak Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 31. 10. 2022, č. j. 23 Cdo 3074/2022-92.

Otázku závaznosti rozhodnutí o námitce nedostatku mezinárodní příslušnosti soudy vyřešily v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Podle ní je usnesením, které není usnesením o vedení řízení (§ 170 odst. 2 o. s. ř.), soud vázán (§ 170 odst. 1 o. s. ř.). Otázku řešenou v takovém rozhodnutí pak soud (nezmění-li se skutkové okolnosti) nemůže znova přezkoumávat. Šlo by o nepřípustnou revokaci právního názoru obsaženého v pravomocném soudním rozhodnutí mimo rámec opravných prostředků, jimiž mohlo být napadeno (srov. v poměrech rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, a ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4239/2013, uveřejněná pod čísly 99/2013 a 49/2014 Sb. rozh. obč., a ze dne 31. 3. 2025, sp. zn. 29 Cdo 2776/2024, a v poměrech rozhodování o procesním nástupnictví usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3537/2016).

V projednávané věci soudy zastavily řízení o námitce nedostatku mezinárodní příslušnosti právě proto, že tato otázka byla již pravomocně rozhodnuta. Tomuto závěru ve světle citované judikatury nelze ničeho vytknout.

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sb. rozh. obč.).