Nejvyšší soud 27 Cdo 1835/2025 – Zaplacení 4.120.000 Kč s příslušenstvím
Nejvyšší soud · 12. 10. 2026 · kategorie C
Shrnutí rozhodnutí
Řízení: Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2025.
Předmět sporu: zaplacení 4.120.000 Kč s příslušenstvím.
Výsledek: Dovolání se odmítá. (Soud podání odmítl a věcí se meritorně nezabýval – podání nebylo přípustné.)
Význam: Rozhodnutí ukazuje, kdy takové podání není přípustné a soud se věcí nezabývá.
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně S. K., zastoupené JUDr. Helenou Obeidovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Wenzigova 1871/5, PSČ 120 00, proti žalovanému S. M., zastoupenému Mgr. Miroslavem Kohoutem, advokátem, se sídlem v Liberci, 1. máje 97/25, PSČ 460 07, o zaplacení 4.120.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn 39 Cm 166/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2025, č. j. 7 Cmo 253/2024-226, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 30.528,30 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 30. 5. 2024, č. j. 39 Cm 166/2024-179, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 4.120.000 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
Dovolatelka, odkazujíc na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2529/2014, a ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2812/2022, vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil délku promlčecí doby jejího práva dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu z důvodu absence souhlasu manžela podle § 145 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“ či „občanský zákoník“). Dovolatelka se domnívá, že v projednávané věci je promlčecí doba čtyřletá podle § 397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), neboť se jedná o relativní neplatnost dodatku ke smlouvě o převodu obchodního podílu uzavřeného dne 7. 6. 2011 mezi žalovaným a manželem dovolatelky (dále též jen „dodatek“). Tento dodatek je tzv. absolutním obchodem podle § 261 odst. 3 obch. zák., tj. závazkový vztah řídící se ustanoveními obchodního zákoníku, přičemž právní režim právního úkonu, jehož neplatnost dovolatelka namítá, platí i pro úpravu promlčení této námitky.
Dovolatelka však přehlíží, že jí vznesená námitka relativní neplatnosti právního úkonu se zakládá na právní úpravě správy majetku náležejícího do společného jmění manželů, která je obsažena v občanském zákoníku, nikoli na závazkovém vztahu mezi smluvními stranami dodatku majícím povahu tzv. absolutního obchodu.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté k výkladu § 145 obč. zák. se podává, že:
1) S přihlédnutím k teleologickému výkladu zkoumaných ustanovení lze opodstatněně usuzovat, že úpravou obsaženou v § 145 odst. 3 obč. zák. zákonodárce nezamýšlel prolomit princip autonomie vůle smluvních stran v procesu vzniku závazků ze smluv a vnutit jim jako zákonný důsledek vzniku smlouvy prostřednictvím institutu společného jmění manželů jako další smluvní stranu i manžela smluvní strany.
2) Vznikne-li závazkový právní vztah, může se dotýkat právní sféry jen těch, kdo jsou jeho účastníky, a v podobě vyplývající ze smlouvy (nebo jiné právní skutečnosti), kterou byl založen, a na tomto závěru nic nemůže změnit ani § 145 odst. 4 obč. zák. Představa, že by ze smlouvy mohl být oprávněn někdo, kdo nebyl jejím účastníkem (jen proto, že je manželem věřitele), nebo že by smlouva měla dostat (zčásti) jiný obsah (jen proto, že věřitel má manžela), by nutně vnášela nejistotu do závazkových právních vztahů vzniklých na základě smluv, a to nejen na straně věřitele, ale i dlužníka, a představovala by nepřípustné popření zásady, že ze závazkového právního vztahu vzniklého ze smlouvy jsou oprávněny a povinny jen strany smlouvy (a jejich právní nástupci), že obsah závazkového právního vztahu je určován zásadně smluvními stranami a že plnění ze závazkového právního vztahu může požadovat jen účastník smlouvy (na straně věřitele). Právní úprava uvedená v § 145 odst. 4 obč. zák. nemůže „modifikovat“ okruh účastníků, obsah závazkových právních vztahů nebo jejich plnění a nutně dopadá jen na vzájemné vztahy manželů, zejména při jejich vypořádání ohledně majetku a závazků, které tvoří jejich společné jmění.
Srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005, uveřejněný pod číslem 24/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5138/2007, ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 218/2010, uveřejněný pod číslem 63/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 23. 4. 2025, sp. zn. 31 Cdo 3263/2024.
V poměrech projednávané věci dovolatelka nebyla smluvní stranou dodatku, tudíž nebyla ani účastnicí (obchodního) závazkového vztahu mezi jejím manželem a žalovaným vzniklého na základě dodatku. Námitka relativní neplatnosti dodatku z důvodu absence souhlasu dovolatelky s uzavřením dodatku byla založena na právním vztahu mezi dovolatelkou a jejím manželem vyplývajícím ze správy majetku náležejícího do jejich společného jmění, který se řídil občanským zákoníkem.
Uzavřel-li proto odvolací soud, že „řídí-li se samotné právo dovolat se relativní neplatnosti občanským zákoníkem, které slouží k ochraně opomenutého manžela, řídí se týmž režimem i jeho promlčení“, je tento jeho závěr v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Namítá-li dovolatelka rozpor rozhodnutí odvolacího soudu se závěry shora citovaných rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2529/2014 a sp. zn. 27 Cdo 2812/2022, přehlíží, že závěry těchto rozsudků vycházely z odlišných situací, v nichž námitku relativní neplatnosti vznesla vždy jedna ze smluvních stran, tj. účastník závazkového vztahu ze smlouvy vzniklého. V těchto případech se proto promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti smlouvy řídilo právní úpravou rozhodnou pro závazkový vztah ze smlouvy vzniklý.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté k otázce promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti v režimu občanského zákoníku se (mimo jiné) podává, že:
1) Právo dovolat se tzv. relativní neplatnosti podléhá promlčení. Promlčecí doba je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§ 101 obč. zák.).
2) Právo může být poprvé vykonáno, resp. uplatněno, v den, kdy dosáhlo ve svém vývoji nejvyššího procesního stádia, jímž je právo (nárok) podat žalobu u soudu (tzv. actio nata). Toto právo není nijak odvislé od subjektivní vědomosti oprávněného subjektu o podstatě práva a o jeho výkonu (uplatnění).
3) Promlčecí doba podle § 101 obč. zák. začíná běžet vždy dnem, kdy došlo k uzavření právního úkonu, a to i při právních úkonech, které ke své účinnosti vyžadují rozhodnutí příslušného orgánu nebo registraci státním notářstvím.
Srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. 32 Odo 568/2002, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2929/2009, ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2529/2014, nebo ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3256/2015, a judikaturu v něm uvedenou.
Z citovaných závěrů vyplývá, že promlčecí doba práva dovolatelky namítat relativní neplatnost dodatku byla tříletá a marně uplynula dne 9. 6. 2014. Dovolatelka sice vznesla námitku neplatnosti dodatku (v jiném soudním řízení) již ve svém podání ze dne 6. 3. 2014, to však bylo doručeno žalovanému až dne 9. 2. 2015, tj. po uplynutí promlčecí doby (srov. § 41 odst. 3 o. s. ř.). Žalovaný vznesl námitku promlčení ve svém podání ze dne 23. 5. 2024.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 12. 10. 2026
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu