27 Cdo 2007/2017 – Nejvyšší soud

27 Cdo 2007/2017-113 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelky AIRMEDIA a. s., se sídlem v Praze 10, Korytná 1538/4, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 29184037, zastoupené Mgr. Jiřím Hoňkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, PSČ 110 00, za účasti 1) XY, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Pavlem Jiříčkem, advokátem, se sídlem v Poděbradech, Studentská 174/10, PSČ 290 01, 2) K. L., narozeného XY, bytem XY, a 3) O. P., narozeného XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Husova 240/5, PSČ 110 00, o určení dobytnosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 79 Cm 46/2013, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2016, č. j. 14 Cmo 377/2015-86, takto: I. Dovolací řízení se ve vztahu k XY zastavuje. II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2016, č. j. 14 Cmo 377/2015-86, jakož i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2015, č. j. 79 Cm 46/2013-50, se ruší. III. Řízení se zastavuje. IV. Navrhovatelka je povinna zaplatit K. L. a O. P. (každému z nich) na náhradu nákladů řízení 19.093,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupce. V. Ve vztahu mezi navrhovatelkou a XY nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Návrhem podaným u Městského soudu v Praze dne 2. 4. 2013 se navrhovatelka podle § 260 odst. 1 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev (dále též jen „zákon o přeměnách“) domáhá určení, že dobytnost pohledávky K. L. a O. P. za XY (dálen též jen „společnost“) ve výši celkem 300.000 EUR s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení se v důsledku rozdělení společnosti odštěpením sloučením nezhoršila a že navrhovatelka neručí za tuto pohledávku podle § 257 zákona o přeměnách. V návrhu navrhovatelka tvrdí, že dne 27. 8. 2010 byla do obchodního rejstříku u Městského soudu v Praze ve vložce B 16860 zapsána přeměna podle projektu rozdělení odštěpením sloučením ze dne 23. 6. 2010, jíž se mimo jiné účastnily navrhovatelka jako nástupnická společnost a společnost jako jedna z rozdělovaných společností. K. L. a O. P. se u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhají žalobou podanou proti společnosti jako dlužnici a navrhovatelce jako ručitelce zaplacení částky 300.000 EUR s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení, které na jejich úkor získala společnost tím, že za ni plnili, co po právu měla plnit sama. Navrhovatelka má za to, že dobytnost pohledávky K. L. a O. P. za společností se v důsledku přeměny nezhoršila, neboť společnost po zápisu přeměny do obchodního rejstříku disponovala majetkem dostatečným k uspokojení pohledávek obou věřitelů. Navrhovatelka proto za dluh společnosti neručí. Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 5. 2015, č. j. 79 Cm 46/2013-50, návrh zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Soud prvního stupně vyšel z toho, že u Obvodního soudu pro Prahu 1 je pod sp. zn. 19 C 102/2012 vedeno řízení, v němž se K. L. a O. P. domáhají na společnosti a na navrhovatelce zaplacení 300.000 EUR. Navrhovatelka (jako ručitelka) navrhla přerušit řízení do doby rozhodnutí ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 79 Cm 46/2013, Obvodní soud pro Prahu 1 však tomuto návrhu nevyhověl s tím, že je schopen si otázku ručení navrhovatelky posoudit sám. Na takto ustaveném skutkovém základu soud prvního stupně dovodil, že návrh je svou povahou „žalobou“ na určení podle § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013, u níž je předpokladem úspěšnosti prokázání naléhavého právního zájmu navrhovatelky. Podle soudu prvního stupně „za situace, kdy je podána žaloba na plnění, nelze žalovat na určení“, a není proto dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Soud prvního stupně dále uvedl, že odkaz navrhovatelky na § 260 zákona o přeměnách neobstojí, neboť toto ustanovení lze aplikovat „výhradně ve spojení s ustanovením § 35 a § 257 až 259 zákona o přeměnách, které upravují problematiku ochrany věřitelů při rozdělení, jakož i s ustanovením článku 12 Šesté směrnice Rady 82/981/EHS ze dne 17. 12. 1982, založené na čl. 54 odst. 3 písm. g) Smlouvy, o rozdělení akciových společností, kterou zákon o přeměnách implementuje“. Soud prvního stupně uzavřel, že „rozhodnutí o tom, zda se v důsledku rozdělení dobytnost pohledávky nezhoršila nebo že nabízená jistota byla dostatečná, může být učiněno pouze v rámci řízení podle § 35 odst. 2 zákona o přeměnách“. Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatelky v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Podle odvolacího soudu § 260 zákona o přeměnách „nelze chápat jako samostatný institut zakládající právo ručitele domáhat se u soudu určení, že se v důsledku rozdělení dobytnost pohledávky nezhoršila. Uvedené ustanovení je třeba chápat v kontextu se soudním řízením zahájeným k návrhu věřitele podle § 35 odst. 2 zákona o přeměnách, tedy v případech, kdy věřitel nejprve uplatnil právo na poskytnutí dostatečné jistoty a o dostatečném zajištění pohledávky rozhodoval soud podle § 35 odst. 2.“ Odvolací soud nesdílel názor navrhovatelky, že „její právní zájem“ na požadovaném určení plyne přímo z § 260 zákona o přeměnách, a přisvědčil soudu prvního stupně též v tom, že naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. není dán, neboť otázku ručení navrhovatelky si Obvodní soud pro Prahu 1 posoudí jako otázku předběžnou v řízení sp. zn. 19 C 102/2002. Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Jde o otázky 1) „aktivní legitimace nástupnické společnosti k podání žaloby o určení, že nedošlo ke zhoršení dobytnosti pohledávky dle § 260 zákona o přeměnách“, a 2) „povahy žaloby o určení dobytnosti podle § 260 odst. 1 zákona o přeměnách“. Dovolatelka má za to, že je aktivně legitimována k podání návrhu o určení dobytnosti pohledávky podle § 260 zákona o přeměnách, aniž by musela splnit „jakékoliv podmínky uměle vytvořené nesprávným výkladem“ tohoto zákonného ustanovení odvolacím soudem. Uvádí, že část třetí hlava I díl 4 zákona o přeměnách je označena jako „Některá ustanovení o ochraně věřitelů a dlužníků při rozdělení“ a lze z ní gramatickým výkladem dovodit, že nezakládá pouze aktivní legitimaci věřitele, ale i dlužníka. Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, podle něhož je návrh o určení dobytnosti pohledávky svou povahou návrhem určovacím podle § 80 písm. c) o. s. ř. Má za to, že naléhavý právní zájem není nutné prokazovat, neboť vyplývá z § 260 zákona o přeměnách. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že návrhu vyhoví, popř. aby rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K. L. a O. P. považují dovolání navrhovatelky za zcela nedůvodné, souhlasí se závěry odvolacího soudu a navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. Vzhledem k tomu, že společnost byla ke dni 3. 3. 2018, tedy po zahájení dovolacího řízení, vymazána z obchodního rejstříku bez právního nástupce, Nejvyšší soud dovolací řízení ve vztahu k ní podle § 243b o. s. ř. ve spojení s § 107 odst. 5 o. s. ř. zastavil. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení otázky výkladu § 260 odst. 1 zákona o přeměnách, ve znění účinném do 31. 12. 2011, v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené. Nejvyšší soud věc posoudil podle zákona o přeměnách ve znění účinném do 31. 12. 2011 (Článek II bod 1. zákona č. 355/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Podle § 35 zákona o přeměnách věřitelé zúčastněných obchodních společností nebo družstev při fúzi nebo rozdělení nebo věřitelé zanikající obchodní společnosti a přejímajícího společníka při převzetí jmění nebo věřitelé obchodní společnosti nebo družstva měnící svoji právní formu, kteří přihlásí své pohledávky do 6 měsíců ode dne, kdy se zápis přeměny do obchodního rejstříku stal účinným vůči třetím osobám, a kteří nemohou požadovat uspokojení svých pohledávek, mohou požadovat poskytnutí dostatečné jistoty, jestliže se v důsledku přeměny zhorší dobytnost jejich pohledávek. Marným uplynutím lhůty uvedené ve větě první toto právo zaniká (odstavec 1). Nedojde-li mezi věřitelem a zúčastněnou obchodní společností nebo družstvem při fúzi nebo rozdělení nebo mezi věřitelem a zanikající obchodní společností nebo přejímajícím společníkem při převzetí jmění nebo mezi věřitelem a obchodní společností nebo dru