27 Cdo 2526/2018 — Nejvyšší soud

27 Cdo 2526/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 4. 2020 Spisová značka:27 Cdo 2526/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:27.CDO.2526.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Transformace družstev Promlčení Dotčené předpisy:§ 13 odst. 4 předpisu č. 42/1992Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:5. 7. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 27 Cdo 2526/2018-528 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobců a) J. N., narozeného XY, a b) M. N., narozené XY, obou bytem XY, zastoupených JUDr. Zdeňkou Flídrovou, advokátkou, se sídlem v Litomyšli, Rektora Stříteského 187, PSČ 570 01, proti žalovanému Z., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Martinou Kadaňkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, PSČ 602 00, o zaplacení 585.148 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 9 C 26/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 14. 12. 2017, č. j. 72 Co 233/2017-481, 72 Co 234/2017, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: [1] Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 16. 12. 2016, č. j. 9 C 26/2012-424, zastavil řízení v části, v níž se žalobce a) domáhal na žalovaném zaplacení částky 151.113 Kč s příslušenstvím (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci a) částku 277.458 Kč (výrok II.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce a) domáhal na žalovaném zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 277.458 Kč (výrok III.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni b) částku 156.577 Kč (výrok IV.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně b) domáhala po žalovaném zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 156.577 Kč (výrok V.), a rozhodl o základu náhrady nákladů řízení s tím, že její výši určí v samostatném usnesení (výroky VI. až X.). Usnesením ze dne 15. 2. 2017, č. j. 9 C 26/2012-431, Okresní soud v Jihlavě určil výši náhrady nákladů řízení (výroky I. až IV.). [2] Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě k odvolání žalobců i žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I., III. a V. (první výrok), změnil jej ve výroku II. tak, že žalobu žalobce a) o zaplacení částky 277.458 Kč zamítl, a ve výroku IV. tak, že žalobu žalobkyně b) o zaplacení částky 156.577 Kč zamítl (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok). [3] Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a nejsou splněny ani podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř. [4] Závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobci nemají nárok na majetkový podíl z nevyčerpané restituční rezervy, byla-li v transformačním projektu stanovena (vypočtena) správně, a byla-li stanovena (vypočtena) nesprávně, je „na žalobu třeba pohlížet jako na vydání další části majetkového podílu dle transformačního zákona“, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž se podává, že: 1) U zemědělských družstev se restituční rezerva vytvářela podle skutečného stavu dosud neuplatněných restitučních nároků a byla tudíž odvislá od výše celkových možných (dosud neuplatněných) nároků oprávněných osob na náhrady podle restitučních předpisů (např. podle zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku; dále též jen „zákon o půdě“), s výjimkou náhrad za movitý majetek (živý a mrtvý inventář a zásoby – dále též jen „inventář“), jejichž výše se pro účely vytvoření restituční rezervy vypočítávala vždy podle normativů stanovených na jeden hektar zemědělské nebo lesní půdy v nařízení vlády č. 20/1992 Sb., tj. podle náhradového předpisu vydaného na základě zákonného zmocnění obsaženého v § 20 zákona o půdě [srov. § 7 odst. 2 písm. a) zákona č. 42/1992 Sb. o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech; dále též jen „transformační zákon“]. 2) Výše restituční rezervy pak byla stanovena nesprávně tehdy, jestliže v ní nebyly zohledněny všechny dosud neuplatněné restituční nároky, nebo jestliže v ní byly zohledněny i neexistující („domnělé“) restituční nároky, popř. jestliže při výpočtu restitučních nároků nebylo postupováno v souladu s platným právem (např. při výpočtu náhrad za movitý majetek nebyl dodržen postup stanovený v nařízení vlády č. 20/1992 Sb.). Není pochyb o tom, že byla-li výše restituční rezervy stanovena nesprávně, promítla se tato nesprávnost i do výpočtu majetkových podílů podle § 9 odst. 7 transformačního zákona (viz § 17 téhož zákona). 3) Výpočet majetkového podílu podle § 9 odst. 7 transformačního zákona má pouze pořádkovou povahu. Byl-li výpočet majetkového podílu provedený družstvem nesprávný, mohla se oprávněná osoba domáhat opravy výpočtu u družstva a nebylo-li jí vyhověno, mohla se dovolat soudní ochrany. V rámci soudního přezkumu správnosti výpočtu majetkového podílu provedeného družstvem pak nebyl vyloučen ani přezkum schváleného transformačního projektu co do jeho souladu s platným právem. 4) Závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 3010/08, proto nelze aplikovat na případ, kdy zůstatek restituční rezervy vznikl v důsledku nesprávně (v rozporu s platným právem) stanovené výše této rezervy v transformačním projektu. 5) O případ mezery v transformačním zákoně nejde ani v situaci, kdy (správně stanovená) restituční rezerva nebyla beze zbytku vyčerpána v důsledku toho, že některé (popř. i všechny) restituční nároky, k jejichž uspokojení byla vytvořena, zanikly (jinak než splněním) nebo se staly nevymahatelnými. Takto ušetřené prostředky pak „zůstávají“ v majetku družstva bez ohledu na to, že byly odečteny od jeho čistého jmění určeného k rozdělení na majetkové podíly (podle kritérií stanovených v § 17 transformačního zákona). 6) Závěry Ústavního soudu vyjádřené ve výše označeném nálezu mohou nalézt uplatnění pouze v případě, kdy zůstatek částky vyčleněné zemědělským družstvem podle § 7 odst. 2 písm. a) transformačního zákona vznikl v důsledku toho, že výše dané částky, ač stanovená správně (v souladu s platným právem), neodpovídala skutečné („konečné“) výši nároků, k jejichž vypořádání byla určena. Výše náhrad za movitý majetek (inventář) se totiž pro účely vytvoření restituční rezervy vypočítávala vždy podle normativů stanovených na jeden hektar zemědělské nebo lesní půdy v nařízení vlády č. 20/1992 Sb., tj. podle náhradového předpisu vydaného na základě zákonného zmocnění obsaženého v § 20 zákona o půdě [srov. § 7 odst. 2 písm. a) transformačního zákona]. Způsob výpočtu náhrady inventáře, stanovený citovaným nařízením, byl však jen podpůrný a uplatnil se pouze v případech, kdy nebylo možné prokázat odnětí nebo vnesení inventáře nebo nešlo určit jeho „současnou“ hodnotu. Jinak se původním vlastníkům inventáře poskytovala náhrada až do výše hodnoty odňatých (vnesených) věcí v cenách platných ke dni účinnosti zákona o půdě, od níž se odečetla náhrada inventáře vyplacená v minulosti (srov. § 20 odst. 3 uvedeného zákona). Z toho lze dovodit, že v určitých případech mohl vzniknout nesoulad mezi tím, jak byl pro účely stanovení restituční rezervy restituční nárok původního vlastníka inventáře vypočten (podle nařízení vlády č. 20/1992 Sb.), a tím, jaká byla jeho skutečná hodnota vyjádřená v cenách odňatých (vnesených) věcí platných ke dni účinnosti zákona o půdě. Právě v takových případech pak mohla nastat situace, zmíněná ve výše označeném nálezu, kdy proces restitucí byl ukončen „uspokojením všech nároků, k jejichž pokrytí byla restituční rezerva určena“, a přes to zde zůstala určitá její nevyčerpaná část. Srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 26 Cdo 418/2017, a v něm citovanou judikaturu. [5] V poměrech projednávané věci, s ohledem na skutečnost, že žádná osoba u žalovaného neuplatnila restituční nárok (a proto nebylo z restituční rezervy na vypořádání restitučních nároků nic čerpáno), by žalobcům mohlo vzniknout pouze právo na opravu výpočtu výše majetkového podílu a doplacení příslušného rozdílu v rámci jeho vypořádání podle § 13 odst. 3 transformačního zákona, byla-li restituční rezerva v transformačním projektu stanovena nesprávně (v rozporu se zákonem). [6] Taktéž i závěr odvolacího soudu, podle něhož právo na vypořádání majetkového podílu je podle