27 Cdo 3551/2018 – Nejvyšší soud

27 Cdo 3551/2018-78 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně A. M., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Michalem Diamantem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 288/17, PSČ 120 00, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu POKROK, se sídlem v Praze 8, Kollárova 157/18, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 00034398, zastoupenému JUDr. Alenou Šťastnou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 978/23, PSČ 110 00, o vyslovení neplatnosti rozhodnutí představenstva o vyloučení z družstva a o určení členství v družstvu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 Cm 78/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 5. 2018, č. j. 6 Cmo 138/2017-53, takto: I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 5. 2018, č. j. 6 Cmo 138/2017-53, ve druhém a třetím výroku, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2017, č. j. 73 Cm 78/2016-27, ve II. a III. výroku, se ruší. II. Řízení o žalobě o určení, že žalobkyně je členkou žalovaného Stavebního bytového družstva POKROK, se zastavuje. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 38.684 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně. Odůvodnění: [1] Návrhem podaným u Městského soudu v Praze dne 4. 8. 2016 se žalobkyně domáhá vyslovení neplatnosti rozhodnutí představenstva Stavebního bytového družstva POKROK (dále též jen „družstvo“) ze dne 21. 11. 2012, kterým byla vyloučena z družstva (dále též jen „rozhodnutí představenstva“), a určení, že je členkou družstva. [2] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 3. 2017, č. j. 73 Cm 78/2016-27, zamítl návrh na vyslovení neplatnosti rozhodnutí představenstva (výrok I.) a žalobu o určení, že žalobkyně je členkou družstva (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). [3] Soud prvního stupně přitom vyšel (mimo jiné) z toho, že: 1) Dne 8. 8. 2012 odeslalo družstvo žalobkyni do vlastních rukou na adresu pro doručování určenou v souladu se stanovami (XY) výstrahu před vyloučením z družstva (dále též jen „výstraha“) pro dluh na nájemném a zálohách spojených s užíváním bytu. 2) Jelikož žalobkyně nebyla doručujícím orgánem na uvedené adrese zastižena, byla zásilka obsahující výstrahu dne 9. 8. 2012 uložena na poště a připravena k vyzvednutí. Dne 21. 8. 2012 pošta nevyzvednutou zásilku vrátila zpět družstvu. 3) Rozhodnutím představenstva družstva ze dne 21. 11. 2012 byla žalobkyně z družstva vyloučena. 4) Jelikož žalobkyně nebyla doručujícím orgánem na adrese XY, zastižena, byla zásilka obsahující rozhodnutí představenstva dne 23. 11. 2012 uložena na poště a připravena k vyzvednutí. Dne 11. 12. 2012 pošta nevyzvednutou zásilku vrátila zpět družstvu. 5) Proti rozhodnutí představenstva podala žalobkyně odvolání, které družstvu doručila dne 13. 10. 2014. 6) Dopisem ze dne 22. 10. 2014 sdělilo družstvo žalobkyni, že její členství v družstvu zaniklo. 7) Podle čl. 99 odst. 4 písm. b) stanov družstva je „povinnost družstva doručit písemnost do vlastních rukou splněna při doručování poštou, pokud družstvo předá písemnost poště v řádném termínu. Účinky doručení nastanou i tehdy, jestliže pošta písemnost vrátí družstvu jako nedoručitelnou a člen svým jednáním doručení zmařil, nebo jestliže člen přijetí písemnosti odmítl“. 8) Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 16. 12. 2014, č. j. 28 C 165/2014-205, k žalobě družstva uložil žalobkyni vyklidit (v rozsudku specifikovaný) byt a předat jej družstvu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2015, č. j. 17 Co 112/2015-229, k odvolání žalobkyně rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud, vycházeje z toho, že výstraha i rozhodnutí představenstva byly žalobkyni řádně doručeny, dospěl k závěru, podle něhož členství žalobkyně v družstvu zaniklo marným uplynutím tříměsíční prekluzivní lhůty stanovené v § 231 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), pro podání odvolání proti rozhodnutí představenstva. Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné usnesením ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 26 Cdo 4808/2015. Ústavní soud usnesením ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2320/16, odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost podanou žalobkyní proti rozhodnutím soudů všech tří stupňů. [4] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně, s odkazem na existenci shora citovaných pravomocných soudních rozhodnutí vydaných v řízení o vyklizení bytu, dospěl k závěru, podle něhož žalobkyně byla rozhodnutím představenstva z družstva platně vyloučena. Výstraha i rozhodnutí představenstva byly žalobkyni řádně doručeny, a to náhradním způsobem, neboť se dostaly do sféry její dispozice. Účinky doručení rozhodnutí o vyloučení z družstva tak nastaly ke dni 10. 12. 2012. [5] Nepodala-li žalobkyně v tříměsíční zákonné lhůtě uvedené v § 231 odst. 4 obch. zák. proti rozhodnutí představenstva odvolání k členské schůzi družstva, marným uplynutím této lhůty toto právo podle soudu zaniklo. [6] Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (první výrok), ve výroku II. jej změnil tak, že žalobu o určení, že žalobkyně je členkou družstva, zamítl pro předčasnost (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok). [7] Odvolací soud zdůraznil, že žalobkyně podala proti rozhodnutí představenstva odvolání, o kterém shromáždění delegátů družstva dosud nerozhodlo. Z toho důvodu je podle něj žaloba o určení členství žalobkyně v družstvu předčasná, neboť „shromáždění delegátů může odvolání žalobkyně vyhovět a tím definitivně potvrdit existenci jejího členství v družstvu“. Až v případě, že shromáždění delegátů žalobkyni nevyhoví, může žalobkyně u soudu podat návrh na vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění delegátů podle § 231 odst. 5 obch. zák. [8] Postup představenstva, které nepředložilo odvolání žalobkyně shromáždění delegátů, je podle odvolacího soudu v rozporu se zákonem, neboť „posouzení důvodnosti odvolání žalobkyně do rozhodnutí představenstva o jejím vyloučení z družstva, včetně posouzení včasnosti podaného odvolání, patří do působnosti shromáždění delegátů, nikoli představenstva“. Podle ustálené judikatury je totiž „proces vyloučení z družstva dvouetapový, a dokud o podaném odvolání proti rozhodnutí představenstva nebude shromážděním delegátů rozhodnuto, není proces vyloučení z družstva dokončen a družstvo by tudíž na žalobkyni mělo pohlížet jako na svoji členku, když otázka, zda lhůta pro podání dovolání uplynula marně, je mezi nimi sporná“. [9] Proti rozsudku odvolacího soudu (podle obsahu pouze v rozsahu druhého výroku) podalo družstvo dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky okamžiku ukončení procesu vyloučení člena z družstva, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. [10] Dovolatel má za to, že žalobkyně podala odvolání proti rozhodnutí představenstva až po marném uplynutí tříměsíční prekluzivní lhůty uvedené v § 231 odst. 4 obch. zák. K tomu dovolatel odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 26 Cdo 4808/2015 (přijaté v řízení o vyklizení bytu mezi totožnými účastníky), v němž Nejvyšší soud dospěl ke stejnému závěru. [11] Dovolatel cituje závěr rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1139/2018, podle něhož marným uplynutím tříměsíční lhůty k podání odvolání proti rozhodnutí představenstva o vyloučení z družstva členství v družstvu zaniká. Na tom nemůže nic změnit ani to, že opožděně podané odvolání nebylo shromáždění delegátů předloženo k rozhodnutí. [12] Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [13] Žalobkyně ve vyjádření k dovolání družstva namítá subjektivní nepřípustnost dovolání, ztotožňuje se se závěry odvolacího soudu a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě aby je zamítl. [14] Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve smyslu ustanovení § 243c odst. 3, § 240 odst. 1 a § 218 písm. b) o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. [15] Je tomu tak proto, že k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000 (uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003, či ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 29 Odo 702/2006. [16] V poměrech projednávané věci odvolací soud žalobu o určení č