27 Cdo 403/2019

Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 1. 2018, č. j. 85 Cm 113/2017-3, zahájil řízení o zrušení společnosti V. (dále jen „společnost“) s likvidací a jmenování likvidátora (výrok I.), rozhodl o zrušení společnosti a nařízení její likvidace (výrok II.), jmenoval likvidátora společnosti (výrok III.), uložil společnosti povinnost zaplatit soudní poplatek (výrok IV.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok V.).

Společnost podala proti uvedenému rozhodnutí odvolání a následně požádala o osvobození od soudních poplatků.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 5. 2018, č. j. 85 Cm 113/2018-29, společnosti osvobození od soudních poplatků nepřiznal. Vrchní soud v Praze k odvolání společnosti usnesením ze dne 17. 10. 2018, č. j. 7 Cmo 256/2018-42, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Společnost dne 31. 12. 2018 (v reakci na posledně označené usnesení) učinila podání, adresované Nejvyššímu soudu, jež Nejvyšší soud po obsahové stránce posoudil jako dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 7 Cmo 256/2018-42.

Jelikož dovolání proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního poplatku nebo o povinnosti zaplatit soudní poplatek, není podle § 238 odst. 1 písm. i) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. (jako objektivně nepřípustné) odmítl.

Zbývá dodat, že přípustnost dovolání nemůže založit nesprávné poučení poskytnuté účastníkovi odvolacím soudem v písemném vyhotovení napadeného rozhodnutí o tom, že dovolání přípustné je (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 29 Odo 62/2001, a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněná pod čísly 73/2001 a 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (§ 151 odst. 1, § 243b o. s. ř.).