Nejvyšší soud 27 Cdo 665/2026 – Příslušnost soudu mezinárodní
Nejvyšší soud · 29. 9. 2026 · kategorie D
Shrnutí rozhodnutí
Řízení: Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2025.
O co šlo: I. Dosavadní průběh řízení a) Návrh na zahájení řízení [1] Žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 5 dne 4. 10. 2024 se žalobkyně domáhá, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí 141.381,21 Kč s příslušenstvím jako nesplacený úvěr. b) Řízení před soudem prvního stupně [2] Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 27. 6. 2025, č. j. 18 C 293/2024-104, uložil …
Výsledek: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2025, č. j. 19 Co 307/2025-128, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně Bohemia Faktoring, a. s., se sídlem v Praze 3, Vinohradská 1632/180, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 27242617 zastoupené JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 3, Vinohradská 1632/180, PSČ 130 00, proti žalovanému N. T. V., zastoupenému opatrovníkem Mgr. Tomášem Linhartem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, PSČ 110 00, o zaplacení 141.381,21 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 293/2024, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2025, č. j. 19 Co 307/2025-128, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2025, č. j. 19 Co 307/2025-128, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění
Dosavadní průběh řízení
a) Návrh na zahájení řízení
Žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 5 dne 4. 10. 2024 se žalobkyně domáhá, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí 141.381,21 Kč s příslušenstvím jako nesplacený úvěr. b) Řízení před soudem prvního stupně
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 27. 6. 2025, č. j. 18 C 293/2024-104, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 141.381,21 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) Právní předchůdkyně žalobkyně Komerční banka, a. s., identifikační číslo osoby 45317054 (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) se žalovaným uzavřela 13. 11. 2008 smlouvu o úvěru, na jejímž základě se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 150.000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku spolu se sjednaným úrokem vrátit.
2) Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalobkyní 14. 12. 2015 smlouvu o postoupení pohledávek č. 9600-14-15, kterou na žalobkyni postoupila – mimo jiné – žalovanou pohledávku.
3) Dne 16. 12. 2025 (správně „2015“) právní předchůdkyně žalobkyně zaslala oznámení o postoupení žalované pohledávky na adresu žalovaného uvedenou ve smlouvě o úvěru.
4) Žalobkyně žalovaného vyzvala k zaplacení pohledávky 27. 9. 2024.
5) Žalovaný je spotřebitel.
Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že žaloba je důvodná, pročež jí vyhověl. c) Odvolací řízení
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že se nezabýval otázkou pravomoci (mezinárodní příslušnosti) českých soudů, a to přesto, že žalovaný je státním příslušníkem Vietnamské republiky.
Podle odvolacího soudu se ze spisu podává, že žalovaný je občanem Vietnamské republiky a jeho pobyt na území České republiky byl ukončen ještě před zahájením řízení. Nebylo přitom zjištěno, že by měl bydliště na území České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie. Lze proto předpokládat, že se žalovaný vrátil do svého „domovského státu“, neboť se nelze domnívat, že by v rozporu se svými povinnostmi (bez oprávnění k pobytu) setrval na území České republiky.
Odvolací soud, konstatuje, že žalovaný nemá bydliště na území České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie, s poukazem na nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění; dále jen „nařízení Brusel I bis“), a judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) [C-327/10, Hypoteční banka a. s. vs. Udo Mike Lindner a C-292/10, G vs. Cornelius de Visser] uzavřel, že pro posouzení věci nelze použít nařízení Brusel I bis, ale je třeba vyjít z vnitrostátních předpisů České republiky.
S poukazem na § 6 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, se proto odvolací soud zabýval tím, zda je některý ze soudů České republiky místně příslušný. Jelikož neshledal, že by některý ze soudů České republiky byl místně příslušný, není ve věci dána ani pravomoc (mezinárodní příslušnost) českých soudů.
Dovolání a vyjádření k němu
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na „otázce mezinárodní příslušnosti českých soudů rozhodovat ve věci spotřebitelského sporu v případě, že žalovaný – spotřebitel, občan Vietnamské republiky – opustil své bydliště dříve, než na něj byla podána žaloba, aniž by svého smluvního partnera o novém bydlišti informoval, přičemž jeho poslední známé bydliště se nacházelo v České republice“, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od závěrů formulovaných v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Nd 25/2014.
Podle dovolatelky v řízení nevyšly najevo žádné „průkazné indicie“, ze kterých by bylo možné dospět k závěru, že žalovaný nemá bydliště na území České republiky (ani jiného státu Evropské unie). Odvolací soud měl proto věc v souladu se závěry usnesení sp. zn. 30 Nd 25/2014 věc posoudit, jako by měl žalovaný stále bydliště v ČR.
Shledal-li odvolací soud nedostatek mezinárodní příslušnosti českých soudů, dopustil se na úkor dovolatelky odepření spravedlnosti, která nemá možnost zjistit skutečné bydliště žalovaného a žalovat jej mimo Českou republiku. Dovolatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Opatrovník žalovaného ve vyjádření k dovolání naopak navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl, neboť se domnívá, že závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení sp. zn. 30 Nd 25/2014 jsou chybné a představují „nepřípustné dotváření práva“.
Přípustnost dovolání
Dovolání bylo podáno včas, osobou splňující podmínku podle § 241 odst. 1 o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelkou předestřené otázky, při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Důvodnost dovolání
a) K mezinárodní příslušnosti
Podle článku 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště.
Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že:
1/ Jedním z cílů nařízení Rady (ES) ze dne 22. 12. 2000, č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“), je zabránit situacím odepření spravedlnosti, kterým by byl vystaven žalobce z důvodu nemožnosti lokalizovat žalovaného. V případech, kdy je bydliště žalovaného neznámé, je požadavek dodržování práva žalovaného na obhajobu třeba naplňovat při dodržování práva žalobce obrátit se na soud, aby rozhodl o opodstatněnosti jeho návrhů. Na rozdíl od situace žalovaného, který může, jestliže byl zbaven možnosti účinné obrany, dosáhnout dodržení práva na obhajobu tím, že podle čl. 34 bodu 2 nařízení Brusel I napadne uznání rozsudku, hrozí totiž žalobci, že bude zbaven veškeré možnosti podat žalobu (srov. výše uvedené rozsudky ve věci Hypoteční banka proti Lindnerovi, odst. 51 a 53, a ve věci G proti Cornelius de Visser, odst. 50 a 57).
2/ Ustanovení nařízení Brusel I, včetně čl. 16 odst. 2, se použijí i na takové případy, kdy soudy nejsou schopny určit aktuální bydliště žalovaného a nemají průkazné indicie umožňující dospět k závěru, že žalovaný má bydliště mimo území Evropské unie. Pokud žalovaný (spotřebitel) své poslední známé bydliště opustil dříve, než na něj byla podána žaloba, a neinformoval svého smluvního partnera o adrese svého nového bydliště, pravomoc rozhodnout o žalobě směřující proti spotřebiteli mají podle SDEU soudy členského státu, na jehož území se nacházelo poslední známé bydliště spotřebitele.
3/ Uvedené řešení je v souladu s cílem sledovaným nařízením Brusel I, kterým je posílit právní ochranu osob usazených v Evropské unii tím, že umožňuje žalobci snadno určit soud, u něhož může podat žalobu, a žalovanému přiměřeně předvídat, u kterého soudu může být žalován. Uvedené řešení dále upřednostňuje použití jednotných pravidel stanovených nařízením Brusel I před použitím různorodých vnitrostátních pravidel a zároveň umožňuje vyhnout se tomu, aby nemožnost určit aktuální bydliště žalovaného zabránila určení příslušného soudu, a zbavila tak žalobce jeho práva na soudní ochranu (viz zejména rozsudek velkého senátu SDEU ze dne 25. 10. 2011 ve spojených věcech C-509/09 a C-161/10, eDate Advertising a další, odstavec 50, a výše uvedený rozsudek SDEU ve věci Lindner, odstavce 44 a 45). Taková situace by mohla nastat zejména v případě, kdy spotřebitel, který by měl být podle čl. 16 odst. 2 uvedeného nařízení žalován u soudů členského státu, na jehož území má bydliště, opustil své bydliště předtím, než proti němu byla podána žaloba, a jeho současné bydliště není známo.
K tomu srovnej usnesení sp. zn. 30 Nd 25/2014, jehož závěry, přijaté v poměrech nařízení Brusel I, se obdobně použijí i při výkladu a aplikaci nařízení Brusel I bis.
V projednávané věci odvolací soud k bydlišti žalovaného zjistil pouze to, že na území České republiky bylo žalovanému zrušeno povolení k pobytu. Z tohoto zjištění však nelze učinit žádný závěr o bydlišti žalovaného (dokonce ani závěr, že žalovaný nadále nemá bydliště v České republice).
Toliko pro úplnost pak Nejvyšší soud dodává, že v usnesení sp. zn. 30 Nd 25/2014 dostatečně vysvětlil důvody vedoucí k přijetí v něm formulovaných závěrů. Nejvyšší soud je vázán závěry přijatými SDEU a již proto jeho závěry nemohou být odlišné. Ostatně citované závěry jsou v souladu s ústavním pořádkem České republiky a představují spravedlivou rovnováhu mezi ochranou práv žalobce a žalovaného. Naopak přijetí výkladu předestřeného odvolacím soudem a podporovaného opatrovníkem žalovaného by ve výsledku představovalo pro žalobce odepření spravedlnosti.
Uzavřel-li odvolací soud, že ve věci není dána mezinárodní příslušnost českých soudů, přestože poslední bydliště žalovaného, které bylo možné zjistit, se nacházelo v České republice, a nevyšly-li současně v řízení najevo žádné skutečnosti, které by umožnily dospět k závěru, že žalovaný má bydliště mimo území Evropské unie, je jeho právní posouzení otázky mezinárodní příslušnosti českých soudů přinejmenším předčasné, a tudíž nesprávné. b) Shrnutí rozhodnutí
Jelikož řešení dovoláním otevřené otázky není správné (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem), Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soudy znovu rozhodnou i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 9. 2026
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu