28 Cdo 1006/2011 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1006/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 12. 2011 Spisová značka:28 Cdo 1006/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.1006.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Přípustnost dovolání Společné jmění manželů Společný nájem bytu manžely Dotčené předpisy:§ 143 odst. 2 obč. zák. § 701 odst. 2 obč. zák. § 451 obč. zák. § 19 předpisu č. 94/1963Sb. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:30. 12. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1006/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Ing. M. Š., trvale bytem ve P., adresa pro doručování P., zastoupené Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem Praze 1, Jungmannova 31, proti žalovanému Ing. J. Š., bytem v P., zastoupenému JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 56, o zaplacení 116.015,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 54 C 247/2005, o dovolání žalobkyně i žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2010, č. j. 21 Co 118/2008-238, takto: Dovolání se odmítají. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 20. 7. 2007, č. j. 54 C 247/2005-95, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 59.752,90 Kč s příslušenstvím v rozsudku blíže specifikovaným (výrok I.), zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit jí dalších 56.262,50 Kč s příslušenstvím v rozsudku blíže specifikovaným (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Žalovanou částku žalobkyně vymezila jako bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalovaného, v rozhodném období jejího manžela, v důsledku toho, že žalobkyně poté, co opustila v srpnu 2002 byt, jež měli s žalobcem ve společném nájmu, nadále hradila nájemné a další náklady spojené s užíváním bytu (žalovaný později začal hradit náklady na elektrickou energii, což bylo žalobkyní zohledněno při vyčíslení požadované částky), a to až do června 2005. Obvodní soud dovodil, že žalobkyně a žalovaný měli jako manželé a společní nájemci bytu v souladu s § 701 odst. 2 obč. zák. povinnost hradit nájemné a poplatky spojené s užíváním bytu společně a nerozdílně, byly-li tyty náklady placeny pouze jedním z manželů, přičemž druhým z nich nebyl poskytnut ani žádný ekvivalent v rámci společné domácnosti či mimo ni, nebyla-li vedena, vzniklo na straně druhého z manželů bezdůvodné obohacení. Společný nájem bytu přitom v rozhodné době přetrvával, neboť k jeho zániku mohlo dojít až se zánikem manželství. Žalobkyně byt neopustila trvale, ale pouze do doby, než se vyřeší neshody se žalovaným. Na povinnost účastníků nést náklady na byt ve společném nájmu solidárně nemá vliv ani skutečnost, že žalovanému byla stanovena vyživovací povinnost vůči žalobkyni a jejich nezletilé dceři. Soud tedy uzavřel, že žaloba je důvodná co do poloviny částky vynaložené žalobkyní na byt ve společném nájmu, vyjma elektrické energie, jíž spotřebovával výlučně žalovaný, který je tedy povinen nést náklady na její úhradu v plné výši. Tyto úvahy vedly soud k tomu, že žalobě z části vyhověl a z části ji zamítl. K odvolání obou účastníků přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 12. 10. 2010, č. j. 21 Co 118/2008-238, v zamítavém výroku II. potvrdil (výrok I.), ve výroku I. je co do částky 59.752,90 Kč taktéž potvrdil, ohledně úroků z prodlení z této částky a ve výrocích III. a IV. o nákladech řízení je zrušil a v tomto rozsahu vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení (výrok II.). Odvolací soud po doplnění dokazování vyslovil souhlas se závěrem soudu prvého stupně o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného v částce odpovídající přibližně polovině nákladů vynaložených na společné bydlení. Odvolací soud dále uvedl, že hrazení plateb žalobkyní za situace, kdy se žalovaným nevedli společnou domácnost, bylo výrazem snahy žalobkyně jistit se, aby neztratila možnost se do bytu vrátit. Druhou polovinu žalované částky žalobkyni nelze z titulu bezdůvodného obohacení přiznat i s ohledem na to, že v rozhodné době přetrvávalo společné jmění manželů. Co do jistiny tedy odvolací soud shledal rozhodnutí soudu prvního stupně správným, co do části příslušenství však postrádající dostatečné odůvodnění a patrně vycházející z nesprávného stanovení splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení ke dni splatnosti nájemného. V tomto rozsahu, jakož i ve výrocích o nákladech řízení (jež byly odvolacím soudem taktéž shledány chybnými), tedy odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Proti části rozsudku odvolacího soudu, v jaké jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost považuje za danou ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu těchto ustanovení dovolatelka přisuzuje otázce rozsahu bezdůvodného obohacení za situace, kdy byt užívá výlučně jeden ze společných nájemců, zatímco druhý hradí veškeré úhrady s nájmem bytu spojené. Dle dovolatelky soudy nerespektovaly judikaturu dovolacího soudu, z níž lze dovodit oprávněnost jejího nároku. Dovolatelka uvedla, že považuje za naplněny dovolací důvody spočívající v nesprávném právním posouzení věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a ve vadách řízení ohrožující správnost rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Zdůraznila, že není zřejmé, proč na služby spojené s nájmem bytu soudy neaplikovaly tutéž úvahu jako na náklady na elektrickou energii, jejichž náhrada byla žalovanému uložena v plné výši. Byl to právě žalovaný, kdo sám využíval teplo, ohřev vody, společné osvětlení domu, odvoz odpadu, případně další služby účtované pronajímatelem. Dovolatelka dále označila za nepřiléhavé úvahy soudů obou stupňů týkající se nájemného, dle dovolatelky pro posouzení jejího nároku není nijak významné, že v rozhodné době existovalo společné jmění manželů mezi účastníky. Pokud se jeden z manželů nemůže obohatit na úkor druhého, nemohla by dovolatelka uspět ani v části svého nároku, jež jí byla soudy přiznána. Dovolatelka zdůraznila, že s žalovaným nevedli společnou domácnost a náklady, jež vynaložila na jeho bytové potřeby, nemohla vynaložit na potřeby svoje. Jako společný nájemce bytu měla povinnost hradit pronajímateli nájemné, a úvaha o tom, že se tímto způsobem „jistila“, je zcela nepřípadná. Pro vypořádání mezi solidárně zavázanými dlužníky z titulu společného nájmu bytu by pak mělo být rozhodující, kdo ze společných nájemců byt fakticky užíval. Obdobně jako u elektrické energie by měl náklady na byt nést ten, kdo skutečně právo bydlet zde využíval. Dovolatelka dále zmínila rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1014/2002 řešící opačnou situaci, kdy se náhrady nákladů zaplacených za užívání bytu domáhal ten ze společných nájemců, jenž byt užíval. Nejvyšší soud se zde přiklonil k tomu, že nárok takového nájemce je důvodný, nebránilo-li druhému z nájemců nic v užívání bytu. V tomto rozhodnutí pak mimo jiné zaznělo, že je spravedlivé, aby v období, kdy byl byt užíván pouze jedním z nájemců, zatímco druhému bylo v užívání bytu bráněno, veškeré náklady včetně nájemného hradil ten, kdo byt užíval výlučně. Soudy se tedy měly zabývat okolnostmi, jež dovolatelku vedly k opuštění bytu. Dovolatelka zdůraznila, že před soudy obou stupňů předestřela dostatek tvrzení a důkazů dokládajících, že neodešla z bytu na základě svobodné vůle, ale byla nucena na několik let odejít do azylového domu. Nepovažovaly-li soudy tyto okolnosti za nikterak důležité pro posouzení věci, pak jejich závěry nemohou obstát jako správné. Citované argumenty vedly dovolatelku k návrhu, aby Nejvyšší soud v napadené části rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se ve svém vyjádření věnoval popisu okolností týkajících se odchodu žalobkyně ze společné domácnosti, zdůraznil svou péči o rodinu a navrhl, aby bylo dovolání žalobkyně odmítnuto. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval pří