28 Cdo 1281/2015 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1281/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 3. 2016 Spisová značka:28 Cdo 1281/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1281.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náklady řízení Dotčené předpisy:§ 150 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:13. 5. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1281/2015U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobce obce Moravany, IČ 00282120, se sídlem v Moravanech, Střední 28, zastoupeného Mgr. Ondřejem Adametzem, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská 12, proti žalovanému A. F., M., zastoupenému JUDr. Zitou Krásnou, advokátkou se sídlem v Brně, Gorkého 11, o náhradu nákladů řízení, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 12 C 875/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2014, č. j. 16 Co 73/2012-343, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2014, č. j. 16 Co 73/2012-343, se ve výrocích II. a III. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.O d ů v o d n ě n í : Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 25. 4. 2006, č. j. 12 C 875/99-213, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaném uhrazení částky 74.866,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Neshledal přitom důvodným tvrzení žalobce, podle nějž žalovaná částka představuje bezdůvodné obohacení žalovaného vzniklé tím, že mu v době vykonávání funkce starosty obce M. byly vyplaceny odměny v rozporu se zákonem č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění účinném v době jejich vyplacení (tj. v letech 1997 a 1998 - dále jen zákon o obcích). Soud dospěl k závěru, že tyto odměny byly řádně schváleny zastupiteli podle § 38 a § 40 zákona o obcích a není zde ani důvodu pro neplatnost usnesení o jejich vyplacení, a tedy pro vznik bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí soudu I. stupně Krajský soud v Brně a rozsudkem ze dne 18. 2. 2009, č. j. 16 Co 283/2006-237, je v částce 7.826,- Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I.), v částce 67.040,- Kč rozsudek změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci tuto částku s 12% úrokem z prodlení od 11. 7. 1999 do zaplacení (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Odvolací soud uvedl, že vzhledem k tomu, že k rozhodnutí o vyplacení odměn došlo na tzv. pracovních poradách zastupitelů, nikoliv na řádném a veřejně oznámeném jednání zastupitelstva, na němž bylo posléze pouze povšechně hovořeno o finančním hospodaření obce, nejde o platné usnesení zastupitelstva v souladu s § 38 zákona o obcích. Rozpor s právními předpisy spatřoval odvolací soud i v tom, že nebyla splněna podmínka vykonání mimořádných a významných úkolů pro přiznání odměn vyplývající z § 3 nařízení vlády č. 262/1994 Sb., účinného v době jejich vyplacení. Odvolací soud odmítl i obranu žalovaného spočívající v tom, že podle § 243 odst. 3 tehdy platného zákoníku práce (zák. č. 65/1965 Sb., ve znění účinném ke dni vyplacení odměn) bylo možno požadovat vrácení neoprávněně vyplacených částek pouze v případě, že by žalovaný musel podle okolností vědět, že jejich vyplacení bylo neoprávněné. Podle odvolacího soudu žalovaný jako starosta obce měl již z titulu této funkce znát zákonný způsob vyplácení jednorázových odměn podle výše uvedených předpisů. Odvolací soud dále uvedl, že zamítnutí žaloby do částky 7.826,- Kč s příslušenstvím bylo správné, a proto v této části rozhodnutí potvrdil. Ve zbytku shledal nárok žalobce s ohledem na výše uvedené důvodným, a rozhodnutí soudu I. stupně v tomto smyslu změnil. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 3. 2010, č. j. 28 Cdo 3346/2009-261, rozhodnutí odvolacího soudu v napadených výrocích II. a III. zrušil, neboť z něj nebylo zřejmé, z kterého návrhu (z několika v řízení uplatněných) odvolací soud vycházel. Krajský soud v Brně posléze rozsudkem ze dne 10. 11. 2010, č. j. 16 Co 283/2006-278, rozsudek soudu prvního stupně opět změnil ve zbývající části výroku I. týkající se částky 67.040,- Kč tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci tuto částku s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud po zopakování dokazování listinnými důkazy provedenými již před soudem prvého stupně vyšel ve svém posouzení z upřesněného žalobního nároku a zamítnutí žaloby odůvodnil v podstatě shodně jako ve svém předchozím rozhodnutí. K dovolání žalovaného přezkoumal rozhodnutí krajského soudu opětovně Nejvyšší soud, jenž je rozsudkem ze dne 7. 12. 2011, č. j. 28 Cdo 1203/2011-324, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud se přiklonil k tomu, že usneslo-li se zastupitelstvo na odměnách na tzv. pracovních poradách, jež se od řádných zasedání odlišovaly především mírou, v jaké o nich byli informováni občané obce, jimž na ně současně byl umožněn přístup, přičemž následně byla v obecné rovině rozhodnutí probrána i na řádně svolaných zasedáních zastupitelstva, byl prvek veřejnosti v rozhodovacích procesech zachován natolik, aby předmětná usnesení obstála jako platná. Naplnění předpokladu pro přiznání odměn spočívajícího v realizaci mimořádných a zvláště významných úkolů pak nebylo v řízení dostatečně zjišťováno. Krajský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 15. 10. 2014, č. j. 16 Co 73/2012-343, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve zbývající části výroku I. ohledně částky 67.040,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a nepřiznal žalovanému právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně (výrok II.), soudem odvolacím i dovolacím (výrok III.). Odvolací soud v návaznosti na rozsudek dovolacího soudu konstatoval, že na rozhodnutí o přiznaných mimořádných odměnách nelze pohlížet jako na neplatná jen proto, že vyplacení odměn bylo schváleno na pracovních poradách tehdejšího zastupitelstva. Odkázal přitom na zevrubné odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně a shledal žalobu i co do zbylé částky neopodstatněnou. Zdůraznil současně, že v projednávané věci jsou dány důvody pro odepření práva na náhradu nákladů řízení ve smyslu § 150 o. s. ř. Dle učiněných zjištění se zastupitelstvo usneslo na předmětných odměnách v rámci tzv. pracovních porad, zatímco na řádných jednáních zastupitelstva bylo pouze povšechně hovořeno o finančním hospodaření obce, aniž by z příslušných zápisů vyplývalo, že by na nich mělo být rozhodnuto i o přiznání jednorázových odměn konkrétním členům zastupitelstva. Byť ustanovení § 38 odst. 5 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, nehovoří o následcích porušení procedurálních pravidel rozhodování a zasedání zastupitelstva, je třeba toto ustanovení, stejně jako související úpravu obsaženou v tomto zákoně i nařízení vlády č. 262/1994 Sb., interpretovat spíše striktněji. Hospodaření s veřejnými prostředky musí být transparentní a zohledňující veškerá procedurální pravidla tak, aby bylo v souladu nejen s literou, ale i smyslem a účelem zákonné úpravy. Nedokonalost právní normy by neměla vést k tomu, aby osoby odpovědné za výkon veřejné správy postupovaly nestandardním a neprůhledným způsobem. Okolnosti projednávaného sporu tedy vedly odvolací soud k tomu, aby žalovanému odepřel právo na náhradu nákladů řízení. Proti naposledy uvedenému rozsudku (pouze do jeho výroků II. a III.) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. má za danou otázkou aplikace § 150 o. s. ř. řešenou odvolacím soudem odchylně od ustálené rozhodovací praxe (reprezentované například rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, sp. zn. 23 Cdo 2491/2013, či rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 191/06). Soudní judikatura totiž zdůrazňuje nutnost zohlednit při užití § 150 o. s. ř. široký okruh faktorů, zejména pak majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků řízení. Odvolací soud však nikterak nebral v potaz, že žalovaný je nemajetným starobním důchodcem, zatímco finanční situace žalobce jako obce je nepochybně lepší. Ze strany žalovaného navíc nedošlo k pochybení při hospodaření obce, ani mu nelze klást k tíži délku trvání sporu. Odvolací soud rovněž opomenul judikaturou zdůrazňovaný pokyn, dle nějž má soud zvažující aplikaci § 150 o. s. ř. dát účastníkům prostor k tomu, aby se mohli k případnému použití moderačního práva ve smyslu daného ustanovení vyjádřit, přičemž nedodržení tohoto postupu je porušením práva na spravedlivý proces. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatel završil návrhem, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně