28 Cdo 1496/2025 – Nejvyšší soud

28 Cdo 1496/2025-1022 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) T. S., b) I. S., c) P. B., d) M. B., e) E. B., všech zastoupených JUDr. Zorkou Černohorskou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Balbínova 384, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 4 C 86/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. února 2025, č. j. 5 Co 1214/2024-989, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. února 2025, č. j. 5 Co 1214/2024-989, se ruší; současně se ve výrocích I. a III. ruší rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 16. května 2024, č. j. 4 C 86/2023-947, ve znění opravného usnesení ze dne 16. července 2024, č. j. 4 C 86/2023-963, a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu ve Strakonicích k dalšímu řízení. Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud ve Strakonicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 5. 2024, č. j. 4 C 86/2023-947, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 7. 2024, č. j. 4 C 86/2023-963, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku I. konkretizovaných pozemků v katastrálním území XY, které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.), ohledně ve výroku II. specifikovaného pozemku v katastrálním území XY řízení zastavil (výrok II.) a žalované uložil povinnost nahradit žalobcům náklady řízení ve výši 692.022,- Kč (výrok III.). 2. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované proti výrokům I. a III. rozsudkem ze dne 11. 2. 2025, č. j. 5 Co 1214/2024-989, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobcům k rukám jejich zástupkyně náklady odvolacího řízení ve výši 103.284,39 Kč (výrok II.). 3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobci jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě a domáhají se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobcům liknavým pro dlouhodobé neplnění její povinnosti vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, jakož i pro faktické vyloučení žalobců z možné účasti ve veřejných nabídkách v důsledku nesprávného ocenění jejich restitučního nároku žalovanou, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobců mimo zákonem předpokládaný postup a nahradily projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu těch žalobou vymezených pozemků, u nichž nekonstatovaly překážku jejich převoditelnosti na oprávněnou osobu, respektive u nichž nedošlo ke zpětvzetí žaloby. Podotkly, že nárok žalobců na poskytnutí náhradních zemědělských pozemků přetrvává i poté, co jim v roce 2012 byla na jejich žádost vyplacena finanční náhrada dle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě, neboť restituční nárok žalobců byl žalovanou nesprávně oceněn, a tudíž poskytnutým peněžitým plněním (dle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě) nebyl zcela uspokojen. Námitku promlčení, kterou žalovaná vznesla ve vztahu k nároku na vydání náhradních pozemků, označily za rozpornou s dobrými mravy. Připomněly, že tento nárok se sice promlčuje, nicméně s ohledem na jeho restituční povahu a nezbytné spolupůsobení žalované při jeho uspokojení může promlčecí doba začít plynout nejdříve od okamžiku, kdy povinná osoba sdělí osobě oprávněné, že nehodlá plnit. II. Dovolání, vyjádření k dovolání 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě pro existenci otázek dovolacím soudem dosud neřešených. Poukazuje na absenci liknavého a svévolného přístupu žalované, jakož i na nedostatek aktivního přístupu žalobců při uspokojování restitučních nároků. Vysvětluje, že restituční nároky žalobců plynoucí z rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. PÚ 492/96/2, a z rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, Pozemkového úřadu ze dne 15. 10. 1996, sp. zn. PÚ 492/96, byly zcela uspokojeny v roce 2012 vyplacením finanční náhrady, přičemž žalovaná a ani žalobci neměli až do roku 2022 žádné pochybnosti o tom, že restituční nároky založené zmíněnými rozhodnutími byly správně vyčísleny a také zcela uspokojeny. Zdůrazňuje, že až do roku 2022 žalobci žádné další nároky nevznášeli. V tomto kontextu má pak za nesprávné rovněž posouzení otázky promlčení žalobci uplatněného nároku. Jestliže před více než deseti lety před podáním žaloby došlo k plnému uspokojení restitučního nároku žalobců vyplývajícího z konkrétních správních rozhodnutí a žalobci vypořádání tohoto nároku nenapadli vyjádřením nesouhlasu či žádostí o jeho přecenění, domnívá se, že má být chráněna právní jistota žalované ve vypořádání restitučního nároku, pročež nelze vznesenou námitku promlčení považovat za rozpornou s dobrými mravy. Dále nesouhlasí s oceněním odňatých pozemků jako pozemků stavebních, neboť je přesvědčena, že nebyl prokázán jejich stavební charakter v době přechodu na stát. Za odporující judikatuře dovolacího soudu pokládá rovněž závěr odvolacího soudu, že stav odňatých pozemků neodůvodňoval korekci ceny ve smyslu přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále „vyhláška č. 182/1988 Sb.“). Vyjadřuje též přesvědčení, že žalobci požadované pozemky nejsou vhodné k převodu oprávněným osobám jako pozemky náhradní, jelikož se jedná o pozemky určené k zastavění. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. Žalobci ve svém vyjádření označili dovolání žalované za nepřípustné, nedůvodné a účelové. Neztotožnili se s argumentací dovolatelky stran předpokladů pro uspokojení restitučního nároku žalobců mimo zákonem předpokládaný postup, ocenění restitučního nároku, jakož i nepřevoditelnosti žalobci vybraných pozemků jako pozemků náhradních k uspokojení restitučního nároku. Upozornili také na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, s nimiž je dle jejich mínění napadený rozsudek zcela v souladu. Navrhli proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl. III. Přípustnost dovolání 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.). 7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované v části, v níž byly předestřeny otázky týkající se ocenění žalobcům, respektive jejich právním předchůdcům, odňatých pozemků, předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nenaplňuje. 9. K otázce výše restitučního nároku oprávněné osoby, respektive ocenění jí nevydaných pozemků, lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (srovnej