28 Cdo 1545/2004 – Nejvyšší soud

28 Cdo 1545/2004 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání 1/ M. Ch. a 2/ B. Ch., oba zast. advokátem, podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2004, sp. zn. 54 Co 5/2004 (v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 10, Kodaňská 46, proti žalovaným 1/ M. Ch. a 2/ B. Ch., oba zast. advokátem, za účasti vedlejších účastníků na straně žalobkyně A/ J. Ř. a B/ T. Ř., oba zast. advokátem, o uzavření dohody o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 268/94), takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 3. října 2003 pod č.j. 30 C 268/94-357, zamítl žalobu na vydání nemovitostí specifikovaných v enunciátu tohoto rozhodnutí. Nalézací soud v tomto svém – v projednávaném restitučním sporu v pořadí již pátém – rozhodnutí vycházel z toho, že sporný majetek původně patřil vedlejším účastníkům na straně žalobkyně, manželům Ř. Těm byly nemovitosti konfiskovány na základě jejich odsouzení pro trestný čin opuštění republiky v roce 1981. Nemovitosti následně v roce 1984 nabyli (kupní smlouvou a dohodou o osobním užívání pozemků) žalovaní. Po své rehabilitaci v roce 1990 uplatnili manželé Ř. restituční nárok k předmětným nemovitostem, a to žalobou na vydání věci, která byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 4. 1993, sp. zn. 32 C 307/91, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 1994, sp. zn. 17 Co 325/93 zamítnuta poté, co se nepodařilo prokázat včasné uplatnění výzvy. V projednávaném sporu byl za osobu oprávněnou uznán žalobce, když byla jeho výzva k vydání věci ze dne 24. 9. 1992 adresovaná toliko jednomu ze žalovaných posouzena jako výzva řádná, a jeho žaloba podaná dne 16. 8. 1994 jako žaloba včasná. Proto byl žalobci přiznán status oprávněné osoby podle § 34 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, neboť původní oprávněné osoby (vedlejší účastníci) svůj nárok neuplatnili ve lhůtě stanovené ustanovením § 5 odst. 2 citovaného zákona. Obvodní soud však restitučnímu nároku žalobce nevyhověl, protože dospěl k závěru, že žalovaní nejsou osobami povinnými ve smyslu § 4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. Uzavřel tedy, že žalovaní nemovitosti nezískali ani v rozporu s tehdy platnými předpisy, ani na základě protiprávního zvýhodnění, přičemž byl vázán právním názorem odvolacího soudu, že postup státu, který při prodeji nemovitostí opomenul dosavadní uživatelku, nebyl porušením směrnice č. 10/1964 pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem datovaným dne 11. února 2003 (správně 11. února 2004) pod č.j. 54 Co 5/2004-400 rozsudek soudu prvního stupně tak změnil, že žalované uznal povinnými uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání předmětných věcí. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry nalézacího soudu, nesouhlasil však s jeho právním posouzením věci. Odvolací soud připustil, že se obvodní soud při svém závěru o tom, že žalovaní nebyli protiprávně zvýhodněni, řídil předchozím právním názorem odvolacího soudu obsaženém v usnesení č.j. 55 Co 185/2002-292 ze dne 3. 9. 2002, nicméně konstatoval, že tento názor není správný. Matka vedlejších účastníků byla po konfiskaci předmětných nemovitostí jejich řádnou uživatelkou a požádala (dvakrát) o jejich odprodej. Směrnice č. 10/64 v článku 2 bod 1 přitom jednoznačně stanovila, že státní organizace spravující rodinný domek je povinna nabídnout jej ke koupi především dosavadnímu uživateli. Jakkoliv tato směrnice nebyla obecně závazným předpisem a její porušení nezpůsobovalo rozpor s tehdy platnými předpisy, zavazovala státní organizace při provádění prodeje domku, a to s tím důsledkem, že její porušení spočívající v tom, že domek nebyl přednostně nabídnut ke koupi dosavadnímu uživateli, protiprávně zvýhodňovalo nabyvatele. Tento názor sdílí i rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 234/99 ze dne 15. 8. 2000. Městský soud proto změnil rozhodnutí nalézacího soudu a zavázal žalované k uzavření dohody o vydání předmětných nemovitostí se žalobkyní. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Dovolatelé odvolací instanci vyčítají nesprávné právní posouzení věci. Uživatelka nemovitosti M. P. k domku před konfiskací mohla mít leda ústní souhlas od dcery a zetě, což je užívací titul, který v žádném případě nemohl přejít na stát, a proto je její postavení nutné hodnotit jako pozici neoprávněného uživatele rodinného domku. Ze stejného důvodu je nepřípadná i argumentace rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 8. 2000, sp. zn. 28 Cdo 234/99. Skutečnost, že nemovitost nebyla prodána matce emigrantky, která by ji následně mohla zdědit, je rovněž třeba hodnotit v kontextu tehdejší doby. Z vývoje příslušných vyhlášek ministerstva financí o správě národního majetku je patrno, že v době po roce 1968 do vydání vyhlášky č. 90/1984 Sb., bylo politickým záměrem zákonodárce zamezit zpětným převodům majetku příbuzným emigrantů. Tato skutečnost však v žádném případě nemůže být vykládána k tíži dovolatelů. Navíc směrnice č. 10/64 již nebyla v době prodeje sporné věci v platnosti. Výzva k vydání věci uplatněná státem nebyla podána řádně. V daném sporu existují oprávněné osoby, které uplatnily svůj restituční návrh a navíc výzva žalobce nenaplňuje náležitosti stanovené § 5 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. Žaloba podaná státem dne 15. 8. 1994 je žalobou opožděnou, protože pod pojmem „uplatnění práva“ – lhůtou limitované do 30.9. 1992 - ve smyslu § 34 cit. zák., je nutné rozumět nejenom podání výzvy, ale i žaloby. Pokud v řízení bylo prokázáno, že při prodeji sporného rodinného domu nedošlo k porušení předpisů, včetně směrnice č. 10/64, je nelogické, aby stejný důvod byl hodnocen jako protiprávní zvýhodnění. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování podaného dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto jsou v tomto rozsudku uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř.). Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení - řádně zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost uplatněného mimořádného opravného prostředku vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť tento napadá rozhodnutí odvolacího soudu, které změnilo rozsudek soudu prvního stupně. Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (v daném případě § 241a odst. 2, písm. b/ o.s.ř. – nesprávné právní posouzení věci). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Dovolací soud se nejprve zabýval posouzením právní otázky, která byla rozhodná pro změňující rozhodnutí odvolací instance. Městský soud dospěl k závěru, že pokud stát při prodeji konfiskátu opomenul dosavadní uživatelku, došlo tím k naplnění podmínek daných ustanovením § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., a žalované proto jakožto osoby povinné stíhá povinnost vydat předmět sporu osobě oprávněné. Podle citovaného ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích jsou „povinnými osobami též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu … v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele“. Odvolací soud uzavřel, že žalovaní byli uznání za osoby povinné z důvodu jejich protiprávního zvýhodnění při nabývání věci. Tento názor, vycházející ze zjištěného skutkového stavu, má oporu v konstantní judikatuře vyšších soudů. Jak bylo vysloveno např. v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 6. 2002, sp. zn. 28 Cdo 537/2002, k rozporu s tehdy platnými předpisy při nabytí nemovitostí ve smyslu restitučních předpisů docházelo, šlo-li o rozpor s předpisy obecně závaznými. Takovým předpisem však směrnice ministerstva financí z 2. 4. 1964 č.j. 314/17.756/64, uveřejněná ve Věstníku ministerstva financí č. 5/1964 nebyla (stejný názor je obsažen i např. v rozsudku Nejvyššího soudu z 10. 12. 1997, sp.zn. 3 Cdon 333/96 a rozsudku ze dne 25. 11. 1998, sp.zn. 2 Cdon 92/96, uveřejněném pod č. 102 v časopisu Soudní judikatura, sešit 10, ročník 1999). Uvedené ovšem neznamená, že by postup příslušných orgánů, které při prodeji konfiskátu jednaly v rozp