28 Cdo 1590/2017 – Nejvyšší soud

28 Cdo 1590/2017ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, IČ 00408026, zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 40/12, proti žalovaným 1) MUDr. I. K., P., zastoupené JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 36, a 2) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 69797111, za účasti hlavního města Prahy, se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy v Praze 1, Mariánské náměstí 2, IČ 00064581, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaných, zastoupeného Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 416/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2016, č. j. 13 Co 297/2016-177, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Jakuba Kotrby, advokáta se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1. III. Ve vztahu mezi žalobcem na straně jedné a žalovanými 1) a 2) na straně druhé nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 13. 5. 2016, č. j. 18 C 416/2014-146, zamítl žalobu o určení, že žalovaná 2) je vlastníkem pozemků parc. č. 258/1 a č. 258/5, obec P., k. ú. H., zapsaných na LV č. 582, vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, žalobci uložil povinnost zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů řízení částku 20.933,- Kč rukám advokáta JUDr. Petra Novotného, žalované 2) částku 1.500,- Kč a vedlejšímu účastníku částku 29.161,- Kč k rukám advokáta Mgr. Jakuba Kotrby. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 10. 2016, č. j. 13 Co 297/2016-177, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 4.114,- Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Novotného, žalované 2) částku 300,- Kč a vedlejšímu účastníku na straně žalovaných částku 8.228,- Kč k rukám advokáta Mgr. Jakuba Kotrby. Soudy obou stupňů tak rozhodly o žalobě podané žalobcem podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. - dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (a mezi účastníky to bylo nesporné), že předmětné pozemky KN parc. č. 258/1 (lesní pozemek) a parc. č. 258/5 (ostatní plocha) vznikly z pozemku PK parc. č. 258, který byl historickým majetkem žalobce, jež na stát přešel podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, že hospodářskou smlouvou o převodu správy národního majetku (§ 347 hospodářského zákoníku) uzavřenou v roce 1975 mezi ONV v Praze 9 a Sady, lesy a zahradnictví, podnikem hl. m. Prahy, byl předán do správy tohoto podniku, a že další hospodářskou smlouvou o převodu práva hospodaření s národním majetkem (§ 347 hospodářského zákoníku) byl v roce 1990 převeden do správy rozpočtové organizace Správa veřejné zeleně Praha, jejímž řídícím orgánem a zřizovatelem dle zřizovací listiny ze dne 22. 12. 1989 byl Národní výbor hl. m. Prahy. Na základě žádosti Magistrátního úřadu hl. m. Prahy ze dne 19. 3. 1992 rozhodlo Ministerstvo financí ČR podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, že do vlastnictví hl. m. Prahy přecházejí dnem vydání rozhodnutí (tj. dnem 11. 9. 1992) mimo jiné věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (tj. ke dni 24. 5. 1991) příslušelo právo hospodaření rozpočtové organizaci Správa veřejné zeleně (s výjimkou pozemku parc. č. 1086 v kat. území N.); na základě tohoto rozhodnutí byl vedlejší účastník zapsán jako vlastník pozemku parc. č. 258/1 do katastru nemovitostí. Směnnou smlouvou ze dne 14. 9. 2005 (s právními účinky vkladu ke dni 31. 10. 2005), kterou uzavřela s vedlejším účastníkem, nabyla pozemky parc. č. 258/1 a parc. č. 258/5 do vlastnictví žalovaná 1). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce je oprávněnou osobou podle § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., že druhá žalovaná je osobou povinnou podle § 4 písm. c) tohoto zákona, zatímco žalovaná 1) povinnou osobou není, a že žalobce v rozhodné době utrpěl majetkovou křivdu postupem uvedeným v § 5 písm. a) téhož zákona. Souhlasil též s názorem soudu prvního stupně a vedlejšího účastníka, že pokud nebylo v rozhodnutí Ministerstva zemědělství uvedeno datum jeho vydání (dne 11. 9. 1992), jednalo se o zřejmou nesprávnost, která byla opravena tak, že do něj byla doplněna jeho přílohou chybějící datace (§ 47 odst. 6 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád), a poukázal rovněž na to, že platí presumpce správnosti správních rozhodnutí, což se vztahuje i na rozhodnutí Ministerstva financí, které nabylo právní moci po stránce formální i materiální, a je tedy třeba z něj vycházet (§ 135 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Tímto rozhodnutím nedošlo ke smluvnímu převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům, ale šlo o jeho přechod podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb. na základě jiné právní skutečnosti, jejíž platnost či neplatnost nepřísluší soudu posuzovat; toto rozhodnutí je konkrétní i ve vymezení majetku, který měl nabýt vedlejší účastník, přičemž (s výjimkou označeného pozemku) šlo o všechen nemovitý majetek státu, k němuž náleželo právo hospodaření rozpočtové organizaci Správa veřejné zeleně. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že k přechodu vlastnického práva k pozemkům ze státu na vedlejšího účastníka podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb. došlo. Shodně s ním též dovodil, že blokační ustanovení § 29 zákona o půdě, jehož se žalobce dovolával, zakazovalo až do vydání zákona č. 428/2012 Sb. jen převod, nikoliv také přechod vlastnického práva k majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace. Jde o dva odlišné instituty s tradičně ustáleným režimem i obsahem, které se navzájem nepřekrývají - zatímco převod vlastnického práva je nabytím tohoto práva odvozeným od původního vlastníka (derivativním), přechod je nabytím vlastnického práva původním (originárním), čehož si byl vědom i zákonodárce v době přijetí zákona o půdě, když v témže roce v zákoně č. 172/1991 Sb. přiléhavě užívá pojmu přechod; bylo-li by jeho úmyslem zakázat i přechod vymezeného majetku, nepochybně by to v § 29 zákona o půdě takto vyjádřil. Výklad, že zákazem převodu vlastnického práva k určenému majetku je zakázán pod sankcí absolutní neplatnosti i jeho přechod, by podle odvolacího soudu byl v rozporu s jazykovým vyjádřením, a tudíž nepřichází v úvahu; proto neplatnost přechodu vlastnického práva na vedlejšího účastníka z § 29 zákona o půdě dovodit nelze. To platí i o § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., který se vztahuje jen na věci z majetku České republiky, k jejichž vydání byl oprávněnou osobou uplatněn před jeho účinností (24. 5. 1991) nárok podle restitučních předpisů; ostatní věci podléhající tomuto zákonu (s výjimkami uvedenými v § 4 tohoto zákona, které se však netýkají pozemků) do vlastnictví obcí přešly. Odvolací soud uzavřel, že nebyl-li k předmětným pozemkům před účinností tohoto zákona ani později před rozhodnutím Ministerstva financí ČR o jejich přechodu do vlastnictví vedlejšího účastníka uplatněn restituční nárok, přešlo podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb. vlastnické právo k nim rozhodnutím Ministerstva financí ČR ke dni 11. 9. 1992 na vedlejšího účastníka, který je do vlastnictví převzal, a později je směnnou smlouvou platně převedl na žalovanou 1). Z těchto důvodů je žaloba o určení vlastnického práva žalované 2) nedůvodná, pročež v tomto řízení není třeba se zabývat námitkou vydržení vlastnického práva k pozemkům uplatněnou žalovanou 1) ani otázkou platnosti směnné smlouvy. Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky: 1) „zda blokační paragrafy (§ 29 zákona o půdě či § 3 zákona o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby) bránily či mohly bránit přechodu (převádění) majetku státu na obce dle § 5 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb.“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a dále otázek, které odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a to