28 Cdo 1594/2010 – Nejvyšší soud

28 Cdo 1594/2010 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele Ing. F. F., zastoupeného JUDr. Petrem Smažíkem, advokátem, 439 93 Lubenec, Sídliště 249, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 9. 12. 2009, sp. zn. 10 Co 552/2008, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 14 C 71/2003 (žalobce Ing. F. F., zastoupeného JUDr. Petrem Smažíkem, advokátem, proti žalovanému Zemědělskému družstvu Peruc, IČ 0012 1509, Peruc čp. 304, zastoupenému JUDr. Karlem Davidem, advokátem, 440 01 Louny, Beneše z Loun č. 50, o 471.448,- Kč), takto : I. Zamítá se dovolání dovolatele Ing. F. F. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 9. 12. 2009, sp. zn. 10 Co 552/2008, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 14 C 71/2003. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : O žalobě žalobce, podané u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 14 C 71/2003, bylo rozhodnuto rozsudkem uvedeného okresního soudu z 26. 6. 2008, č. j. 14 C 71/2003-141. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému Zemědělskému družstvu Peruc uloženo zaplatit žalobci 471.448,- Kč s 10% (p.a.) úrokem z prodlení od 13. 12. 1999 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žaloba žalobce o zaplacení dalších 13.089,- Kč s 10% (p.a.) úrokem z prodlení od 13. 12. 1999 do zaplacení byla zamítnuta. Žalovanému družstvu bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 126.168,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. O odvolání žalovaného družstva proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z 9. 12. 2009, sp. zn. 10 Co 552/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Lounech z 26. 6. 2008, č. j. 14 C 71/2003-141, změněn tak, že žaloba žalobce byla zamítnuta. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému družstvu na náhradu nákladů odvolacího řízení 99.020,- Kč. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, a shledal odvolání žalovaného družstva důvodným. Odvolací soud k předmětu tohoto soudního řízení uváděl, že žalobce požaduje (jako oprávněná osoba podle zákona č. 42/1992 Sb., o transformaci družstev) zaplacení nedoplatku majetkového podílu na transformovaném zemědělském družstvu s tím, že jeho celkový majetkový podíl činil 950.620,- Kč, na jehož úhradu bylo žalovaným družstvem zaplaceno 5. 4. 1994 55.979,- Kč, 2. 12. 1993 bylo zaplaceno 350.000,- Kč a 23. 12. 1994 56.996,- Kč. Po částečném zamítnutí žalobního návrhu co do částky 13.089,- Kč zůstala mezi účastníky tohoto sporu spornou jen částka 474.567,- Kč s úrokem z prodlení. Odvolací soud konstatoval, že v řízení před soudem prvního stupně byl nárok žalobce posouzen jako odpovídající výpočtu obsaženému v transformačním projektu žalovaného družstva, když celkový podíl žalobce na transformačním družstvu byl vypočten částkou 950.628,- Kč. Nároky započtené oprávněnému do základního podílu na majetku družstva podle § 7 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb. zahrnovaly nároky žalobce jako oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb., a to jak po původním vlastníku V. N., tak i po jeho dědičce M. N., a to po každém z nich v rozsahu jedné poloviny restituovaného majetku. Odvolací soud byl toho názoru, že žalobce, jako závětní dědic původního vlastníka V. N., je podle ustanovení § 4 odst. 2 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. oprávněnou osobou k vydání majetku, který přešel na stát v rozhodné době (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) na základě později zrušeného rozsudku bývalého Lidového soudu v Lounech z 20. 4. 1953, sp. zn. T 59/53. V. N. byl však vlastníkem jen ideální poloviny nemovitostí, které byly vydány žalobci podle jeho dohody se žalovaným družstvem, schválené pozemkovým úřadem podle zákona č. 229/1991 Sb. Spolumajitelkou těchto nemovitostí byla M. N. (matka V. N.), která zemřela 18. 11. 1950; V. N. se k dědictví po matce nepřihlásil (podle tehdy platného ustanovení § 760 obecného zákoníku občanského z roku 1811). V. N. se tedy nestal vlastníkem poloviny předmětného zemědělského majetku, která přešla v rozhodném období na stát. Žalobce Ing. F. F. pak nebyl závětním dědicem M. N. a ani osobou, která by byla k M. N. ve vztahu podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. Vzhledem k těmto okolnostem dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce není co do poloviny nemovitostí a s ní spojenými nároky ohledně živého a mrtvého inventáře i zásob oprávněnou osobou podle § 14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. Výpočet jeho majetku zpracovaný v souvislosti s transformačním projektem žalovaného družstva neodpovídá, podle odvolacího soudu, tedy zákonu. Odvolací soud proto dovozoval, že „s výjimkou části podle počtu odpracovaných let (116,- Kč) náleží žalobci u ostatních podílů (ohledně mrtvého inventáře, živého inventáře, krmiva, osiva, hnojiva, užívané půdy a vneseného majetku) ze zákona vždy jen poloviny vypočteného nároku, což celkem představuje nárok na vydání majetkového podílu v částce 471.842,50 Kč. Žalobci však již bylo ze stejného titulu žalovaným družstvem vyplaceno 479.102,- Kč. Žalobcem uplatněný nárok je, podle názoru odvolacího soudu, nedůvodný. Proto odvolací soud odvolání napadený rozsudek soudu prvního stupně v části žalobě vyhovující změnil tak, že žalobu žalobce zamítl (§ 220 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu), a to i v části úroku z prodlení z částky 3.111,- Kč, ohledně níž nevzal žalobce (přes zpětvzetí části žaloby, týkající se samotné jistiny) zpět. V důsledku změny rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé rozhodl odvolací soud nově i o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně s poukazem na ustanovení § 224 odst .2 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 15. 1. 2010 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u soudu prvního stupně 28. 1. 2010, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Co do přípustnosti svého dovolání poukazoval dovolatel na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Jako dovolací důvody uplatňoval, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu), dále že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), jakož i že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel po procesní stránce zdůrazňoval, že odvolací soud se při hodnocení důkazů odchýlil od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, aniž by je sám opakoval a přitom si nesprávně vyložil aplikovaný právní předpis. Dovolatel uváděl, že mu vznikl nárok na majetkový podíl podle ustanovení § 4, § 13 a § 14 zákona č. 42/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Žalované družstvo mu vypočetlo i doručilo výpočet majetkového podílu na transformaci tohoto družstva ve výši 950.628,- Kč, když předtím byla mezi žalobcem a žalovaným družstvem dne 29. 3. 1993 uzavřena dohoda o vypořádání ohledně živého a mrtvého inventáře i zásob. Dnem účinnosti této žaloby se žalobce stal vlastníkem v dohodě uvedených věci a majetkových hodnot a vyčísleným podílem žalobce participoval na jmění transformovaného družstva. Předcházelo i rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Lounech, jímž byly schváleny dohody o vydání pozemků, uzavřené mezi žalobcem a žalovaným družstvem; podle těchto dohod se žalobce stal vlastníkem pozemků o výměře 27,47 ha, a to jako dědic po zemřelém V. N. (který zemřel 5. 3. 1988); dovolatel má za to, že předmětem dohod i rozhodování pozemkového úřadu byl i majetek po M. N. (která zemřela 18. 11. 1950). Podle názoru dovolatele v daném případě „žalobce nemusel být vlastníkem pozemků ke dni vyúčtování majetkového podílu; postačilo, že prokázal, že podal návrh na vydání pozemků a ty mu později byly vydány. Dovolatel zdůrazňoval, že majetkový podíl se vypočítával v jeho případě podle vlastnictví půdy a ostatního majetku (§ 14 zákona č. 42/1992 Sb.). Dovolatel je toho názoru, že i v tomto soudním řízení musely soudy obou stupňů mít na zřeteli rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení dohody podle ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. Dovolatel je přesvědčen o tom, že soudy v této právní věci byly vázány i již uvedenou dohodou z 29. 3. 1993, uzavřenou mezi žalobcem a žalovaným družstvem. Dovolatel je také přesvědčen