28 Cdo 1615/2011 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1615/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 8. 2011 Spisová značka:28 Cdo 1615/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.1615.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Rehabilitace (soudní i mimosoudní) Dotčené předpisy:§ 4 odst. 2, § 10 odst. 3 a § 19a předpisu č. 403/1990Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:7. 10. 2011 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 10.20.2011IV.ÚS 3156/11doc. JUDr. Michaela Židlická, Dr. Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1615/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, o dovolání dovolatele Olomouckého kraje, IČ 60609460, Olomouc, Jeremenkova 40a, zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, 772 00 Olomouc, Riegrova 12, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci z 9. 11. 2010, sp. zn. 12 Co 197/2010, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 17 C 188/2006 (žalobce Arcibiskupství olomouckého, IČ 00445151, 770 00 Olomouc, Wurmova 9, proti žalovanému Olomouckému kraji, zastoupenému JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, o uzavření dohody o vydání věcí podle zákona č. 403/1990 Sb., takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : O žalobě žalobce, podané u soudu 25. 1. 1994, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Olomouci z 2. 3. 2010, č. j. 17 C 188/2006-282. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo uloženo žalovanému Olomouckému kraji uzavřít se žalujícím Arcibiskupstvím olomouckým dohodu o vydání (podle § 5 zákona č. 403/1990 Sb.) pozemku parc. č. 252 (o výměře 1201 m2) s objektem bydlení č. p. 5, pozemku parc. č. 256/1 (o výměře 11 409 m2) a pozemku parc. č. 256/2 (o výměře 5002 m2) v katastrálním území S. (obec Olomouc), zapsaných na listu č. 28 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj (katastrální pracoviště Olomouc) s tím, že lhůta k vydání uvedených nemovitostí je do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo však zastaveno řízení o uložení povinnosti žalovanému uzavřít se žalobcem dohodu o vydání pozemku parc. č. 253 (o výměře 48 m2) v katastrálním území S., zapsaného také na listu vlastnictví č. 28 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj. Žalobci nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. žalovanému Olomouckému kraji bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Olomouci 30.520,80 Kč na úhradu placených nákladů tohoto řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku. O odvolání žalovaného Olomouckého kraje proti uvedenému rozsudku soud prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci z 9. 11. 2010, sp. zn. 12 Co 197/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Olomouci z 2. 3. 2010, č. j. 17 C 188/2006-282, potvrzen vyjma výroku (označeného III., odvoláním nenapadeného) o zastavení řízení o části žalobního návrhu, týkající se pozemku parc. č. 253 v katastrálním území S. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o odvolání. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal (podle § 206 a § 212 občanského soudního řádu) rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, jakož i řízení, které vydání rozsudku předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné. Podle názoru odvolacího soudu si soud prvního stupně obstaral pro účely svého rozhodnutí potřebná skutková zjištění a také právní závěry soudu prvního stupně odvolací soud akceptoval jako správné. Odvolací soud poukazoval na zjištění, učiněná v tomto řízení, že žalující Arcibiskupství olomoucké se stalo jako závětní dědic po zemřelém Dr. L. P., arcibiskupu olomouckému, na základě odevzdací listiny bývalého Lidového soudu v Olomouci, sp. zn. D II 224/47, dědicem domu č. p. 5 se stavební parcelou a dalšími stavebními plochami a s dvěma zahradami v katastrálním území D. (jež byly zapsány v pozemkové knize pro toto katastrální území). Rozhodnutím finančního odboru rady bývalého Okresního národního výboru v Olomouci z 3. 9. 1959 přešel na základě vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a na základě ustanovení § 11 vyhlášky č. 88/1959 Sb. dům na Kopečku č. 5 se stavební plochou parc. č. 1/1 a přilehlou zahradou (parc. č. 26) do vlastnictví státu a do správy odboru školství a kultury rady Okresního národního výboru v Olomouci. Řízení v této právní věci u soudů obou stupňů už předcházelo vydání rozhodnutí dovolacího soudu ze 14. 6. 2006 (20 Cdo 2778/2005 Nejvyššího soudu ČR), v němž byl zaujat právní názor, že žalovaný Olomoucký kraj je v daném případě povinnou osobou podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. Stavební nemovitost, o niž jde v tomto řízení, byla v průběhu doby od 3. 9. 1959 rekonstruována, přičemž zásadnější rekonstrukce byla provedena v roce 1974, ale nedošlo ke změně stavebně technického charakteru stavby, která již i před 3. 9. 1959 byla využívána ke školským účelům. Již v rozsudku soudu prvního stupně z 2. 3. 2010, č. j. 17 C 188/2006-282, bylo uvedeno, že žalující Arcibiskupství olomoucké „dalo průběhu řízení najevo, že má zájem o vydání v žalobě uvedených nemovitostí i s povinností uhradit případné zhodnocení nemovitostí; vybudovaná čistička odpadních vod a kiosková trafostanice tvoří součást infrastruktury pozemku, slouží k řádnému užívání hlavní stavby“; vybudování těchto staveb, dovozoval soud prvního stupně, nebrání oprávněným osobám v uspokojení jejich nároků. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že ve smyslu ustanovení § 19a zákona č. 403/1990 Sb. je tu možné vydání nemovitostí oprávněné osobě a teprve pak přikročit k provedení zhodnocení stavby, k němuž došlo po převzetí stavby státem; v řízení byly k tomuto účelu podány dva znalecké posudky (znalce Ing. Iva Řehoře a revizní znalecký posudek Znaleckého a oceňovacího ústavu, s. r. o., v Prostějově). Odvolací soud, po ztotožnění se se závěry soudu prvního stupně potvrdil proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný (§ 219 občanského soudního řádu), a to i včetně výroků o nákladech řízení. Rozsudek odvolacího soudu byl dne 22. 12. 2010 doručen advokátu, který žalovaný Olomoucký kraj v řízení před soudy obou stupňů zastupoval, a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo dne 21. 2. 2011 podáno u Okresního soudu v Olomouci, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu). Uvedený dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Z obsahu dovolání tohoto dovolatele vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolávající se Olomoucký kraj je, na rozdíl od odvolacího soudu, přesvědčen o tom, že stavba domu čp. 5 v katastrálním území S. prošla v době od roku 1974 zásadní přestavbou, kdy v tomto objektu, užívaném jako škola, vznikla speciální škola s internátem a tělocvičnou; došlo tu ke ztrátě dosavadního stavebně technického charakteru stavby a ke vzniku stavby nové; to vyplývá ze znaleckého posudku znalce Ing. Iva Řehoře a ze stavebního spisu stavebního úřadu Magistrátu města Olomouce. U stavby školy a internátu (na pozemku parc. č. 252 v katastrálním území S.) byly nosné konstrukce vyměněny a nově vybudovány v rozsahu 37,57 %; u stavby tělocvičny na uvedeném pozemku nové nosní konstrukce přestavují 23,70 %; budova nynější tělocvičny sloužila původně pro skladování a garážování; škola, internát a tělocvična tu tvoří jeden objekt, propojený funkčně i stavebně technicky. Podle názoru žalovaného Olomouckého kraje jde tu o nevydatelný objekt, u něhož by oddělením jakékoliv části došlo k výraznému zásahu do funkčnosti zbytku tohoto celku. Uvedený dovolatel dále namítal, že odvolací soud vycházel při svém rozhodování z revizního znaleckého posudku Znaleckého a oceňovacího ústavu, s. r. o., v Prostějově z 23. 1. 2009, který však, podle názoru dovolatele, na otázky soudu, jaké stavby se na pozemku nacházely ke dni jeho odnětí státem, jaké úpravy byly na stavbách provedeny od převzetí státem až do současnosti, zda byly při těchto úpravách činěny zásahy do konstrukcí a v jakém rozsahu a zda se změnil účel stavby. Návrhu žalovaného na uložení povinnosti vypracovat další znalecký posudek nebylo v řízení před soudy obou stupňů vyhověno. Uvedený dovolatel, na rozdíl od názoru dovolacího soudu, je pře