28 Cdo 1673/2011 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1673/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 12. 2011 Spisová značka:28 Cdo 1673/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.1673.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Neplatnost právního úkonu Smlouva darovací Vlastnictví Zmírnění křivd (restituce) Žaloba určovací Dotčené předpisy:§ 80 písm. c) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:3. 1. 2012 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 6.3.2012IV.ÚS 795/12JUDr. Vlasta Formánková__ Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1673/2011 ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně Náboženské matice, se sídlem v Praze 6, Thákurova 3, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupenému JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou v Praze 2, Karlovo nám. 18, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 60 C 86/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2010, č. j. 69 Co 479, 480/2010-228, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 3. 2010, č. j. 60 C 86/2008-192, a to tak, že byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva k nemovitostem, konkrétně k budově č. p. 1077 (stavba občanské vybavenosti) a pozemku parc. č. 455/1 (zastavěná plocha a nádvoří), nacházejícím se v kat. úz. N., obci Praha, části obce Nové Město. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, které byly (v částce 55.680,- Kč) uloženy k platbě žalobkyni ve prospěch žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). Předmětem řízení byla žaloba o určení vlastnického práva k výše označeným nemovitostem, založená především na neplatnosti darovací smlouvy ze dne 24. 2. 1964, uzavřené mezi žalobkyní (dárcem) a Československým státem (obdarovaným, právním předchůdcem žalovaného). Neplatnost smlouvy byla namítána vzhledem k absenci předchozího souhlasu státní správy ve smyslu § 10 odst. 3 zákona č. 218/1949 Sb. Žalobkyně v řízení poukázala také na darovací smlouvu ze dne 8. 9. 1964, sjednanou s Římskokatolickým farním kostelem Sv. Petra Na Poříčí, z níž podle jejího názoru (a též závěru soudu první instance) vyplývá, že žalobkyně byla v této době stále vlastníkem předmětného majetku a stát jej pouze užíval. Soud prvního stupně podané žalobě vyhověl, neboť uzavřel, že v daném případě je na straně žalobkyně dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. Usuzoval na absolutní neplatnost darovací smlouvy ze dne 24. 2. 1964. Jako důležitý důkaz označil výše uvedené ujednání ze dne 8. 9. 1964, neboť z něj lze dovodit, že v této době stát jednal s žalobkyní jako vlastníkem těchto nemovitostí a zmíněný právní úkon schválil (byť pouze dodatečně – stejně tak jako v předchozím případě u smlouvy ze dne 24. 2. 1964). První instance rovněž nepovažovala postup žalobkyně jako obcházení restitucí, poněvadž žalobkyně není církevní právnickou osobou a podle žádného restitučního předpisu, kterým byly zmírňovány křivdy z doby minulé, není oprávněným subjektem. V tomto směru odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 428/06, podle něhož je možné se při sporném nabývacím titulu státu domáhat majetku, zestátněného v období totality, i určovací žalobou. Námitce vydržení vznesené žalovaným soud prvního stupně nepřisvědčil. Odvolací soud se s právním posouzením věci ze strany první instance neztotožnil. Usoudil, že v posuzované věci žalobkyně obecnou určovací žalobou obchází smysl a účel restitučního zákonodárství. Neshledal naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva, neboť dospěl k závěru, že podaná žaloba nenaplňuje preventivní funkci. Zdůraznil, že na žalobkyni se nevztahuje žádný restituční předpis, a proto ji není možné zahrnovat mezi osoby, jež se mohou domáhat nápravy případné majetkové křivdy. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž vytkla tomuto soudu nesprávné právní posouzení věci, jakož i skutečnost, že řízení bylo podle jejího mínění postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Namítala, že na její straně je dána existence právního zájmu na požadovaném určení, neboť jí veřejné právo (Statut Náboženské matice) přímo ukládá podání žaloby o určení jejího vlastnického práva – naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. tedy není podmínkou přípustnosti žaloby. Zdůraznila, že uplatněním svého nároku cestou obecných předpisů neobchází smysl a účel restitučního zákonodárství, což doložila odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 428/06, a na závěry v něm uvedené, jež upozorňují na nutnost přihlížet k okolnostem konkrétního případu (darovací smlouva ze dne 24. 2. 1964 podle názoru žalobkyně nemůže obstát jako nabývací titul státu, neboť nebyla svobodným a vážně míněným právním úkonem). V této souvislosti poznamenala, že se odvolací soud zabýval posouzením přípustnosti určovací žaloby zcela formalisticky. Dovolatelka rovněž poukázala na plenární nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07 (publikován pod č. 242/2010 Sb.), jenž charakterizuje dlouhodobou nečinnost Parlamentu České republiky, spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu, který by vypořádal historický majetek církví a náboženských společností, jako protiústavní. Závěrem dodala, že odvolací instance řízení zatížila vadou podle § 213b odst. 1 o. s. ř., když neposkytla žalobkyni poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. o tom, že právní zájem na požadovaném určení a její věcnou legitimaci tvrdí a prokazuje neúplně. Dovolatelka proto žádala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání žalobkyně byla dána podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tedy pro diformitu rozsudků nižších instancí, a dovolací důvody byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. pro vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a taktéž podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci. Dovolání není důvodné. Z konstantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu České republiky se podává, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství (viz stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05). Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo v době minulé a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy – stejně tak jako v daném případě ve vztahu k osobě a nároku žalobkyně. V posuzované věci jde rovněž o zánik možnosti uplatnit ochranu práva v důsledku uplynutí dlouhé doby (obdobně jako u vydržení); stát je povinen hájit právní zájmy osob, které podléhají jeho jurisdikci – tedy především zájem na tom, aby současný právní stav nebyl zpochybňován a nevznikala nejistota z hlediska vlastnictví, eventuálně platnosti dalších majetkových převodů. V případě, že stát nabytý majetek mezitím převedl na třetí osobu (zde přechod vlastnictví na žalovaného podle § 1 odst. 1 a § 2 zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů – rozhodnutím Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 1. 1. 2001), ze zásady legitimního očekávání zároveň vyplývá, že tomuto vlastníku musí být dána možnost počítat s udržením určitého právního stavu a měla by mu být poskytnuta ochrana proti jakékoli změně tohoto stavu, kterou nemohl rozumně očekávat (relevantní teze Ústavního soudu, stanovisko sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05). S ohledem na shora vyslovené závěry lze tedy usuzovat i na nedostatek naléhavého právního zájmu na podání předmětné určovací žaloby (§ 80 písm. c/ o. s. ř.), jenž je nezbytným předpokladem jejího úspěchu. Ač je možné provést změnu v zápisech vlastnických práv k nemovitostem na základě rozhodnutí o určovací žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu na