28 Cdo 1803/2025 – Nejvyšší soud

28 Cdo 1803/2025-652 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně J. Ch., zastoupené JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Ovesná 356/7, proti žalovanému J. S., zastoupenému JUDr. Radimem Kubicou, MBA, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Ó. Lysohorského 702, o 235.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 C 19/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. srpna 2024, č. j. 11 Co 13/2024-585, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 10. 2023, č. j. 36 C 19/2019-512, zamítl žalobu o 303.346 Kč s příslušenstvím (výrok I) a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů řízení žalovanému (výrok II) a státu s tím, že jejich výše bude uvedena v samostatném rozhodnutí (výrok III). Předmětem řízení byly (poté, co nejprve došlo k rozšíření žaloby a následně i jejímu částečnému zpětvzetí) nároky žalobkyně vůči žalovanému na zaplacení 235.000 Kč za užívání nemovitosti, jež náleží do vlastnictví žalobkyně, žalovaným v období od ledna 2015 do listopadu 2018, 33.246 Kč za služby spojené s bydlením v domě a 35.100 Kč z titulu náhrady škody způsobené na věcech vlastněných žalobkyní, to vše s příslušenstvím. Okresní soud vzal za prokázané, že účastníci řízení v minulosti byli životními partnery a v domě žalobkyně po určitý čas společně bydleli, přičemž žalovaný pravidelně každý měsíc platil žalobkyni polovinu nákladů spojených s užíváním domu. Naopak považoval za neprokázané, že by mezi stranami byla uzavřena dohoda o úhradě částky 5.000 Kč měsíčně za bydlení, že by žalovaný způsobil škodu na věcech žalobkyně a dopouštěl se na ní domácího násilí. Shledal, že ohledně částky 33.246 Kč žalobkyně neunesla břemeno tvrzení. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatil a není povinen k náhradě škody, pročež žalobu v celém rozsahu zamítl. 2. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 8. 2024, č. j. 11 Co 13/2024-585, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III potvrdil (výrok I), ve výroku II jej změnil, když jinak vyčíslil náhradu nákladů řízení (výrok II), a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit státu náhradu nákladů odvolacího řízení vzniklých žalovanému (výrok III). Odvolací soud souhlasil se všemi právně významnými skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Uvedl, že tehdejší partnerský poměr účastníků vylučuje, aby žalovaný nemovitost užíval bez právního důvodu, neboť právě jejich důvěrný vztah byl důvodem, pro který žalovaný dům užíval. Rozsudek okresního soudu, s výjimkou výroku o náhradě nákladů řízení, jejž změnil kvůli nesprávnému posouzení účelnosti některých z nich, jako věcně správný potvrdil. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu, co do části jeho výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně ve výroku I v části, kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 235.000 Kč s příslušenstvím, brojí žalobkyně dovoláním, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí považuje za závisející na právní otázce v praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Konkrétně pokládá dotaz, zda právním důvodem bezplatného užívání nemovitosti může být bez dalšího partnerský vztah mezi vlastníkem nemovitosti a jejím uživatelem. Dodává, že odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (konkrétně odkazuje na rozsudek ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 246/2001, a usnesení ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5215/2017) nevzal v potaz, že důkazní břemeno ohledně prokázání právního důvodu ponechání si získané hodnoty zatěžuje obohaceného. Žalobkyně také upozorňuje na spatřované vady řízení před soudem prvního stupně (konkrétně na neprovedení důkazů a na nedostatečné zohlednění skutečností vyplynulých z dokazování), kvůli nimž nebylo rozhodnuto, že se žalovaný vůči žalobkyni choval v rozporu s dobrými mravy a žalobkyni náleží úhrada za bydlení. V této souvislosti odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu v otázce neúspěchu účastníka z důvodu neunesení důkazního břemene. Domnívá se, že se odvolací soud namítanými nedostatky nezabýval a ani nezdůvodnil neprovedení v odvolání navrhovaného důkazu, pročež zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. Pro vylíčené žalobkyně navrhuje, aby byl rozsudek odvolacího soudu ve výše specifikované části výroku I a v akcesorických výrocích o nákladech řízení zrušen a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. Současně žádá, aby byl proveden odklad právní moci a vykonatelnosti naříkaného rozsudku. 4. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. 5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání však přípustným není. 9. Dle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), musí ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatil, ochuzenému vydat, oč se obohatil. Spravedlivým důvodem pro nabytí obohacení se rozumí primárně důvod právní. Jako právní důvod pro nabytí obohacení lze pak zásadně označovat právní skutečnost, jež obohacenému zakládá právo, aby na úkor ochuzeného získal majetkový prospěch, respektive aby si tento majetkový prospěch podržel (srov. za všechny blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2527/2021, uveřejněný pod č. 62/2022 Sb. rozh. obč.). 10. Nejvyšší soud opakovaně vyslovuje, že užívají-li spolu dva lidé, kteří spolu žijí, nemovitost, ačkoliv ta patří pouze jednomu z nich, mohou tak činit na základě vzájemné dohody (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 382/2012). Takovouto dohodu o společném bydlení a využívání nemovitosti k danému účelu lze považovat za dostatečný právní důvod. K jejímu uzavření není stanovena kvalifikovaná forma a projev vůle stran může být učiněn i konkludentně. Může se tak jednat o dohodu neformální, vyplývající ze soužití v nesezdaném poměru, blízkého vztahu a podobně (srov. namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1374/2018, ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 354/2020, či ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1625/2023). Rovněž odborná literatura uvádí, že i když je v dané situaci právní důvod poskytování plnění upozaďován společenskými zvyklostmi či mezilidskými vztahy, není tím popřena jeho existence (srov. BRIM, L., ELIÁŠ, J., ADAMOVÁ, H. In: ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J., a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI (§ 2521–3081). 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2021.). 11. Odvolací soud v napadeném rozsudku uzavřel, že tehdejší partnerský poměr účastníků vylučuje, aby žalovaný nemovitost užíval bez právního důvodu, neboť právě jejich důvěrný vztah byl příčinou, pro kterou dům užíval, přičemž zároveň zdůraznil, že se žalovaný pravidelně finančně podílel na výdajích s bydlením souvisejících a vykonával ve prospěch žalobkyně práce. Z odůvodnění rozsudku je tak zřejmé, že krajský soud shledal mezi tehdejšími životními partnery existenci určitého konsenzu na společném bydlení, jehož součástí nebylo ujednání o povinnosti žalovaného za bydlení v domě platit nájemné. I když lze poznamenat, že krajský soud se vyjádřil poněkud nepřesně, když výslovně neuvedl, že právním důvodem užívání nemovitosti byla dohoda účastníků o společném bydlení vyplývající z jejich vztahu, ale pouze, že důvodem bydlení je samotný vztah, nic to nemění na správnosti jeho posouzení, že žalovaný se za dané situace na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatil, neboť v domě bydlel na základě řečeného právního důvodu. Lze proto uzavřít, že dovolatelkou předkládaná právní otázka lpějící zejména na zmíněné formulaci krajského soudu nemůže založit přípustnost dovolání, neboť materiálně byla dovolacím soudem již vyřešena, přičemž naříkané rozhodnutí odvolacího soudu je s příslušnými závěry Nejvyššího soudu v souladu. 12. Za irelevantní je nezbytné považovat nářky žalobkyně týkající se nedodržení rozložení důkazního břemene. Z odůvodnění nap