Nejvyšší soud 28 Cdo 2005/2026 – Zaplacení částky 97 592 Kč s příslušenstvím

Rozsudkem ze dne 30. 4. 2025, č. j. 15 C 270/2022-208, Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 97 592 Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II) a vrácení složené zálohy účastníkům (výroky III a IV).

Rozsudkem ze dne 10. 2. 2026, č. j. 16 Co 337/2025-249, Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku I potvrdil co do částky 46 643 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), změnil ohledně částky 50 949 Kč s určeným příslušenstvím tak, že se žaloba zamítá (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům před soudy obou stupňů (výrok III).

Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I podal žalovaný dovolání, jež považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a důvodné pro nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle § 237 přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je rozhodovací praxí setrvale interpretováno tak, že pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu je třeba za rozhodnou považovat sice výši peněžitého plnění, jež byla předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, o němž tedy bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, uveřejněný pod číslem 74/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2017/2024, ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 25 Cdo 1082/2024, a ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018). I podle důvodové zprávy k zákonu č. 296/2017 Sb., který mimo jiné nově formuloval § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., bylo záměrem zákonodárce, aby zněním § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (účinným od 30. 9. 2017) byla zúžena možnost podání dovolání v bagatelních věcech, nikoli rozšířena.

Ústavní soud se k této rozhodovací praxi Nejvyššího soudu přihlásil v usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3705/18, nebo usnesení ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 2577/21, jimiž shledal ústavně souladným postup dovolacího soudu i v případě tzv. štěpení nároku, tj. kdy „podstatná není částka, o níž odvolací soud rozhodl, ale výše peněžitého plnění, do níž je podáno dovolání“ (blíže srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 599/2019, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018, ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3666/2018, ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4304/2018, ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 633/2020, či ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2318/2020).

K tomu dále srovnej z recentní rozhodovací praxe Ústavního soudu např. i usnesení ze dne 23. 10. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1489/24 (co do uvedené problematiky se hlásící k dosavadní, shora odkazované judikatuře).

Jestliže tedy v posuzovaném případě bylo dovoláním dotčeným výrokem I rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto (v meritu) o částce 46 643 Kč s příslušenstvím (kdy nejde o nárok vyplývající ze spotřebitelské smlouvy ani o vztah pracovněprávní), tedy o peněžitém plnění nedosahujícím zákonného limitu, nelze dovolání z pohledu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. považovat za přípustné.

Pro úplnost lze dodat, že přípustnost dovolání není dána ani ustanovením § 238a o. s. ř. (dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v tomto ustanovení). Výrok II rozsudku odvolacího soudu pak nebyl dovoláním napaden (k podání dovolání proti němu byl by ostatně subjektivně legitimován ve smyslu § 240 odst. 1 věty prvé o. s. ř. toliko žalobce) a proti výroku III rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Nepřípustné dovolání proto Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 3 o. s. ř., kdy zavázal žalovaného, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, jež vznikly žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání a jež sestávají z odměny advokáta (z tarifní hodnoty 46 643 Kč) v částce 2 980 Kč a náhrady hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 450 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů].