28 Cdo 207/2005 — Nejvyšší soud

28 Cdo 207/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 3. 2006 Spisová značka:28 Cdo 207/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.207.2005.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 2 odst. 1 předpisu č. 172/1991Sb. § 2 odst. 4 předpisu č. 172/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 207/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc. v právní věci žalobkyně Obce D., zastoupené advokátem, proti žalovanému L. ČR, s.p., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 1024/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5.10.2004, č.j. 22 Co 1866/2004-98, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou dne 13.12.2002 u Okresního soudu v Českém Krumlově domáhala se žalobkyně vydání rozsudku, jímž mělo být určeno, že je vlastnicí nemovitostí blíže popsaných v petitu žaloby. Okresní soud v Českém Krumlově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30.4.2003, č.j. 7 C 1024/2002-37, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 27.8.2003, č.j. 7 C 1024/2002-53, v odstavci I. zastavil řízení o určení vlastnictví k pozemkové parcele číslo 333/1 podle knihovní vložky číslo 13 pozemkové knihy pozemkového katastru M., nyní parcela KN číslo 326. Současně v odstavci II. určil, že žalobkyně je vlastnicí nemovitostí v katastrálním území M. uvedeném v knihovní vložce 13, blíže popsaných v odstavci II. rozsudku soudu prvního stupně. K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením ze dne 29.1.2004, č.j. 22 Co 2383/2003-65, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a to z důvodů nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 11.6.2004, č.j. 7 C 1024/2002-77, žalobě opět vyhověl. Vyšel ze zjištění, že na základě článku II., § 2 odst. 2 vyhlášky o zavedení německého obecního řádu v sudetoněmeckých oblastech ze dne 10.11.1938 bylo vloženo vlastnické právo pro obec M. Vzal za prokázané, že dne 19.2.1944 bylo na základě usnesení sbírky 24-1944 ze dne 21.1.1944 vymazáno vlastnické právo obce M. a vloženo vlastnictví příslušným vlastníkům uvedených nemovitostí pod písmeny a) až g) vložka č. 1, pozemková kniha M. dům č. 1, vložka 3, pozemková kniha dům č. 3, vložka 4, pozemková kniha dům č. 4, vložka 6, pozemková kniha M. dům č. 6, vložka č. 8, pozemková kniha M. dům č. 8, vložka 9, pozemková kniha M. dům č. 9, vložka č. 10, pozemková kniha M. dům č. 10, všichni jednou sedminou. Dále z výměru Okresního národního výboru v K. ze dne 11.12.1952 zjistil, že obec M. byla sloučena s osadami B., M. a s obcí V. s účinností od 1.1.1953, přičemž jmenované obce s osadami budou tvořit jednu obec s názvem V. Z územních změn Okresního národního výboru v Č. ze dne 3.12.1980 vzal za prokázané, že byly sloučeny obce R. a D. v obec s názvem D., která má po sloučení části B., D., J., R., R., T., T. a V. Dovodil, že předmětné nemovitosti tvořily kmenové jmění právního předchůdce žalobkyně a nebyly konfiskovány podle dekretů prezidenta republiky. Zaujal názor, že podle ustanovení § 1 zákona č. 421/1919 Sb. byly předmětné nemovitosti s účinností od 30.7.1919 prohlášeny za obecní kmenové jmění. Vyslovil závěr, že zápis ze dne 19.2.1944 je nutno považovat za absolutně neplatný úkon, neboť subjekty vlastnického práva podle obecného zákoníku občanského č. 946/1811 Sb. mohly být pouze osoby fyzické a právnické (§ 361 a § 85 o.z.o.). Konstatoval, že postup podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále jen zákon č. 128/1946 Sb.) v souvislosti s uplatněním nároku na vrácení věci v důsledku neplatnosti právního úkonu přicházel v úvahu pouze vůči osobám fyzickým či právnickým, přičemž právní předchůdce žalobkyně tuto možnost neměl. Dospěl k závěru, že na daný případ je nutné aplikovat ustanovení § 2 odst. 1, 4 zákona č. 172/1991 Sb., neboť k přechodu vlastnictví předmětných pozemků došlo 1.1.1950 a k datu účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (ke dni 24.5.1991) byly tyto nemovitosti ve vlastnictví České republiky. Uzavřel, že aktivní legitimace žalobkyně je dána tím, že pouze na základě této žaloby může dosáhnout zápisu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí a pasivní legitimace žalovaného vyplývá z ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 77/1997 Sb. Na základě odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27.7.2004, č.j. 6 Co 1318/2004-97, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Podle odvolacího soudu ustanovení § 1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., § 1 zákona č. 128/1946 Sb. obsahují speciální úpravu neplatnosti majetkových převodů a jakýchkoliv majetkově-právních jednání (dále jen majetkové převody), k nimž došlo v době po 29.9.1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce. Zaujal názor, že takové majetkové převody (z hlediska obecné právní úpravy platné) se hodnotily jako neplatné, pokud naplnily skutkovou podstatu výše uvedenými právními předpisy předvídanou. Postup oprávněné osoby proti osobě povinné (§ 4 odst. 1, odst. 2 zákona č. 128/1946 Sb.) spočívající ve včasném uplatnění nároku u příslušného okresního soudu (§ 10 zákona citovaného zákona), byl nutný pouze v případě využití speciálního ustanovení o neplatnosti majetkového převodu ve smyslu § 1 odst. 1 dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb., § 1 zákona č. 128/1946 Sb. Pokud však byl majetkový převod neplatný podle obecné právní úpravy, potom je pojmově výše uvedený postup vyloučen. K tomu dodal, že v daném případě, kdy vlastnictví bylo vázáno nikoliv ke konkrétně uvedenému subjektu práva, ale k neurčitě zmíněným „vlastníkům uvedených nemovitostí…“, právní předchůdce žalobce neznal – a ani v právním slova smyslu nemohl znát – osobou povinnou k navrácení věci ve smyslu § 4 odst. 2, § 6 odst. 1 zákona č. 128/1946 Sb. K tvrzení o vydržení vlastnického práva nepřihlédl vzhledem k důsledkům plynoucím z ustanovení § 205a odst. 1 o.s.ř. Podpůrně však odkázal na obsah spisu, z něhož se naznačuje, pokud v přípise ze dne 27.3.2001 žalovaný odmítl žalobci nemovitosti vydat, neslučuje se tento postoj s tvrzením o požadavku existence dobré víry žalovaného. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. v souvislosti s ustanovením § 237 odst. 3 o.s.ř. Tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam a spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., zejména pokud jde o posouzení absolutní neplatnosti úkonu, kterým došlo k přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na usedlosti v obci M., jako právnické osoby svého druhu. Namítal, že pro nápravu možných majetkových křivd z doby nesvobody byl v zákoně č. 128/1946 Sb. upraven postup, kterým se osoby (tedy i obce) mohly domoci svých práv zpět, a to prostřednictvím rozhodnutí nezávislého soudu. Poukazoval na skutečnost, že předchůdce žalobkyně neuplatnil svá práva u příslušného soudu a tato tak nemohla být obnovena, což mělo za následek konfiskaci předmětných nemovitostí podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a na základě této konfiskace se jejich vlastníkem stal stát. Podle dovolatele obec M. byla vlastnicí předmětných nemovitostí naposledy v roce 1944 a žalobkyně tak nesplňuje podmínky podle ustanovení § 2 odst. 1 a 4 zákona č. 172/1991 Sb. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.“). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –