28 Cdo 2094/2025 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2094/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 3. 2026 Spisová značka:28 Cdo 2094/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:28.CDO.2094.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Zastupitelná věc (o. z.) Dotčené předpisy:§ 499 o. z. § 1041 o. z. § 7 předpisu č. 428/2012 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:19. 3. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 1451/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2094/2025-280 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Československé provincie Milosrdných sester Panny Marie Jeruzalémské, IČ 004 06 546, se sídlem v Opavě, Beethovenova 235/1, zastoupené Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem se sídlem v Olomouci, Za poštou 416/2, proti žalovanému Slezskému zemskému muzeu, IČ 001 00 595, se sídlem v Opavě, Nádražní okruh 669/31, zastoupenému Mgr. Markem Urbišem, advokátem se sídlem v Opavě, Partyzánská 1565/18, o nahrazení projevu vůle podle zákona č. 428/2012 Sb., vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 7 C 253/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. dubna 2025, č. j. 57 Co 9/2024-255, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.021,50 Kč k rukám advokáta Mgr. Marka Urbiše do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 12. 10. 2023, č. j. 7 C 253/2020-151, nahradil souhlas žalovaného s ve výroku uvedenou dohodou o vydání konkrétních movitých věcí žalobkyni (výrok I), zamítl žalobu na nahrazení souhlasu žalovaného s dohodou o vydání specifikovaného obrazu Panny Marie (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Částečně tak vyhověl žalobkyni domáhající se vydání 7 ks porcelánové soupravy a dvou obrazů – gobelínů sv. Petra a sv. Pavla. Nepřisvědčil však jejímu žádání stran vydání obrazu označeného jako „obraz Panny Marie z 18. století, olej-plátno, 112 x 80 cm“, neboť popis zmíněný v žalobě nevedl k dostatečné identifikaci věci. Za účelem potřebné deskripce žádaných věcí bylo soudem provedeno ohledání části inventáře žalovaného. Ani po něm žalobkyně nedoplnila svá tvrzení ohledně jí konkrétně zvoleného obrazu. V držení žalovaného se s motivem Panny Marie nacházely toliko obrazy jiných než žalobkyní uváděných rozměrů a jediná olejomalba byla do sbírek muzea zařazena již v roce 1945, tedy před rozhodným obdobím ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) – dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“. Z předestřených důvodů okresní soud rozhodl, jak je uvedeno shora. 2. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 4. 2025, č. j. 57 Co 9/2024-255, k odvolání žalobkyně rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích II a III potvrdil (výrok I) a žalovanému nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud poskytl žalobkyni poučení ve smyslu § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), aby označila důkazní prostředky způsobilé verifikovat její tvrzení, že jí byl v rozhodném období odebrán při místním šetření vybraný obraz v držení žalovaného. Odvolací soud, převzav skutková zjištění soudu prvního stupně, doplnil dokazování znaleckým posudkem. Následně uzavřel, že žalobkyni byl po únoru 1948 odňat obraz, který označila v žalobě, a byl muzeem přijat z Náboženské matice v roce 1951, leč tento není obrazem Korunování P. Marie z okruhu Petra Brandla o rozměrech 73 x 90 cm, jenž se do sbírek žalovaného dostal jako konfiskát již v roce 1945. Žalobu neshledal v dotčené části důvodnou, neboť se žalobkyně domáhala vydání věci, která nenáležela do jejího původního majetku a nestala se předmětem majetkové křivdy ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. Jako nepřiléhavou odmítl žalobkyní poukazovanou judikaturu Nejvyššího soudu, nejedná-li se v posuzované kauze o žalobu na vydání jedné z mnoha věcí stejného druhu (hromadně vyráběných a prodávaných). S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 38/02, pak zamítavé rozhodnutí soudu první instance potvrdil. 3. Rozhodnutí odvolacího soudu napadá dovoláním žalobkyně (proti nákladovému výroku však samostatnou argumentaci nepředkládá), majíc je za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. pro odklon odvolacího soudu od judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu. Jako nesprávně právně posouzenou označuje otázku identifikace věci v restitučním řízení a s tím související problematiku rozdělení důkazního břemene. Neobsahuje-li zákon č. 428/2012 Sb. vlastní pravidla pro identifikaci movitých věcí, měl krajský soud dle dovolatelčina mínění aplikovat závěry judikatury vztahující se k § 1041 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), konkrétně například usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3253/2012 (chybně citované jako sp. zn. 22 Cdo 3253/2021). Naříkaný rozsudek má dále za kolidující s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4088/2014, sp. zn. 29 Cdo 4717/2018 a sp. zn. 22 Cdo 1481/2019. Trvání na přesnější identifikaci pokládá za další perzekuci své osoby, jíž byl majetek v době nesvobody odňat za mezerovitě vedené státní evidence. Prosazuje, že nepodaří-li se v restitučním řízení žalobci dostatečně identifikovat věc, jejíhož vrácení se domáhá, avšak je nepochybné, že věc přešla do užívání žalovaného, splní tento svou povinnost vydáním jakékoliv věci odpovídající popisu ve výroku rozsudku. Neužitím § 1041 o. z. odvolací soud přistupoval k řešení dané restituční kauzy přepjatě fomalisticky, a tudíž v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 38/02. Příliš restriktivně pak dle dovolatelky hodnotil odvolací soud i znalecký posudek, vyvodil-li z něj shora shrnuté závěry, ačkoliv znalecký nález nevyvrací, že v držení žalovaného může být jiný obraz, jenž obecnější specifikaci v žalobě odpovídá. Žalobkyně se domnívá, že v důsledku aplikace § 1041 o. z. mělo důkazní břemeno ohledně existence a původu všech v úvahu přicházejících obrazů tížit žalovaného. V uvedeném spatřuje i zásah do svého práva na spravedlivý proces. Žalobkyně netrvá na vydání obrazu (jí při místním šetření označeného), u něhož odvolací soud shledal, že byl do sbírek žalovaného zařazen již v roce 1945, nýbrž uvádí, připouštějíc přitom možnost sériové výroby a druhového určení obrazu, že chce nějaký obraz, přičemž je na žalovaném, aby vydal ten, jenž odpovídá identifikaci v žalobě. Nemá-li již ten žalobkyni odňatý, splní svou povinnost vydáním jiného žalobní specifikaci též naplňujícího obrazu. Pro vylíčené dovolatelka žádá zrušení napadeného rozhodnutí krajského soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení. 4. K dovolání se vyjádřil žalovaný, upozorňuje na nesprávné označení žalující osoby, navrhl, aby bylo jako subjektivně nepřípustné odmítnuto. 5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání ovšem přípustným shledat nelze. 9. Zprvu se jeví vhodným vyjádřit se k procesní obraně žalovaného. Dovolací soud v nynější věci považuje označení žalující strany na podaném dovolání za zjevnou písařskou chybu. Je-li z obsahu mimořádného opravného prostředku zjevné, proti kterému konkrétnímu rozhodnutí v jednoznačně identifikovaném soudním řízení směřuje, přičemž tento byl podán k tomu řádně zmocněným právním zástupcem, není důvodu pochybovat o tom, že jde o dovolání nynější žalobkyně – Československé provincie Milosrdných sester Panny Marie Jeruzalémské. Naopak by se jevilo přespříliš formalistickým pokládat je za podané jiným subjektem než účastníke