28 Cdo 2104/2024 – Nejvyšší soud

28 Cdo 2104/2024-240 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců: a) F. V., b) P. K., c) S. V., všech zastoupených JUDr. Štěpánem Kratěnou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Lazarská 1719/5, proti žalovaným: 1) Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, identifikační číslo osoby: 42196451, 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 285/2022, o dovolání žalobců a žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2024, č. j. 26 Co 5/2024-213, takto: I. Dovolání žalované 2) se odmítá. II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2024, č. j. 26 Co 5/2024-213, se v části výroku II., v níž byl ve výrocích II., III., IV. a V. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 27. července 2023, č. j. 8 C 285/2022-165, a ve výrocích III. a IV. o nákladech odvolacího řízení ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení; jinak se dovolání žalobců odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Nymburce (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 7. 2023, č. j. 8 C 285/2022-165, nahradil projev vůle žalovaného 1) uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále „předmětný pozemek“), který je ve vlastnictví České republiky, podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.). Zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali, aby soud nahradil projev vůle žalovaných uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku II. specifikovaných pozemků v katastrálním území XY (výrok II.). Dále žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit náklady řízení, a to žalovanému 1) ve výši 516,- Kč, žalované 2) ve výši 774,- Kč a České republice – Okresnímu soudu v Nymburce ve výši 4.020,92 Kč (výroky III., IV. A V.). Rozhodl rovněž o povinnosti žalovaných nahradit společně a nerozdílně České republice – Okresnímu soudu v Nymburce náklady státu ve výši 365,65 Kč (výrok VI.). 2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě a domáhají se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledal dosavadní postup žalované 2) ve vztahu k žalobcům liknavým a svévolným, vyhověl požadavku uspokojit restituční nárok žalobců mimo zákonem předpokládaný postup. Dospěl přitom k závěru, že pasivně legitimováni jsou oba žalovaní, neboť žalobci požadují k převodu lesní pozemky coby pozemky náhradní. Dále pak konstatoval, že toliko předmětný pozemek, vklíněný mezi pozemky jiných vlastníků než státu a nenavazující na komplex státních lesů, je vhodný k převodu na žalobce, neboť se jedná – na rozdíl od dalších žalobci vymezených pozemků jako pozemků náhradních – o odloučený lesní pozemek ve smyslu ustanovení § 4 odst. 4 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále „lesní zákon“); možnost žádat vydání lesního pozemku přitom upravuje ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě. Jelikož hodnota předmětného pozemku vybraného žalobci jako pozemku náhradního, jenž je ve vlastnictví státu, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobců, uložil žalovanému 1) jakožto osobě povinné dle ustanovení § 4 odst. 3 lesního zákona povinnost uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu předmětného pozemku. 3. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců proti výrokům II., III., IV. a V. a žalované 2) proti výrokům I. a VI. rozsudkem ze dne 17. 4. 2024, č. j. 26 Co 5/2024-213, odmítl odvolání žalované 2) proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně v části výroku VI. změnil tak, že žalované 2) se povinnost k náhradě nákladů řízení státu neukládá; ve zbývající části výroku VI. A ve výrocích II.–V. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). Žalobcům uložil povinnost nahradit společně a nerozdílně žalovanému 1) náklady odvolacího řízení ve výši 600,- Kč (výrok III.) a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). 4. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v projednávané věci byly splněny podmínky pro výjimečný postup při uspokojování nároku na vydání náhradních pozemků oprávněným osobám prostřednictvím žaloby na nahrazení projevu vůle povinné osoby. V obecné rovině aproboval též konkluze soudu prvé instance, že vydání nárokovaných pozemků (vyjma předmětného pozemku) brání zákonné překážky ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 lesního zákona. Korigoval však úvahu prvoinstančního soudu stran postupu při vydávání lesních (odloučených) pozemků oprávněným osobám. Uvedl, že oprávněné osoby se sice mohou domáhat převodu lesního pozemku dle ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě, nicméně chybí právní úprava pro převzetí povinnosti uspokojit restituční nárok žalovaným 1) od žalované 2), pročež žalovanému 1), jemuž svědčí právo hospodařit s žalobci nárokovanými náhradními pozemky, nelze uložit povinnost vydat tyto pozemky žalobcům. Podotkl, že vůči žalované 2) nelze převod lesních pozemků požadovat, neboť nedisponuje právem hospodaření k takovým pozemkům, přičemž žalovaní nemají postavení nerozlučných společníků ve smyslu ustanovení § 91 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). II. Dovolání, vyjádření k dovolání 5. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti výrokům II. a III.) podali žalobci dovolání, jež považují za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. pro existenci právních otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených. Odvolacímu soudu vytýkají ústavně nekonformní interpretaci a aplikaci ustanovení § 4 odst. 3 lesního zákona, § 11 odst. 2 zákona o půdě, jakož i souvisejícího ustanovení § 91 odst. 2 o. s. ř. Vyjadřují přesvědčení, že ustanovení § 4 odst. 3 lesního zákona (a dále též ustanovení § 28 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon č. 503/2012 Sb.“) ukládá žalovaným povinnost uzavřít smlouvu tak, aby byla naplněna vůle zákonodárce ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě. Dále mají za to, že pokud hodnota restitučního nároku oprávněných osob převyšuje hodnotu konkrétního komplexu státních lesů, lze pokládat veškeré pozemky, které tvoří součást příslušného komplexu státních lesů, pro účely ustanovení § 4 odst. 3 lesního zákona za odloučené lesní pozemky. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 6. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním rovněž žalovaná 2). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. spatřuje v odchýlení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Domnívá se, že žalobci jako oprávněné osoby nemají nárok na převod jiných náhradních pozemků než těch, které jsou ve vlastnictví České republiky s právem hospodaření pro žalovanou 2). Zdůraznila také, že žalovaní mají postavení nerozlučných společníků ve smyslu ustanovení § 91 odst. 2 o. s. ř., jestliže soudy rozhodují o uspokojení restitučního nároku spravovaného žalovanou 2) převodem pozemků, s nimiž přísluší hospodařit žalovanému 1). Podotkla, že odvolací soud náležitě nezkoumal ani vhodnost nárokovaných pozemků k převodu na žalobce. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud vzhledem k možnému převodu vlastnického práva k předmětnému pozemku odložil právní moc napadeného rozsudku. 7. Vyjádření k dovolání žalobců ani k dovolání žalované 2) žádný z účastníků řízení nepodal. III. Přípustnost dovolání 8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), že byla podána v zákonné lhůtě oprávněnými osobami – účastníky řízení (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), u nichž je splněna podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), respektive v případě žalované 2), že za ni jedná pověřený zaměstnanec, který má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda jsou dovolání žalobců a žalované 2) přípustná (§ 237 o. s. ř.). 9. Podle