Nejvyšší soud 28 Cdo 2135/2026 – Přípustnost dovolání

Shora označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně (Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2025, č. j. 16 C 102/2025-44) změněn tak, že se zamítá žaloba na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 229 741,18 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I); žalobkyni se současně ukládá nahradit žalovanému specifikované náklady řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III).

V meritu bylo rozhodováno o žalobkyní uplatněném požadavku na náhradu škody, opřeném o tvrzení, že žalovaný coby kupující nesplnil (porušil) smluvní povinnost odebrat od žalobkyně specifikované motorové vozidlo a zaplatit za něj kupní cenu (dle účastníky dne 11. 7. 2023 uzavřené kupní smlouvy). Odvolací soud – i za pomoci výkladu smlouvy a v ní obsažených smluvních podmínek – dospěl k závěru, že právě žalobkyně svoji povinnost předat předmět koupě na místě a ve lhůtě k tomu určené nesplnila, dostala se do prodlení, pročež žalovaný od smlouvy důvodně odstoupil. Tvrzená škoda (v podobě ušlého zisku) tak nevznikla porušením smluvené povinnosti žalovaného, pročež požadavek na náhradu zaplacených úroků z úvěru sjednaného žalobkyní označil pak odvolací soud za nedůvodný i pro absenci předvídatelnosti této „škody“. Jednání žalovaného, který odstoupil od kupní smlouvy, nepovažuje soud za nepoctivé, zjevně zneužívající či odporující dobrým mravům.

Rozsudek odvolacího soudu – v rozsahu všech jeho výroků (I – III) – napadla dovoláním žalobkyně. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva „zásadního právního významu“, které doposud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Přitom formuluje otázky ohledně povahy smlouvou určené lhůty k dodání vozidla prodávajícím (šlo-li dle použité formulace o lhůtu sjednanou ve prospěch dlužníka nebo prodávajícího a mohl-li dlužník plnit kdykoli) a k tomu se táže, „lze-li dohodu o čase plnění v jiném případě mezi smluvními stranami považovat za předchozí praxi smluvních stran“. Namítá, že v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí pak odvolací soud vyřešil otázku, zdali „postačí ke splnění povinnosti prodávajícího předat zboží (automobil) ve lhůtě sjednané ve prospěch dlužníka dovézt zboží do místa plnění bez předpokladu součinnosti kupujícího a fakticky také zcela bez takové součinnosti), pakliže je zbožím vozidlo“.

Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (v textu jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).

Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).

První otázka formulovaná dovolatelkou (ohledně povahy lhůty k plnění „nejpozději do 15. 12. 2023“) přípustnost dovolání založit nemůže, neboť nejde o vyjádření žádné obecnější či zobecnitelné právní otázky, ať už hmotného či procesního práva. Z položené otázky naopak plyne, že se připíná k individuálním poměrům souzené věci a její právní posouzení závisí výlučně na obsahu a výkladu jedinečného smluvního ujednání. Argumentace dovolatelky tak představuje polemiku s výkladem daného smluvního ujednání (jenž odvolací soud učinil za použití zákonem stanovených výkladových hledisek; viz dále). Z obdobného důvodu přípustnost dovolání nezakládá ani další otázka formulovaná dovolatelkou a v ní obsažený akcent na předchozí praxi smluvních stran. Předchozí praxi smluvních stran odvolací soud nepominul, zabýval se jí a při výkladu smlouvy přihlédl k tomu, jak byl sjednáván termín předání dřívějších vozidel (a i v tomto směru tedy postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí a jí traktovanými zákonnými hledisky výkladu právního jednání, včetně praxe mezi stranami zavedené). Dovolatelka přitom nezpochybňuje použitou výkladovou metodu; nesouhlasí pouze s výsledkem, k němuž odvolací soud při hodnocení konkrétních okolností dospěl.

K výše uvedenému sluší se připomenout, že současná právní úprava (srov. § 555 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; dále jen „o. z.“) jako základní hledisko pro výklad právního jednání stanoví skutečnou vůli (úmysl) jednajícího. Každý projev vůle – výslovný nebo konkludentní – se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (§ 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího ve zjištěné nebo přisouzené podobě se při výkladu projevu vůle přihlíží také k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (§ 556 odst. 2 o. z.). Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace projevu vůle (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem 4/2019, ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3759/2017, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3359/2018, ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1850/2017, ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 827/2019, a ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2099/2019). Výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o․ s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury dovolacího soudu by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019, ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 82/2025, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 8/2024). Takovým defektem rozsudek odvolacího soudu postižen není.

Rozpor napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodovací praxí dovolacího soudu v otázce povinné součinnosti věřitele (kupujícího) při plnění dlužníka (prodávajícího) dovolatelka spatřuje v tom, že v rozsudku ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1242/2008, Nejvyšší soud uvedl obecně, že se věřitel může dostat do prodlení se splněním povinnosti převzít zboží, jestliže neposkytuje dlužníkovi spolupůsobení nutné k tomu, aby dlužník byl schopen smluvené plnění poskytnout. Podle dovolatelky se odvolací soud nezabýval její argumentací, že předání zboží (vozidla) bylo bez součinnosti žalovaného zcela nemožné. Nezohledňuje však, že jí formulovaná otázka spočívá na jiném skutkovém základu oproti tomu, k němuž na základě provedeného dokazování dospěl odvolací soud. Pro jeho závěr, že žalovaný účinně odstoupil od kupní smlouvy uzavřené s žalobkyní pro prodlení žalobkyně s dodáním předmětu koupě byla významná (určující) skutková zjištění, že žalobkyně byla povinna plnit nejpozději do 15. 12. 2023 a že předmět koupě žalovanému v místě plnění v určené lhůtě nepředala. Žalobkyně neprokázala (a ani v řízení netvrdila), že se do místa plnění před uplynutím lhůty dostavila se záměrem plnit a splnění závazku bylo zmařeno věřitelem (neposkytnutím potřebné součinnosti ve smyslu § 1975 o. z.). Určení konkrétního dne (okamžiku) splnění závazku dodat vozidlo žalovanému kupujícímu bylo výslovně ponecháno na vůli žalobkyně, která byla oprávněna okamžik plnění určit, a to bez jakékoliv součinnosti se žalovaným (který byl naopak kdykoliv v době od 12. 7. 2023 do 15. 12. 2023 povinen nabídnuté plnění žalobkyně převzít). Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním účinně zpochybněn (vady skutkových zjištění nepředstavují naplnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř.; k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Námitky dovolatelky stran nepředvídatelnosti (překvapivosti) napadeného rozhodnutí vystihují pak vady řízení, k nimž dovolací soud (v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř. věty druhé o. s. ř.) přihlíží (jen) v případě přípustného dovolání; zmatečnosti ani jiné vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014). Nadto lze uvést, že namítaným defektem napadené rozhodnutí ani netrpí. Rozhodnutí odvolacího soudu mohlo by být pro účastníka překvapivé jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015). O takovou situaci v přítomné věci nejde (a dovolatelka také neuvádí, z jaké nové, dosud neprojednané, skutkové okolnosti měl odvolací soud vycházet, ani jaká další tvrzení či důkazy by při dřívějším seznámení s jeho právním názorem uplatnila). Nepřiléhavý je i odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1241/12 (týkající se restitucí a dobré víry). Rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze označit za nespravedlivé jen proto, že odvolací soud při jiném náhledu na věc nevyhověl požadavku žalobkyně na náhradu tvrzené škody. Jeho odlišné právní posouzení (jde-li o prodlení žalobkyně s dodáním vozidla a důvodnost odstoupení od smlouvy ze strany žalovaného) bez dalšího nepředstavuje ani formalismus, ani rezignaci na spravedlivé uspořádání vztahů účastníků.

Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání přípustné není (není naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).

Proti výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu (jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení) není dovolání přípustné již podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (jež vylučuje přípustnost dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení).

Proto Nejvyšší soud přikročil k odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, zatímco žalovaným v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady představuje odměna advokáta (za vyjádření k dovolání) v částce 9 220 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6., § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů stanovených paušální částkou 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2 030,69 Kč.