28 Cdo 2213/2019 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2213/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 12. 2019 Spisová značka:28 Cdo 2213/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2213.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Obec Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 4 odst. 2 předpisu č. 172/1991Sb. § 1 odst. 1 předpisu č. 172/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:12. 2. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2213/2019-946USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce města Kutná Hora, se sídlem v Kutné Hoře, Havlíčkovo náměstí 552/1, identifikační číslo osoby: 00236195, zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem se sídlem v Čáslavi, Žižkovo náměstí 2/2, proti žalovaným 1) RKT – Rovnací a kotevní technika, státní podnik v likvidaci, se sídlem v Praze 4, U mlýna 1755/5, identifikační číslo osoby: 00664073, zastoupenému JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, 2) V. Š., narozenému XY, bytem XY, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 49/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. října 2018, č. j. 19 Co 198/2018-810, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Kutné Hoře (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 12. 2017, č. j. 9 C 49/2006-746, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. XY, ostatní plocha, a parc. č. XY, zastavená plocha a nádvoří, nacházejících se v obci a katastrálním území XY, zapsaných na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY a - dále „předmětné pozemky“ (výrok I.). Dále zamítl žalobu na určení, že žalovaný 1) je vlastníkem předmětných pozemků (výrok II.). Žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému 1) k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 96.255,50 Kč (výrok III.) a žalovanému 2) k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 120.000,- Kč (výrok IV.). Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 11. 10. 2018, č. j. 19 Co 198/2018-810, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., III. a IV. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že na základě dohody uzavřené dne 8. 2. 1999 mezi žalovaným 1) jako povinnou osobou a žalovaným 2) jako osobou oprávněnou byl ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 403/1990 Sb.“), oprávněné osobě vydán pozemek parc. č. XY o výměře 2.131 m2 (na základě dvou geometrických plánů vyhotovených v roce 2000 byly vytvořeny mimo jiného pozemky parc. č. XY – ostatní plocha o výměře 1.569 m2 a parc. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 16 m2 – dále „předmětné pozemky“). Jako vlastník předmětných pozemků, jež jsou v současné době součástí uceleného areálu společnosti KH Tebis, s. r. o., je v katastru nemovitostí zapsán žalovaný 2). Na části předmětných pozemků se nachází stavba kotelny, jež je ve vlastnictví žalobce. Kotelna byla vybudována v souvislosti se stavbou sídliště, přičemž byla kolaudována v roce 1970. Hospodářskými smlouvami o převodu správy národního majetku bylo právo k ní převáděno na různé organizace. Na základě dohody o převodu tepelného hospodářství uzavřené dne 31. 3. 1994 mezi Okresním bytovým podnikem, s. p. v likvidaci a žalobcem byly do vlastnictví žalobce převedeny, kromě stavby kotelny, i pozemky, na nichž se kotelna nachází. Stavbě kotelny bylo v roce 2005 přiděleno č. p. XY. V rámci provozování tepelného hospodářství ve městě Kutná Hora budovu kotelny, jakož i některé další pozemky, užívá na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 24. 11. 2004 se žalobcem společnost KH Tebis, s. r. o. V korespondenci probíhající mezi žalobcem, žalovaným 2) a společností KH Tebis, s. r. o. v letech 1999 a 2000 a dále v letech 2005 až 2007 je řešena otázka důvodnosti vydání předmětných pozemků žalovanému 2) [žalobce má za to, že předmětné pozemky neměly být vydány pro překážku obsaženou v ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb.], požadavek žalovaného 2) na vyklizení předmětných pozemků společností KH Tebis, s. r. o., popřípadě pronájmu kotelny a pozemků, a narovnání právních vztahů mezi žalobcem a žalovaným 2) prostřednictvím prodeje pozemku parc. č. XY, respektive pronájmem pozemku parc. č. XY. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že žalobce má ve smyslu ustanovení § 80 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) na určení vlastnického práva k předmětným pozemkům ve vztahu žalovanému 2) naléhavý právní zájem [závěru soudu prvního stupně o absenci naléhavého právního zájmu na určovací žalobě směřující proti žalovanému 1) odvolací nepřisvědčil, pročež rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému 1) a ve výrocích o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení]. Dále odvolací soud plně aproboval závěr soudu prvního stupně, že žalobce se nemohl stát vlastníkem předmětných pozemků ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 172/1991 Sb.“), neboť tomuto převodu bránilo ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 28 Cdo 976/2002 (tento rozsudek, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), dovodil, že pro nastoupení účinků blokačního ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. postačovalo uplatnění restitučního nároku ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb., popřípadě zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 87/1991 Sb.“), před účinností zákona č. 172/1991 Sb. (před 24. 5. 1991) bez zřetele k tomu, zda restituent splňoval kritéria osoby oprávněné podle uvedených restitučních předpisů, a zda šlo o nárok oprávněný. Odvolací soud dovodil, že žalovaný 2) musel svůj restituční nárok uplatnit v zákonné prekluzivní lhůtě upravené v ustanovení § 19 zákona č. 403/1990 Sb. (a nepochybně tudíž před 24. 5. 1991), a i pokud by se později zjistilo, že jeho nárok není oprávněný, žádnou relevanci by to nemělo a žalobci by to nepřineslo příznivější rozhodnutí ve věci. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) uzavřel, že žalobce nemohl vlastnické právo k předmětným pozemkům ani vydržet, neboť nedošlo k naplnění zákonného předpokladu jejich oprávněné držby po vydržecí dobu deseti let. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně odvolací soud vysvětlil, že držba žalobce by přestala být oprávněná již v roce 1999, kdy žalovaný 2) byl zapsán jako vlastník předmětných pozemků v katastru nemovitostí, nebo nejpozději v roce 2000, kdy si u žalobce skutečný stav věcí zjišťoval zástupce společnosti KH Tebis, s. r. o., jehož předtím kontaktoval žalovaný 2) s požadavkem na úhradu nájemného za užívání předmětných pozemků. Počátek běhu vydržecí doby by přitom mohl korespondovat datu uzavření dohody o převodu tepelného hospodářství uzavřené dne 31. 3. 1994, nejdříve ovšem dne 24. 5. 1991, kdy nabyl účinnosti zákon č. 172/1991 Sb. a žalobce mohl začít vykonávat držbu v omluvitelném omylu, že předmětné pozemky mu po právu náleží. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti té části výroku, v níž byl ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrzen) podal žalobce dovolání. Má za to, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené otázky. Táže se, zda na základě dohody uzavřené podle zákona č. 403/1990 Sb. lze oprávněné osobě vydat i věci, jež nebyly ve vlastnictví či držbě povinné osoby, popřípadě pokud k nim povinná osoba nevykonávala ani právo hospodaření. Dovozuje, že žalovaný 1) nebyl oprávněn žalovanému 2) předmětné pozemky vydat a pokud se tak stalo, bylo to učiněno v rozporu se zásadou nemo plus iuris ad alium transfere potest quam ipse habet a zásadou dobrých mravů, neboť potencionální povinnou osobou byl jiný subjekt (tím byl dle žalobce Městský národní výbor v Kutné Hoře, potažmo Domovní správa v Kutné Hoře). Domnívá se, že se v poměrech projednávané věci neuplatní závěry