28 Cdo 2221/2000 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2221/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 11. 2000 Spisová značka:28 Cdo 2221/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.2221.2000.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2221/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobce L. L., zast. advokátem, proti žalovanému ČR - Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem v Praze 1, U obecního domu 3, o náhradu ztráty na důchodu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 11 C 23/93, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 2. 2000, č.j. 10 Co 1031/98-190, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 2. 2000, č.j. 10 Co 1031/98-190, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou u Okresního soudu v Karlových Varech dne 26. 6. 1990 domáhal se žalobce mimo jiné proti tehdejšímu žalovanému Ministerstvu spravedlnosti ČR náhrady škody spočívající ve ztrátě na důchodu ve výši blíže vyčíslené v žalobě. Okresní soud v Karlových Varech jako soud prvního stupně vyloučil řízení o tomto nároku k samostatnému projednání usnesením ze dne 4. 2. 1992. Rozsudkem ze dne 16. 11. 1993, č.j. 11 C 23/93-25, vyhověl pak soud prvního stupně žalobě ohledně částky 60.939 s 30 % úrokem z prodlení od 2. 2. 1993 do zaplacení a ohledně částky 999 Kč renty splatné vždy každého 5-tého dne následujícího měsíce počínaje měsícem prosince 1993. K odvolání žalované byl tento rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 11. 1994, č.j. 10 Co 19/94-35 a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud v tomto usnesení provedl právní kvalifikaci uplatněného nároku, důvody k zrušení prvostupňového rozsudku spatřoval v podstatě v jeho nepřezkoumatelnosti. Dalším rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 16. 11. 1996, č.j. 11 C 23/93-72, bylo žalobě vyhověno ohledně částky 16.033 Kč s 3%-ním úrokem od 1. 11. 1998 do zaplacení, zatímco ve zbytku, to je co do částky 30.486 Kč a co do přiznání měsíční renty do budoucna ve výši 418 Kč byla žaloba zamítnuta. Soud prvního stupně dospěl k závěru o důvodnosti žaloby co do základu, posoudil jeho nárok podle ustanovení zákona č. 82/1968 Sb., nikoliv podle zákona č. 87/1991 Sb., přičemž zamítavý výrok odůvodnil zjištěním, že vzhledem k vyčísleným částkám rozdílů ve výši důchodu neuchází žalobci od července 1995 ničeho. Rovněž tento rozsudek byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 31. 7. 1997, č.j. 10 Co 263/96-90 a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí nedostatečným skutkovým zjištěním, přičemž vyslovil závazný právní názor na poměr aplikace ustanovení zákona č. 82/1968 Sb., o soudních rehabilitacích ve vztahu k nárokům na náhradu škody spočívajícím v náhradě za ztrátu na důchodu, kterou v té době platný občanský zákoník neznal. Provedl dále výklad důsledků vyplývajících z novely citovaného zákona, provedené zákonem č. 70/1970 Sb., jakož i zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích. Podle odvolacího soudu žalobce podal žalobu v době účinnosti zákona č. 82/1968, který byl zrušen ku dni 1. 7. 1990, v důsledku účinnosti zákona č. 119/1990 Sb. Nároků přiznaných podle zákona č. 82/1968 Sb. se tato nová úprava nedotkla, přičemž vzhledem k § 32 zákona č. 119/1990 Sb. rehabilitaci podle tohoto zákona nebránila skutečnost, že o obdobném nároku již soud v téže věci rozhodoval podle zákona č. 82/1968 Sb. Odvolací soud dovodil, že při absenci přechodných ustanovení ve vztahu k posledně zmíněnému zákonu je proto třeba dříve uplatněné nároky žalobce posoudit podle dnes platných předpisů. Pro neúplnost zjištění soudu prvního stupně, zda žalobce lze považovat za osobu spadající pod vymezení uvedené v § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. pak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závaznými pokyny v tomto směru. Vyslovil přitom rovněž závěr, že nadále namísto žalovaného Ministerstva spravedlnosti je příslušným ústředním orgánem ČR ministerstvo vnitra. Z výsledků dokazování shromážděných do doby svého rozhodování (jak ve věci sp.zn. 9 C 242/69 mezi žalobcem a čsl.státem - Ministerstvem spravedlnosti, o odškodnění z titulu náhrady ztráty na výdělku ušlé žalobci po dobu pobytu v TNP, resp. o náhradu škody na zdraví v souvislosti s pobytem žalobce v TNP, tak ze spisu 11 C 241/90 Okresního soudu v Karlových Varech) vzal odvolací soud za prokázané, že internace žalobce nebyla jedinou, ale zato příčinou hlavní, tedy důležitou, podstatnou a značnou, která vedla k manifestaci onemocnění ze stacionárního TBC stavu. Onemocnění žalobce pak omezilo jeho výběr a výkon zaměstnání, a to po celou dobu jeho zaměstnání, takže soud nemá důvod nevycházet z výsledků dokazování a neshledal ani důvod k doplnění dokazování v naznačeném směru. Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 3. 11. 1998, č.j. 11 C 23/93-157, uložil žalobci zaplatit částku 51.219 Kč s příslušenstvím v různě vysokých částkách za jednotlivá období blíže uvedená v enunciátu rozsudku, uložil dále žalovanému platit žalobci rentu v měsíční výši 531 Kč splatnou vždy do každého 15-tého dne v měsíci předem k rukám žalobce počínaje měsícem listopadem 1998 a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech řízení vzniklých státu. Vyšel z výsledků důkazního řízení a právního posouzení věci odvolacím soudem v předcházejícím rozhodnutí, nárok žalobce shledal co do základu důvodným, přičemž tyto podřadil pod ustanovení § 447a o.z. v nyní platném znění s tím, že přiznání nároku žalobce nebrání skutečnost, že byl podle zákona č. 87/1991 Sb. odškodněn za samotný pobyt žalobce v táboře nucených prací, případně pobíral finanční odškodnění z titulu ztráty na výdělku. Oba tyto nároky mohou podle soudu prvního stupně obstát vedle sebe. Proti uvedenému rozsudku podal žalovaný odvolání. Nesouhlasil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně nesoucími se k zjištění, že krátkodobý pobyt v TNP byl příčinou zhoršení zdravotního stavu daného u žalobce již v době dřívější. Namítal mimo jiné, že z ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. nelze důvodnost uplatněného nároku dovodit. Podáním ze dne 12. 4. 1999 navrhl pro případ potvrzení prvostupňového rozsudku připuštění dovolání pro posouzení otázky zásadního právního významu zda zákon č. 87/1991 Sb. připouští odškodnění ve formě ztráty na důchodu. Odvolací soud rozsudkem ze dne 17. 2. 2000, č.j. 10 Co 1031/98-190, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ukládajícím žalovanému uhradit žalobci částku 51.219,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, změnil výrok o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci měsíční rentu za dobu od 1. 11. 1998 do 29. 2. 2000 částkou 8.496 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a nadále od 1. 3. 2000 rentu v měsíční výši 531 Kč splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci k rukám žalobce. Výrok o příslušenství pohledávky a o nákladech řízení zrušil a vrátil v tomto rozsahu věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozhodl o nákladech řízení i o nákladech státu a připustil proti svému rozsudku dovolání bez bližšího uvedení rozsahu dovolacího přezkumu. Po skutkové stránce se ztotožnil se zjištěními soudu prvního stupně zejména s přihlédnutím k obsahu shromážděných listinných důkazů i závěrů znaleckých posudků. Pokud jde o právní hodnocení, pak s poukazem na obsah svých závěrů obsažených ve svém předchozím zrušovacím usnesení ze dne 31. 7. 1997, č.j. 10 Co 263/96-90, zopakoval výklad, podle něhož po zrušení zákona č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 70/1970 Sb., zůstaly zachovány nároky přiznané podle těchto předpisů (§ 32 zák. č. 119/1990 Sb.). Stejně tak dospěl k závěru, že nárok žalobce lze posuzovat po datu 1.7.1990 jen podle nového předpisu, jímž je zákon č. 119/1990 Sb. s tím důsledkem, že pasivně legitimována je v tomto sporu nadále ČR - Ministerstvo vnitra. Podle odvolacího soudu je třeba při posuzování nároků žalobce vyjít z ustanovení § 17 odst. 1, 2 zákon č. 87/1991 Sb. v platném znění. Podle tohoto ustanovení byla zrušena rozhodnutí o zařazení do táborů nucených prací vyslovená podle zákona č. 247/1948 Sb., přičemž ústřednímu orgánu státní správy republiky byla uložena povinnost poskytnout peněžní náhradu za dobu strávenou v TNP, v rozsahu a za podmínek stanovených v § 23 zákona č. 119/1990 Sb., v platném znění. Ze srovnání dřívější úpravy podle zákona č. 82/1968 Sb., v platném znění, kt