28 Cdo 23/2018 — Nejvyšší soud

28 Cdo 23/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 6. 2019 Spisová značka:28 Cdo 23/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.23.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Církev (náboženská společnost) Obec Přechod majetku státu na obce Dotčené předpisy:§ 2 předpisu č. 172/1991Sb. § 2a předpisu č. 172/1991Sb. § 29 předpisu č. 229/1991Sb. § 17 předpisu č. 46/1948Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:20. 8. 2019 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 26.8.2019IV.ÚS 2814/19 IV.ÚS 2814/19 JUDr. Milada Tomková-- Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 23/2018-321USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Kaplice, IČ 650 25 725, se sídlem v Kaplici, Farské náměstí 80, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, proti žalovaným 1. České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování: Územní pracoviště České Budějovice, Prokišova 1202/5, a 2. městu Kaplice, IČ 002 45 941, se sídlem v Kaplici, Náměstí 70, zastoupenému JUDr. Evou Machovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, o určení vlastnického práva státu k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 433/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. února 2017, č. j. 7 Co 23/2017-277, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč k rukám advokátky JUDr. Evy Machové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Žalobkyně je povinna zaplatit první žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 24. 10. 2016, č. j. 9 C 433/2015-237, zamítl návrh žalobkyně na určení, že první žalovaná je vlastníkem ve výroku blíže specifikovaných nemovitostí v katastrálním území XY (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Řečeného se žalobkyně domáhala jakožto oprávněná osoba ve smyslu § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), právní nástupkyně Farnosti Kaplice – původního vlastníka sporných nemovitostí, jenž byl dle skutkových zjištění soudu prvního stupně z hospodaření na nich vypovězen ke dni 1. 10. 1949. Pozemky pak přídělem podle § 16 odst. 6 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě) – dále jen „zákon č. 46/1948 Sb.“, získala Městská obec XY (právní předchůdkyně druhého žalovaného), jež se ke zmíněnému datu ujala držby (jak prokazuje zápis ze dne 30. 11. 1951). Město XY se jejich vlastníkem stalo ex lege v intencích § 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do majetku obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), dříve, než nabylo účinnosti blokační ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“). Se závěrem, že jde o historický majetek obce, jejž nabyla před 31. 12. 1949, okresní soud žalobu na určení vlastnického práva státu zamítl. K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Českých Budějovicích, jenž je rozsudkem ze dne 22. 2. 2017, č. j. 7 Co 23/2017-277, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšed ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Jako nepřípustnou novotu [nejedná se o případ předvídaný § 205a písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“] odmítl žalobkyní předložené rozhodnutí o výkupu vydané ONV v Kaplici dne 29. 4. 1949, jež mělo dokládat odlišné datum faktického převzetí pozemků obcí Kaplice, než které bylo prokázáno v řízení před okresním soudem. Odkázav na § 17 zákona č. 46/1948 Sb., připomněl, že vlastníkem se podle citované normy přídělce stal dnem převzetí držby bez ohledu na okamžik vydání přídělové listiny. Historická realita, v níž bylo formální rozhodnutí o přídělu vydáváno často později (po 1. 1. 1950, tedy v době, kdy již obce postrádaly schopnost být subjekty právních vztahů), či vůbec, byla zákonodárcem reflektována v § 2a zákona č. 172/1991 Sb. Nabyl-li zákon o půdě včetně § 29 účinnosti až poté, co vlastnické právo k dotčeným nemovitostem přešlo na druhého žalovaného podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., jako jeho historický majetek, nemohlo se tak stát v rozporu se jmenovaným blokačním ustanovením. Vylíčené závěry nezpochybní ani nedodržení toliko pořádkové lhůty ve smyslu § 8 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění účinném do 28. 6. 2012, k zapsání vlastnického práva obce do katastru nemovitostí. Vzhledem k vyřčenému krajský soud napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti zmíněnému rozhodnutí brojí dovoláním žalobkyně, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. z důvodu odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, případně pro otázku v judikatuře Nejvyššího soudu doposud neřešenou. Nesouhlasí primárně se ztotožněním data výpovědi původního vlastníka s okamžikem faktického převzetí nemovitostí ze strany právní předchůdkyně druhého žalovaného. Nalézacím soudům vytýká chybnou interpretaci zápisu ze dne 30. 11. 1951, v němž absentuje časový údaj o faktickém převzetí pozemků uvedený v přídělové listině datem 1. 10. 1950. Namítá proto odklon od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 65/2000, přijal-li odvolací soud skutková zjištění bez opory v provedeném dokazování. Eventuálně nastiňuje otázku v judikatuře doposud neřešenou – lze-li ztotožňovat okamžik faktického převzetí držby s datem výpovědi původního vlastníka. Dále pak brojí proti nepřipuštění jí navrhovaného důkazu v odvolacím řízení, setrvávajíc na tvrzení, že jej předložila již v průběhu jednání před soudem prvního stupně. Postup odvolacího soudu, jenž se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 619/2011, shledává v tomto směru nekorektním proto, že nebyla soudem prvního stupně poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. Brojí rovněž proti současné aplikaci § 2 a § 2a zákona č. 172/1991 Sb., neboť vlastnické právo není možné nabýt podle obou zmíněných ustanovení zároveň, a trvá i nadále na tom, že provedenými důkazy nelze doložit faktické převzetí pozemků právní předchůdkyní druhého žalovaného ke dni 1. 10. 1949. Soudy aprobovaný výklad přitom považuje za rozporný s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3787/2008 a sp. zn. 28 Cdo 2906/2011. Navrhuje tedy zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. K dovolání se samostatnými podáními vyjádřili oba žalovaní. Ztotožňujíce se s rozhodnutím krajského soudu, shodně navrhují jeho odmítnutí pro nepřípustnost, eventuálně (návrh první žalované) je zamítnout, přičemž požadují náhradu nákladů řízení [žalovaná 1. podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu – dále jen „vyhláška č. 254/2015 Sb.“, a žalovaný 2. v intencích vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu)]. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II. bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se od