Z rozhodnutí: Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) M. P., b) L. J., c) E. V., d) T. V., e) P. V., f) M. Š., g) E. Z., h) J. K., i) J. K., j) H. V., všech zastoupených JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 …
28 Cdo 2333/2024-473
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) M. P., b) L. J., c) E. V., d) T. V., e) P. V., f) M. Š., g) E. Z., h) J. K., i) J. K., j) H. V., všech zastoupených JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené doc. JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 134/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. dubna 2024, č. j. 15 Co 13/2024-444, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 8. 11. 2023, č. j. 4 C 134/2022-379, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 6. 2024, č. j. 4 C 134/2022-457, nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu specifikovaných pozemků z vlastnictví státu (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Žalobci se jako oprávněné osoby dle § 4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), domáhali převodu náhradních pozemků za pozemky nevydané. Soud zjistil, že mezi účastníky je nesporná výše nároku žalobců do částky 2.857.492,48 Kč, přitom nárokované pozemky jsou v hodnotě 571.433,80 Kč. Dále naznal, že jde o pozemky k převodu vhodné, neboť jsou převoditelné a byly zahrnuty do veřejné nabídky žalované. Dovodil též liknavost a svévoli žalované, opravňující žalobce domáhat se pozemků mimo účasti ve veřejné nabídce, a to na základě délky trvání uspokojování restitučních nároků žalobců, shodného závěru v dalších restitučních řízeních žalobců i skutečnosti, že nároky byly nesprávně ohodnoceny, resp. o nich bylo rozhodnuto až po 28 letech, a k nápravě došlo pouze na základě dlouhodobé aktivity žalobců. Soud zkoumal také „lepší“ právo jiných oprávněných osob k nárokovaným pozemkům, přičemž osvědčil přednost žalobců, ať již z důvodu pozdějšího zahájení jiných řízení o daných pozemcích, z nichž ani v jednom nebylo dosud vydáno žádné rozhodnutí, či pro vhodnost pozemků z hlediska bydliště žalobců a dostatečnou míru jimi vyvinuté aktivity ve veřejných nabídkách. Z popsaných důvodů žalobě zcela vyhověl.
2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 4. 2024, č. j. 15 Co 13/2024-444, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I potvrdil (výrok I), změnil jej ve výroku II co do výše náhrady nákladů řízení u soudu prvého stupně (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky III – VIII). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (doplnil toliko dokazování znaleckým posudkem České znalecké a.s.), aproboval rovněž jím provedenou aplikaci příslušných právních norem i judikatury a ztotožnil se s jeho právním posouzením věci. Ve stručnosti se vyjádřil k námitkám žalované, v otázce její liknavosti opět zdůraznil délku doby, po jejímž uplynutí bylo o nárocích žalobců rozhodnuto, resp. byly řádně oceněny, a upozornil na souběžně vedené spory týchž restituentů včetně závěrů ohledně liknavosti žalované v nich přijatých. Aproboval i soudem prvního stupně provedené posouzení tzv. „lepšího“ práva žalobců vůči jiným oprávněným osobám.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně v celém rozsahu podala žalovaná dovolání, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro tři otázky, při jejichž řešení se odvolací soud měl odchýlit od judikatury Nejvyššího či Ústavního soudu, případně jež nebyly v rozhodovací praxi doposud řešeny. Žalovaná jako první formuluje otázku naplnění svévole a liknavosti žalované za situace, v níž přecenění nároku žalobců na jimi požadovanou výši nevyplývalo z dostupných podkladů a žalobci neposkytli součinnost, namítá též, že liknavost nebyla v řízení dostatečně prokázána (k uvedenému cituje usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, 28 Cdo 1540/2015 a 28 Cdo 4926/2017). Druhá otázka se též týče liknavosti žalované, ta ji popírá s tvrzením, že žalobcům nic nebránilo účastnit se veřejných nabídek, liknavost tudíž nemůže být dovozena, argumentuje také, že u některých žalobců je nárok nesporný (výše evidovaná žalovanou odpovídá výši tvrzené žalobci). Naposled žalovaná namítá, že soudy se zabývaly otázkou „lepšího“ práva jiných restituentů k žádaným pozemkům toliko okrajově, vycházely z nesprávných skutkových zjištění a vůbec ji nehodnotily ve vztahu k účastníkům veřejných nabídek. Tato otázka má být z části v rozhodovací praxi neřešená, zčásti vyřešená v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 509/2021 a 28 Cdo 2416/2020.
4. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadený rozsudek i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, případně aby rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba v plném rozsahu zamítá.
5. K dovolání žalované se žalobci nevyjádřili.
6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání není přípustné.
10. K problematice poskytování náhradních zemědělských pozemků oprávněným osobám v režimu zákona o půdě lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (reflektující i judikaturu Ústavního soudu) o uplatnitelnosti nároku žalobou na převod konkrétního pozemku i mimo rámec veřejných nabídek pozemků (§ 11a zákona o půdě) v situaci, v níž stát (dříve Pozemkový fond České republiky, jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) v uvedeném směru řádně neplní svou povinnost tak, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům, a lze-li jeho počínání označit za liknavé, diskriminační, či dokonce svévolné (srovnej namátkou rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sb. rozh. obč., usnesení téhož soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 729/2023, či nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02). Nevhodnost pozemku k vydání oprávněné osobě jako pozemku náhradního nepůsobí pak sama o sobě skutečnost, že je předmětem i jiného, prozatím neskončeného, řízení (viz za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4423/2018), či jeho zařazení do veřejné nabídky (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 686/2019, či ze dne 9. 3. 2023, sp. zn. 28 Cdo 267/2023).
11. Judikatura dovolacího soudu přitom dovozuje, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tedy prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (viz namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1905/2024), a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srovnej z mnoha rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 293/2022, či jeho usnesení ze dne 2. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2591/2023).
12. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (při přezkumu právního posouzení věci je pak třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole, nepřiměřené); k řečenému srovnej za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1634/2023, či usnesení téhož soudu ze dne 21. 10. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2611/2024. Samotná skutková zj