28 Cdo 2363/2009 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2363/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 4. 2011 Spisová značka:28 Cdo 2363/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2363.2009.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náhrada škody Notářský zápis Dotčené předpisy:§ 57 předpisu č. 358/1992Sb. § 1 odst. 1 předpisu č. 58/1969Sb. § 45 odst. 1 předpisu č. 358/1992Sb. § 110 odst. 1 předpisu č. 358/1992Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:18. 5. 2011 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 06.30.2011I.ÚS 1914/11JUDr. Vojen Güttler Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2363/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce Ing. J. J., zastoupeného JUDr. et MUDr. Martinem Kalistou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 11.321.209,12 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 253/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2008, č. j. 22 Co 371/2008-52, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 11.321.209,12 Kč s přísl. s tím, že se jedná o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem bývalého notáře JUDr. Emila Hernycha, ke kterému došlo dne 26. 9. 1996 při sepisu notářského zápisu o prohlášení uznání dluhu a úhradě závazku mezi žalobcem a třetí osobou pod č. j. NZ 611/96 a N 56/96. Předmětem notářského zápisu bylo prohlášení o uznání závazku z půjčky poskytnuté žalobcem dlužníkovi ve výši 11.000.000,- Kč, když současně se dlužník zavázal k deseti splátkám po 100.000,- Kč do srpna 2007 a jednorázové splátce ve výši 10.000.000,- Kč do 30. 9. 1997. Předmětem notářského zápisu byl rovněž závazek ručitele k uspokojení žalobce v případě, že nebude uspokojen dlužníkem. Půjčka nebyla dlužníkem vrácena a žalobce se marně pokusil uspokojit z prodeje zastavené nemovitosti poté, co tato byla zahrnuta do konkursní podstaty další osoby a prodána. Při uplatnění práva proti ručiteli byl k odvolání povinného návrh na nařízení exekuce zamítnut a žalobci bylo uloženo zaplatit povinnému náklady řízení, neboť výše citovaný notářský zápis není exekučním titulem, protože nemá charakter veřejné listiny vzhledem k tomu, že nesplňuje zákonné náležitosti notářského zápisu. Pojišťovna Kooperativa, a. s., u níž měl notář JUDr. Hernych sjednáno pojištění odpovědnosti za škodu vzniklou výkonem činnosti notáře, odmítla škodu nahradit, neboť dle jejího názoru nebylo prokázáno, že došlo k jejímu vzniku. Žalobce sice s pojišťovnou nesouhlasí, ale jelikož v pojistné události nevystupoval jako pojištěný, nemůže se po ní žalobou domáhat vyplacení pojistného plnění. Uplatněním pohledávky vůči dlužníkovi i vůči ručiteli tedy vyčerpal veškeré své možnosti. Nesprávným úředním postupem, jenž je dán vypracováním neplatného notářského zápisu, tak žalobci vznikla škoda, která je vyčíslena výší původní půjčky, a dále pak částkami 81.396,- Kč (náklady řízení povinného), 81.396,- Kč (platba za právní zastoupení v řízení o nařízení výkonu rozhodnutí), 92.672,- Kč (právní zastoupení v řízení následujícím), a 65.745,12 Kč (platba za činnost soudního exekutora před zamítnutím návrhu na výkon rozhodnutí). Žalobce svůj nárok uplatnil u žalované, ta mu však odškodnění nepřiznala. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 7. 5. 2008, č. j. 27 C 253/2006-36, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť v rozhodném období stát podle tehdy platné právní úpravy za činnost notářů neodpovídal. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, který byl teprve s účinností od 15. 5. 1998 nahrazen zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, stát odpovídal za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, které v občanském soudním řízení a v řízení před státním notářstvím, v řízení správním, jakož i v řízení před místním lidovým soudem, a dále v řízení trestním, pokud nejde o rozhodnutí o vazbě nebo trestu, vydal státní orgán nebo orgán státní organizace (dále jen „státní orgán“). Podle § 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. pak stát odpovídal za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v § 1 odst. 1 nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní. Stát tedy neodpovídal za veškerou činnost všech státních orgánů, a byť nepochybně odpovídal za činnost státních notářství v řízení před státním notářstvím, ta byla zrušena zákonem č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, který nově upravil i odpovědnost notáře v ust. § 57 citovaného zákona, podle nějž notář odpovídal žadateli, klientovi nebo jinému účastníku za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem činnosti notáře. Odpovědnost státu za činnost notářů pak byla do právního řádu znovu zavedena teprve zákonem č. 82/1998 Sb., který ve svém ust. § 4 nově stanovil, že za výkon státní správy podle § 3 písm. b) se považuje i sepisování veřejných listin o právních úkonech a úkony notáře jako soudního komisaře s tím, že tato činnost se považuje za úřední postup (v souvislosti s tím pak bylo novelizováno i ust. § 57 zákona č. 358/1992 Sb.). V období od 1. 1. 1993 do 14. 5. 1998 tak byl za svou činnost odpovědný výlučně notář na základě § 57 notářského řádu (to dovodil i Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2797/2000). Argumentace žalobce usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1294/2001, je pak nepřípadná. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 11. 2008, č. j. 22 Co 371/2008-52, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud poukázal na to, že v rozhodné době upravoval odpovědnost za škodu způsobenou notářem pouze § 57 notářského řádu (to dovodil i z rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 25 Cdo 2797/2000, který se sice zaobírá především otázkou obecné odpovědnosti notáře za škodu, avšak posuzované problematiky se dotýká také). Připomenul znění § 1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. a konstatoval, že notářský řád účinný před přijetím zákona č. 358/1992 Sb. tuto odpovědnost neupravoval, takže za škodu způsobenou činností státních notářství jakožto orgánů státu nesl odpovědnost právě stát. Zákon č. 358/1992 Sb. zakotvil výlučnou odpovědnost notáře za škodu tak, jak je definována v ust. § 57 tohoto zákona. Teprve zákon č. 82/1998 Sb. stanovil, že stát odpovídá za škodu, kterou kromě státních orgánů způsobily právnické a fyzické osoby při výkonu svěřené státní správy, za niž se podle § 4 odst. 1 citovaného zákona považuje i sepisování veřejných listin o právních úkonech, přičemž tato činnost se podle odstavce 2 téhož ustanovení považuje za úřední postup. Odvolací soud tak uzavřel, že za škodu způsobenou sepsáním vadného notářského zápisu notářem JUDr. Emilem Hernychem dne 26. 9. 1996 při tehdejší neexistenci žádné jiné speciální úpravy odpovídá podle ust. § 57 zákona č. 358/1992 Sb. v tehdy platném znění notář sám. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel zrekapituloval svá žalobní tvrzení, stejně jako odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, s jejichž názory se neztotožnil. Domnívá se, že notář byl ke dni sepisu předmětného notářského zápisu orgánem státu ve smyslu ust. § 1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., což dovozuje z toho, že dle ust. § 1 notářského řádu ve znění „platném do 14. 5. 1998“ je notářem „fyzická osoba splňující předpoklady dle daného zákona, kterou stát pověřil notářským úřadem“, stejně jako z existence státního dohledu ve smyslu § 45 odst. 1 notářského řádu. Právě výlučná pravomoc státu k pověřování notářským úřadem zakládá současně existenci notáře jako státního orgánu. Notář je proto nositelem státní moci ve smyslu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Dovolatel rovněž poukazuje na ust. § 110 notářského řádu,