28 Cdo 2438/2005 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2438/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 2. 2006 Spisová značka:28 Cdo 2438/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2438.2005.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Dotčené předpisy:§ 9 předpisu č. 229/1991Sb. § 14a předpisu č. 229/1991Sb. § 17 odst. 3 předpisu č. 229/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2438/2005 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr.Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce A/ P. R. E. VII s.r.o., zastoupeného advokátem, za účasti vedlejšího účastníka I. R. s.r.o., zastoupeného advokátem, B/ S., l., z. s.p. v likvidaci, zastoupených advokátkou, a C/ T. s. k. h.m. P., zastoupené advokátkou, proti žalované L. M. N., zastoupené zmocněnkyní V. H., a za účasti dalších účastníků 1/ P. k. a v. t. s.p. v likvidaci, zastoupených advokátem, 2. J. S., zastoupeného advokátem, 3/ Ř. s. a d. ČR, a 4. P. f. Č. r., o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 33 C 27/2003, 8 C 27/2003 a 9 C 100/2003, o dovoláních žalobců S., l., z. s.p. v likvidaci, T. s. k. h.m. P. a účastníka J. S. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9.2.2005, č.j. 19 Co 494/2004-209, takto : I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2005, čj. 9 Co 494/2004-209, se v části výroku I., kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a byly zamítnuty žaloby, že žalovaná není vlastnicí jedné ideální poloviny pozemků č.1217/3, č.1217/2, č. 1217/6, č. 1217/1, č. 1216/4, č. 1215/12 a č. 1213/7 v katastrálním území R., zamítají. II. Ve zbývající části se uvedený rozsudek zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou podle části páté občanského soudního řádu (o.s.ř.) se žalobce domáhal soudního projednání návrhu žalované na vydání ideální poloviny blíže specifikovaných pozemků v katastrálním území R. Návrh byl projednán v řízení podle části druhé zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále též jen „zákon o půdě“). Toto řízení, zahájené žalovanou jako oprávněnou osobou dne 30.12.1992 a 27.1.1993, bylo ukončeno rozhodnutím pozemkového úřadu Magistrátu h. m. P. ze dne 6.11.2002, sp.zn. PÚ 7541/92/1 tak, že návrhu bylo vyhověno. Pozemkový úřad rozhodl, že žalovaná je vlastníkem ideální poloviny pozemků č. 1217/3, č.1217/2, č. 2201/7, č. 1217/6, č. 1217/1, č. 2201/6, č. 1216/4, č.1215/12, a č. 1213/7 v katastrálním území R. Žalobce s tímto návrhem nesouhlasil a spolu s dalšími účastníky správního řízení navrhoval, aby soud rozhodl tak, že návrh žalované na vydání pozemků se zamítá. Sám se považuje za jediného vlastníka celého pozemku 1217/1 v R., který získal po řadě převodů, jež měly základ ve vlastnictví J. S. k celému pozemku. Tomu byla jedna ideální polovina jako oprávněné osobě vydána podle zákona o půdě, druhou polovinu získal převodem od povinné osoby S., l., z. Podle § 250b odst. 1 o.s.ř. jsou se žalobou spojeny ke společnému řízení další žaloby, které byly podány ve stejné věci, o níž správní orgán rozhodoval stejným rozhodnutím, tj. žaloba podniku S., l., z., s.p. v likvidaci, a podniku T. s. k. h.m. P. Obvodní soud pro Prahu 6 žalobám vyhověl a rozhodl, že žalovaná není vlastníkem předmětných pozemků. Dospěl totiž k závěru, že se na ně nevztahuje zákon o půdě, protože šlo o původní zahradnictví provozované jako živnost, takže jeho restituce se řídila zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon o mimosoudních rehabilitacích“). Navíc žalovaná před vydáním zákona č. 30/1996, kterým byl změněn a doplněn zákon o půdě, nebyla oprávněnou osobou, protože ač předložila doklad o trvalém bydlišti v Československé republice, ve skutečnosti trvale bydlela v K. K odvolání žalované Městský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně a žaloby zamítl. Dospěl k závěru, že rozhodnutí pozemkového úřadu je správné; argumenty žalobce a vedlejších účastníků, že ideální polovina předmětných pozemků neměla být žalované vydána, resp. neměla být určena jejich spoluvlastnicí, nepovažoval za relevantní. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že předmětné pozemky tvořily původně součást zahradnictví a byly jednou polovinou ve vlastnictví A. S. a jednou polovinou ve vlastnictví J. S. Pozemky byly součástí zemědělského půdního fondu a sloužily k pěstování květin, byly znárodněny bez náhrady podle zákona č.114/1948 Sb. Žalovaná je dcerou J. S., který zemřel v roce 1975, je českou občankou, je hlášena k trvalému pobytu v M., fakticky žije v K. Vedlejšímu účastníkovi J. S. byla jako oprávněné osobě v roce 1992 vydána ideální polovina pozemků, jejichž původním vlastníkem byl A. S., a to podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Ten pak uzavřel s podnikem S., l., z. dohodu o reálném rozdělení pozemků, kterou mu byla převedena do vlastnictví druhá ideální polovina pozemku č. 1217/1 v Ruzyni, k niž uplatnila nárok na vydání podle zákona o půdě žalovaná. Následně byl tento pozemek dále převáděn, naposledy do vlastnictví žalobce A/. O tom, zda pozemky podléhají režimu zákona o půdě, opakovaně rozhodovalo ministerstvo zemědělství, které nejprve 18.11.1996 určilo, že pod tento zákon nespadají, později toto rozhodnutí zrušilo a dne 30.11.2002 rozhodlo opačně, totiž že předmětné pozemky spadají pod zákon o půdě. Stejně rozhodl ministr zemědělství dne 6.5.2003. Odvolací soud v prvé řadě dovodil, že na daný případ se zákon o půdě vztahuje. Konstatoval, že opačné rozhodnutí ministerstva zemědělství z roku 1996 bylo dodatečně zrušeno rozhodnutím ministra zemědělství z 3.10.1997 a nadále k němu nelze přihlížet. Pozemky patřily do zemědělského půdního fondu, sloužily k provozu zahradnictví, které je součástí zemědělské výroby. Je bez významu, zda tento provoz vlastník uskutečňoval jako živnostník nebo jako soukromý zemědělec. Rovněž je bez významu, podle jakého právního předpisu byly pozemky vyvlastněny nebo znárodněny a podle jakého právního předpisu byla jejich ideální polovina vydána. Žalovaná uplatnila nárok na vydání pozemků podle zákona o půdě před účinností zákona č. 30/1996 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 229/1991 Sb.... a zákon č. 243/1992 Sb. ..., (dále jen zákon č. 30/1996 Sb.), jímž byla zrušena podmínka trvalého pobytu na území ČR pro oprávněné osoby, takže nadále nebylo třeba se zabývat tím, zda podmínku trvalého pobytu na území republiky splňovala. Rovněž nebylo třeba, aby po vydání zákona č. 30/1996 Sb. nárok u pozemkového úřadu znovu uplatňovala. Odvolací soud neshledal jako překážku vydání ideální poloviny předmětných pozemků žalované ustanovení § 14a zákona o půdě, tj. okolnost, že pozemky byly převedeny na třetí subjekty Tyto převody totiž shledal neplatnými vzhledem k tomu, že povinná osoba převod uskutečnila v rozporu s ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě, které pod sankcí neplatnosti neumožňuje převody pozemků, na něž byl uplatněn restituční nárok, až do konce restitučního řízení. I když žalovaná uplatnila též nárok na vydání předmětných pozemků též podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, a v tomto řízení neuspěla, nelze přehlédnout, že uplatnila nárok na jejich vydání i podle zákona o půdě, a že toto řízení běželo nepřetržitě od prosince 1992 do vydání rozhodnutí pozemkového úřadu v roce 2002, tedy v době, kdy k převodům v roce 1994 docházelo. Neplatnost převodu má za následek, že nedošlo k převodu vlastnictví, na čemž nemůže nic změnit ani zápis v katastru nemovitostí. Pokud jde o pozemky č. 2201/6 a č. 2201/7 v R., nebylo zjištěno, že by byly zastavěny stavbou, která by bránila jejich zemědělskému využití, a není proto důvod je podle § 11 odst. 1 písm.e) zákona nevydat. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci B/, C/ a účastník ad 2. J. S. uplatnil, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci dle § 241 odst. 2 písm. b) o.s.ř. a vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Tak je tomu u zastavění podstatné části pozemků komunikací před účinností zákona č. 30/1996 Sb., o čemž nebyl proveden žádný důkaz. Poukazuje na to, že soudy dříve posuzovaly restituční nároky ke všem nemovitostem podle zákona o mimosoudních rehabilitacích a nynějším rozhodnutím dochází k situaci, že na každou polovinu pozemků dopadá jiný zákon. Za zásadní otázku považuje, zda jedna ideální polovina pozemků mů