28 Cdo 2456/2019 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2456/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 10. 2019 Spisová značka:28 Cdo 2456/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2456.2019.3 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Církev (náboženská společnost) Konfiskace Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 9 a 10 předpisu č. 428/2012Sb. předpisu č. 12/1945Sb. předpisu č. 108/1945Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:19. 11. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2456/2019-247 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce: Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, identifikační číslo osoby: 42196451, za účasti: Cisterciáckého opatství Vyšší Brod, se sídlem ve Vyšším Brodu, Klášter 137, identifikační číslo osoby: 00476684, zastoupeného JUDr. Tomášem Holasem, advokátem se sídlem v Praze 1, Celetná 602/3, o vydání nemovitých věcí a o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 136/2016, o dovolání účastníka řízení proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května 2019, č. j. 4 Co 33/2018-197, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Účastník řízení je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3, věta první, občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“): Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 11. 2017, č. j. 11 C 136/2016-138, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 14. 9. 2016, č. j. 201603/2013/R481/RR21205, rozsudkem soudu tak, že účastníku řízení nebudou vydány pozemky parc. č. XY, XY, XY, XY a XY, všechny v katastrálním území XY, pozemky parc. č. XY a XY, oba v katastrálním území XY, pozemky parc. č. XY, XY a XY, všechny v katastrálním území XY, pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY, pozemky parc. č. XY, XY, spoluvlastnický podíl ideální jedné poloviny pozemku parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, všechny v katastrálním území XY – dále „předmětné pozemky“ (výrok I.). Rovněž rozhodl, že žalobce je povinen nahradit účastníkovi řízení k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 13.154,43 Kč (výrok II.). K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 5. 2019, č. j. 4 Co 33/2018-197, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se účastníkovi řízení nevydávají předmětné pozemky a v tomto rozsahu se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 14. 9. 2016, č. j. 201603/2013/R481/RR21205 (výrok I.). Dále účastníkovi řízení uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 3.900,- Kč (výrok II.) a náklady odvolacího řízení ve výši 2.300,- Kč (výrok III.). Proti rozsudku odvolacího soudu podal účastník řízení dovolání. Předpoklady jeho přípustnosti spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, a to zda je soud v řízení podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), oprávněn přezkoumávat vydaná rozhodnutí o konfiskaci majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále „dekret č. 12/1945 Sb.“), a podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále „dekret č. 108/1945 Sb.“). Kladl dále otázku, dle jeho názoru v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, „ zda bylo přípustné použití dekretů č. 108/1945 Sb. a č. 12/1945 Sb. proti osobě, která v rozhodném období neměla žádný majetek ve vlastnictví a která na obnovení vlastnictví majetku konfiskovaného v době nesvobody německými říšskými úřady uplatňovala návrhem u soudu podle zákona č. 128/1946 Sb. nárok, který jí příslušel podle ustanovení § 2 zákona č. 428/2012.“ Žalobce rozsudek odvolacího soudu označil za správný a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 30. 5. 2019 (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání účastníka řízení přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání není přípustné, neboť účastníkem řízení nastolené právní otázky již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tyto otázky dovolacím soudem znovu posoudit jinak. Dovolací soud opakovaně dovodil, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 Sb. byly dekrety samotné; docházelo k ní tudíž k datu jejich účinnosti (23. 6. 1945 a 30. 10. 1945), k němuž se předmětné nemovitosti staly majetkem československého státu, přičemž následné konfiskační rozhodnutí mělo již jen deklaratorní charakter (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4716/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5583/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4922/2016 – označená usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). K otázce posuzování případných vad konfiskačního řízení se pak Ústavní soud vyjádřil ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (publikovaném pod č. 477/2005 Sb. a přístupném, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), jež při řešení otázky, zda ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. či dekretu č. 108/1945 Sb., došlo z hlediska restitučních předpisů v rozhodném období, nalezlo odraz i v judikatuře dovolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4351/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 142/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1325/10, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3503/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1417/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 349/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2223/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3886/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 67/10). Ústavní soud v tomto stanovisku dovodil, že skutečnosti nastalé před 25. 2. 1948 a jejich právní následky, nelze-li na ně v taxativně stanovených případech aplikovat příslušná ustanovení restitučních zákonů, jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního, tak i z pohledu práva vnitrostátního. Připustil však současně, že soudy v restitučním řízení jsou zcela výjimečně oprávněny posuzovat dopad správních aktů přijatých v rozhodném období z hlediska v úvahu připadajících restitu