28 Cdo 2553/2021 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2553/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 3. 2022 Spisová značka:28 Cdo 2553/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.2553.2021.3 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Lichva (o. z.) Dobré mravy Dotčené předpisy:§ 39 obč. zák. § 49 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:6. 6. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2553/2021-363 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně K. M., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Josefem Kešnerem, advokátem se sídlem v Praze 9, Litoměřická 839/15, proti žalovanému J. S., nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem se sídlem v Brně, třída Kapitána Jaroše 1844/28, o 510.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 273 C 104/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. ledna 2020, č. j. 37 Co 67/2019-233, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. ledna 2020, č. j. 37 Co 67/2019-233, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 11. 2018, č. j. 273 C 104/2014-192, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 510.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a doplňujícím rozsudkem ze dne 14. 12. 2018, č. j. 273 C 104/2014-197, rozhodl o povinnosti žalovaného uhradit soudní poplatek České republice – Městskému soudu v Brně (výrok III.). Žalobkyně se předmětného plnění domáhala coby bezdůvodného obohacení, jež mělo na straně žalovaného vzniknout ze smlouvy o převodu nemovitosti uzavřené mezi žalobkyní jakožto prodávající a žalovaným v roli kupujícího, neboť část kupní ceny ve výši 510.000 Kč měla být dle smlouvy zaslána na neznámý účet (jenž byl posléze zjištěn jako účet novozélandské společnosti Savings Fund Limited), přičemž žalobkyně setrvávala v domnění, že má sloužit k zajištění návratnosti peněz pro případ jejího osobního bankrotu, daná částka však byla následujícího dne převedena zpět na účet žalovaného. Městský soud vyšel ze zjištění, že proti žalovanému byla u téhož soudu vedena dvě trestní řízení pod sp. zn. 1 T 170/2013 a 11 T 171/2016, z nichž v prvním byl obžalován pro zločin podvodu a obžaloby byl v řízení zproštěn, v druhém řízení byl městským soudem shledán vinným ze spáchání přečinu lichvy, ovšem rozsudek byl odvolacím soudem zrušen a řízení zastaveno pro překážku věci rozsouzené. Soud po provedeném dokazování dovodil, že žalobkyně z důvodu své tíživé finanční situace uzavřela předmětnou smlouvu ve stavu tísně, již úmyslně navodil žalovaný a zneužil ji, načež žalobkyně převedla na žalovaného nemovitost v hodnotě 1.200.000 Kč, přičemž fakticky od žalovaného obdržela pouze 690.000 Kč, čímž se žalovaný na její úkor obohatil o 510.000 Kč. Její právo na vydání takto získaného majetkového prospěchu přitom není promlčeno. 2. Krajský soud v Brně k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 14. 1. 2020, č. j. 37 Co 67/2019-233, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, odvolací soud uvedl, že se „ztotožňuje“ rovněž s jeho úsudkem ohledně neplatnosti předmětné smlouvy o převodu nemovitosti, jež byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek a v rozporu s dobrými mravy, i o nepromlčení práva žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení. Zohlednil přitom, že žalobkyní poskytnuté plnění nelze ve smyslu ustanovení § 457 a § 458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), vrátit, neboť daná nemovitost byla již převedena do vlastnictví třetí osoby. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítá, že tento závisí na zodpovězení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně u jedné otázky může jít dílem i o otázku dosud v judikatuře Nejvyššího soudu neřešenou. Odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu spatřuje konkrétně v závěrech soudu prvního stupně a odvolacího soudu ohledně posouzení pohledávky žalobkyně jako nepromlčené, dále zpochybňuje postup odvolacího soudu při provedení důkazu souhrnně celými trestními spisy, aniž by byly uvedeny konkrétní důkazní prostředky použité z trestního spisu, a napadá též neprovedení navržených důkazů odvolacím soudem. Nesouhlasí rovněž s posouzením předmětné smlouvy jako neplatné dle § 39 obč. zák., neboť je rozporné s rozsudkem dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 1993/2001. Dále dovolatel namítá, že nebylo v řízení řešeno započtení vzájemných pohledávek, a nakonec vytýká soudům provedení nezákonně získaných důkazů, což označuje za otázku dílem neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu, tedy zda může civilní soud využít jako důkazní prostředek obsah trestního spisu z trestního řízení vedeného proti účastníku řízení, které ovšem vedlo ke zproštění obžaloby či které bylo od samého počátku nepřípustné. Navrhuje proto Nejvyššímu soudu, aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 4. Žalobkyně se ve svém vyjádření ztotožnila s rozsudky soudů nižších stupňů a navrhla zamítnutí předmětného mimořádného opravného prostředku. 5. Nejvyšší soud se jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Dovolání žalovaného je přípustné, neboť se soudy odchýlily od ustálené judikatury dovolacího soudu při posuzování platnosti smlouvy o převodu nemovitosti. 8. Občanský zákoník účinný v době uzavření smlouvy dával v § 49 účastníku smlouvy, jenž ji uzavřel za nápadně nevýhodných podmínek a v tísni, právo od smlouvy odstoupit. Nápadně nevýhodné podmínky spolu s tísní však samy o sobě nečinily smlouvu bez dalšího neplatnou; podle okolností mohla být taková smlouva kvalifikována jako absolutně neplatná, bylo-li seznáno, že se příčí dobrým mravům, kupříkladu tam, kde byla vzájemně poskytnutá plnění v hrubém vzájemném nepoměru a smlouva i z jiného důvodu odporovala obecně uznávaným pravidlům chování, vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu (viz namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2503/2008). 9. Definici lichevní smlouvy, již občanský zákoník tehdy účinný neobsahoval (v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, je formulována v § 1796), dovodila judikatura dovolacího soudu, která s přihlédnutím k přečinu lichvy dle § 218 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. z.“), či dříve dle § 253 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, i k dobové výslovné úpravě lichevní smlouvy v § 879 obecného zákoníku občanského z roku 1811, za lichevní označila takovou smlouvu, již smluvní strana uzavře zneužívajíc nezkušenosti, tísně, rozumové slabosti či rozrušení druhé smluvní strany, přičemž pro sebe či jinou osobu získá plnění či příslib plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného protiplnění v hrubém nepoměru. Smlouva vykazující výše vyčtené znaky je pak stižena absolutní neplatností dle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy (srov. mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001). 10. V případě, že byl účastník smlouvy shledán vinným ze spáchání přečinu lichvy dle § 218 odst. 1 tr. z., je třeba dovodit absolutní neplatnost předmětné smlouvy ve smyslu § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, přičemž úvaha o možné neplatnosti z důvodu nemravnosti je z povahy věci vyloučena, naopak pokud podmínky trestněprávní odpovědnosti v souvislosti s jednáním osoby při uzavření smlouvy lichevního charakteru ověřeny nebyly, je třeba se platností či neplatností takové smlouvy podrobně zabývat, a to i z hlediska dobrých mravů (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3040/2005, z