28 Cdo 2636/2025 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2636/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 12. 2025 Spisová značka:28 Cdo 2636/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.2636.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:§ 2 odst. 3 předpisu č. 87/1991 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:22. 12. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 898/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2636/2025-435 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: Právovárečné měšťanstvo v Plzni, IČ 10358986, se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, zastoupené JUDr. Václavem Veselým, advokátem se sídlem v Jílovém u Prahy, K Vršku 80, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo financí, IČ 00006947, se sídlem v Praze, Letenská 525/15, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu podle části páté o. s. ř., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 169/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2025, č. j. 29 Co 357/2024-408, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 6. 2025, č. j. 29 Co 357/2024-408, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 10. 7. 2024, č. j. 23 C 169/2022-313, jímž byla zamítnuta žaloba o nahrazení specifikovaných rozhodnutí správního orgánu (Ministerstva financí České republiky) výrokem, dle něhož se za užití § 7 dekretu presidenta republiky č. 101/1945 Sb., o znárodnění některých podniků průmyslu potravinářského, ve spojení s § 8 a § 9 dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, za majetek Měšťanského pivovaru v Plzni znárodněný výměrem Ministerstva výživy Československé republiky ze dne 29. 12. 1948, č. j. 128.230/IV-1948, stanoví náhrada za specifikované nemovitosti vlastněné Právovárečným měšťanstvem v Plzni, nehmotný majetek vedený v rejstříku ochranných známek pro Měšťanský pivovar v Plzni, nemovitosti vlastněné Prvním plzeňským akciovým pivovarem a další specifikovaný nehmotný majetek Měšťanského pivovaru v Plzni v celkové výši 12 286 147 486 Kč, splatná z rozpočtu České republiky – Ministerstva financí, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 2. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Předestřel otázku, zda coby právnická osoba sui generis, může právně jednat prostřednictvím svých členů. Mínil, že tato otázka nebyla v judikatuře dovolacího soudu doposud vyřešena. Kladl dále otázku, zda s ohledem na § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, lze uplatnění práva na stanovení náhrady za majetek znárodněný podle dekretů presidenta republiky č. 100/1945 Sb. a č. 101/1945 Sb. považovat za obcházení restitučních předpisů v situaci, kdy mu v rozhodném období již byly vyplaceny zálohy na náhradu za znárodněný majetek. Měl za to, že tato otázka měla by být vyřešena odchylně od závěrů dovozených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2960/2022. Konečně položil otázku, zda v případě nedokončení řádně zahájeného správního řízení o určení výše a výplatě náhrady za znárodněný majetek jde o trvající zásah do práva žalobce na ochranu majetku ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva, již cituje. 3. Žalovaná navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto. 4. Podle § 237 o. s. ř., jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. 5. Na vyřešení otázky, zda dovolatel, coby právnická osoba sui generis, může právně jednat prostřednictvím svých členů, rozsudek odvolacího soudu žel nezávisí, když důvodem zamítnutí žaloby nebyla okolnost, že by snad žalobce při uplatňování nároků řádně nejednal, nýbrž skutečnost, že možnost vznášení nároků na vyplacení náhrad přímo na základě poválečných předpisů o znárodnění byla restituční legislativou vyloučena. 6. Rozhodovací praxe dovolacího soudu pak, a to i ve skutkově a právně obdobných věcech dovolatele, v otázce uplatnitelnosti práva podle obecných předpisů (žalobou na vydání věci, žalobou na vyklizení či žalobou určovací) v konkurenci s předpisy restitučními (jako předpisy zvláštními) vychází dlouhodobě ze závěru, že ti, kteří by byli podle restitučních předpisů oprávněnými osobami, se nemohou prosazení svých nároků domáhat podle obecného předpisu. Uvedený závěr byl aprobován i rozhodovací praxí Ústavního soudu a rozšířen i na případy, v nichž došlo ke ztrátě vlastnického práva před rozhodným obdobím z hlediska restitučních předpisů (tj. před 25. 2. 1948) a zvláštní předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikovaného pod číslem 477/2005 Sb., Ústavní soud odpověděl záporně na otázku, zda je možné domáhat se ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před rokem 1948, prostřednictvím zpochybnění právních skutečností, na základě nichž k takovému zániku došlo, a tedy nikoli způsoby stanovenými restitučními předpisy, nýbrž za použití obecných občanskoprávních institutů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2020 sp. zn. 28 Cdo 836/2020, ústavní stížnost proti němuž byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. III. ÚS 2306/20, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 28 Cdo 88/2023, či ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. 28 Cdo 3897/2016; obecně k této otázce srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001). 7. Ve shora označeném plenárním stanovisku, jehož závěry aproboval Ústavní soud i ve své další nálezové judikatuře, se uzavírá, že restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, čímž byla současně vyloučena možnost uplatnit tato práva podle obecných předpisů, ačkoliv by jinak bývalo v některých případech možné uplatnit k takovému majetku právo podle obecných předpisů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1677/12, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011); stejný závěr uplatní se také v případě práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948, tedy před rozhodným obdobím (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1566/12, či ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3481/2007), a vztahuje se i na nároky osob, jimž postavení osob oprávněných nepřiznával žádný restituční předpis. V této souvislosti se jeví vhodným připomenout, že systém restitučních zákonů byl výrazem vůle zákonodárce napravit (pouze) některé z majetkových křivd, k nimž došlo v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, a to v rozsahu a za podmínek [osobních, věcných (jen z hlediska některých restitučních skutkových podstat), časových], které stanoví zákon; bylo jen na vůli státu a od něj poskytnutým beneficiem, zda a jaká protiprávní jednání státu z doby minulé, rozporná s demokratickými hodnotami, po roce 1989 napraví a jakým způsobem (srov. již cit. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, a nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. II. ÚS 14/04, uveřejněný pod č. 22/2006 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, uveřejněný pod č. 192/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 3729/15). Rámec restitučního zákonodárství, vytyčený státem (jeho zákonodárcem) nemohou soudy v procesu zmírňování křivd překročit a nemohou překlenout, nebyl-li žalobce plat