28 Cdo 2646/2014 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2646/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 1. 2015 Spisová značka:28 Cdo 2646/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.2646.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Žaloba určovací Dotčené předpisy:§ 6 odst. 2 předpisu č. 87/1991Sb. § 6 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb. § 7 odst. 1 předpisu č. 167/1950Sb. § 80 písm. c) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:26. 1. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2646/2014U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně MUDr. A. V., P., zastoupené JUDr. Jaroslavem Radilem, advokátem se sídlem v Praze 6, Liborova 405/14, proti žalovanému hlavnímu městu Praze se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného městské části Praha-Libuš se sídlem v Praze 4 – Libuši, Libušská 35, zastoupeného JUDr. Ing. Danielem Tabachem, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 29, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 189/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2014, č. j. 16 Co 12/2014-186, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 4. 11. 2013, č. j. 27 C 189/2010-149, určil, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. 857/14 v katastrálním území L. (výrok I.), jakož i pozemků parc. č. 855/2, 855/4 a 856/14 v tomtéž katastrálním území (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud zjistil, že žalobkyně byla jedinou dědičkou po J. G., který nabyl vlastnictví k předmětným pozemkům (k nimž bylo v době rozhodování soudu v katastru nemovitostí duplicitně zapsáno vlastnictví žalobkyně i žalovaného) v roce 1948. Držby těchto pozemků se v roce 1962 ujal stát, který však ohledně svého vlastnictví k nim nemohl být v dobré víře, a nejevilo se proto myslitelným, že by sporné nemovitosti vydržel. Nebylo případné ani dovozovat, že se právní předchůdce žalobkyně měl vydání pozemků domáhat v restitučním řízení, neboť své vlastnické právo k nim nikdy nepozbyl. Žalobě, jež měla povahu určovací žaloby dle § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), proto soud vyhověl. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 2. 2014, č. j. 16 Co 12/2014-186, k odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích I. a II. tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění obvodního soudu, odmítl však, že by žalobkyně měla na požadovaném určení naléhavý právní zájem, jelikož dle ustálené judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu v případě, kdy se stát chopil vlastnického práva bez právního důvodu, byl tím založen restituční titul dle § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, případně § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Předmětné pozemky stát zabral v souvislosti s výstavbou sportovního zařízení školy, postavil na nich místní komunikaci a částečně je začlenil do veřejné zeleně, choval se k nim tedy jako jejich vlastník. Naopak právní předchůdce žalobkyně ve vztahu k těmto pozemkům coby vlastník nevystupoval, měl se proto domáhat nápravy cestou restituční. Pokud tuto možnost nevyužil, není přípustné, aby se nyní žalobkyně domáhala určení svého vlastnického práva podle obecných předpisů. Určovací žalobu bylo tudíž nutné pro nedostatek naléhavého právního zájmu zamítnout. Proti tomuto rozsudku brojí žalobkyně dovoláním, přičemž uplatňuje dovolací důvody dle § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. a přípustnost dovolání má za danou tím, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolatelka namítá, že v odvolacím řízení bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť odvolací soud účastníkům udělil toliko povšechné poučení, že se bude zabývat otázkou existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení, z čehož však nebylo možno dovodit, že se mínil zaměřit na problematiku konkurence obecné žaloby na určení vlastnického práva a restitučního zákonodárství. Jelikož odvolací soud zaujal ve věci odlišný právní názor než soud prvního stupně, aniž by dal účastníkům možnost přizpůsobit tomu své skutkové a právní námitky, bylo tím řízení zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu, že sporné pozemky byly zabrány státem, a namítá nedostatečnou oporu v provedených důkazech pro zjištění, že se právní předchůdce žalobkyně k těmto pozemkům nechoval jako vlastník. Tvrzení uvedené v napadeném rozsudku, že právní předchůdce žalobkyně musel o ztrátě svého vlastnictví vědět, se rovněž nezakládá na zjištěném skutkovém stavu, neboť J. G. neměl důvod o svém vlastnictví jakkoli pochybovat, jsa zapsán na příslušném listu vlastnictví jako vlastník pozemků, jejichž rozdělením vznikly pozemky, o něž jde v projednávané věci. Teprve v roce 2008, kdy došlo k duplicitnímu zápisu vlastnictví do katastru nemovitostí, mohl zjistit, že je jeho právo k předmětným pozemkům zpochybňováno. Ani stát přitom dříve nesporoval vlastnictví právního předchůdce žalobkyně, neboť s ním jednal jako s vlastníkem zapsaným v pozemkových knihách. Zásadní význam přikládá dovolatelka skutečnosti, že se stát držby pozemků chopil na základě své nesprávné evidence, což musí jít k jeho tíži, nikoli k tíži dotčených vlastníků. Není přípustné, aby stát, který nemohl být ohledně své držby v dobré víře, z nedbalého vedení vlastní evidence profitoval. Jelikož při zřizování staveb na daných pozemcích stát zjevně vycházel z nespolehlivých údajů v nové evidenci nemovitostí, nedošlo k cílenému spáchání křivdy na majetku právního předchůdce žalobkyně, ale k pouhému pochybení vyplývajícímu z vadného přepisu vlastnictví k předmětným pozemkům z pozemkových knih do evidence nemovitostí. V případě pozemku parc. č. 857/14 navíc musí být bráno v potaz, že detentorem tohoto pozemku byl komunální podnik založený dle zákona č. 199/1948 Sb., o komunálních podnicích, nikoli podnik státní, držba této nemovitosti tudíž vůbec nesvědčila státu. Právní předchůdce žalobkyně za minulého režimu nemohl provést jakoukoli srovnávací identifikaci pozemků vedených v pozemkových knihách a v evidenci nemovitostí, pročež nebylo možné ani dovozovat, že o zabrání pozemků v rozhodném období věděl. S ohledem na vše uvedené navrhuje dovolatelka Nejvyššímu soudu napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný k dovolání podal vyjádření, v němž uvedl, že v řízení před soudy obou stupňů bylo prokázáno, že předmětné pozemky přešly v rozhodné době na československý stát, neboť nejpozději v roce 1973 na nich byl vybudován chodník, resp. cesta, a pozemek parc. č. 857/14 byl začleněn do areálu základní školy. Žalovaný podotkl, že v období uplatnitelnosti restitučního nároku bylo vlastnické právo právního předchůdce žalobkyně zapsáno toliko ve zjednodušené evidenci k již neexistujícím pozemkům dle pozemkového katastru. Právní předchůdce žalobkyně pozemky nedržel a stát ani žalovaný se k němu jako k vlastníkovi nechovali, nemohl tedy být v dobré víře o svém vlastnictví a vydání pozemků se měl domáhat podle restitučních předpisů. Žalovaný proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl. K dovolání se vyjádřil i vedlejší účastník, jenž vyslovil pochybnosti o tom, zda dovolání splňuje zákonem stanovené náležitosti, a upozornil, že dovolatelka v podstatné míře polemizuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Vedlejší účastník v řízení doložil, že přinejmenším v letech 1980 až 2008 byl v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných pozemků veden československý stát a posléze hlavní město Praha. Dovolatelka naopak své tvrzení, že se její právní předchůdce choval jako vlastník dotčených pozemků a toto jeho vlastnictví bylo obecně respektováno, neprokázala. Odvolací soud tedy podle vedlejšího účastníka věc posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu, neboť chopil-li se v rozhodném období držby sporných pozemků bez právního důvodu stát, měla žalobkyně a její právní předchůdce usilovat o nápravu postupem podle restitučních zákonů. Z těchto důvodů Ne