28 Cdo 2687/2005 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2687/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 5. 2006 Spisová značka:28 Cdo 2687/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2687.2005.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 13 odst. 3 předpisu č. 87/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2687/2005 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců a) E. S., b) O. Š., c) V. S., d) P. K., všech zastoupených advokátkou, proti žalované České republice-Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o finanční náhradu podle zákona č. 87/1991 Sb., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 261/98, o dovolání všech žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2005, č.j. 14 Co 159/2005-184, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2005, č. j. 14 Co 159/2005-184, se ve znění prvního odstavce o změně rozsudku soudu I. stupně a zamítnutí žaloby o zaplacení úroků z prodlení žalovanou ve výši 21 % a 18,5 % ročně všem žalobcům z částek 389.820,- Kč (žalobci a/, b/) a 194.910,- Kč (žalobci c/, d/), od 25. 4. 2002 do 14. 3. 2005, a od 15. 3. 2005 do zaplacení, a ve znění posledního odstavce o nákladech odvolacího řízení, zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. II. Rozsudek Městského soudu v Praze výše označený, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 1. 2005, č. j. 30 C 261/98-155, se zrušují ve výrocích, kterými byla zamítnuta žaloba všech žalobců o zaplacení 21 % úroku z prodlení ročně z výše uvedených pohledávek, a to za období od 17. 7. 2000 do 24. 4. 2002 (část výroku II. rozsudku soudu I. stupně, třetí odstavec rozsudku odvolacího soudu), a v tomto rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 1. 2005, č. j. 30 C 261/98-155, byla ve výroku I. žalované uložena povinnost zaplatit žalobcům a/, b/ částku vždy 389.820,- Kč, pokaždé spolu s 21 % úrokem z prodlení z této částky od 25. 4. 2002 do zaplacení; vůči žalobcům c/, d/ byla žalovaná zavázána k zaplacení pokaždé 194.910,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 25. 4. 2002 do zaplacení. K platbám byla stanovena lhůta do tří dnů od právní moci rozsudku. Dalším výrokem II. rozsudku soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba všech žalobců o zaplacení 21 % úroku z prodlení z jistin od 1. 7. 1996 do 24. 4. 2002. Zbylými výroky III., IV. a V. prvostupňového rozsudku bylo rozhodnuto o povinnosti žalované nahradit jak náklady řízení vzniklé žalobcům, tak i náklady státu (znalečné). Soud prvního stupně rozhodoval o nároku na náhradu za nemovitosti, opřeném o § 13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Nemovitosti nebylo možné vydat a soud žalobcům přiznal, v intencích posudku o ceně nemovitostí soudem ustanoveného znalce, částky odpovídající výši spoluvlastnických podílů po jejich právních předchůdcích, jimž byly nemovitosti odňaty. O příslušenství pohledávky však rozhodl soud prvního stupně podle § 517 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) jen zčásti ve prospěch žalobců; dílem jejich žalobu zamítl. Žalobci uplatnili během řízení dne 17. 7. 2003 nárok na zaplacení úroku z prodlení ve výši 21 % z náhrady (v té době vyčíslené znaleckým posudkem jimi předloženým) od 1. 7. 1996 do zaplacení. Strana žalovaná vznesla námitku promlčení nároku ve tříleté obecné lhůtě podle § 101 o. z. a žalobcům byl poté úrok ve výši 21 % přiznán od 25. 4. 2002. Podle soudu prvního stupně se žalobci dověděli o oprávněnosti nároku dne 24. 4. 2002, kdy byl v téže věci vyhlášen mezitímní rozsudek o tom, že nárok je důvodný. Ode dne následujícího se žalovaná dostala do prodlení vůči všem žalobcům. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2005, č. j. 14 Co 159/2005-184, napadeným odvoláním obou stran, se rozhodovalo jen o příslušenství přiznané náhrady, neboť výrok soudu prvního stupně o náhradě samotné nebyl odvoláními dotčen a nabyl právní moc. Žalobci žádali přiznat úrok z prodlení od 17. 7. 2000, tedy tři roky zpětně od data 17. 7. 2003, kdy v řízení nárok na příslušenství uplatnili. Žalovaná naopak požadovala žalobu ohledně příslušenství zamítnout, neboť výše dluhu byla najisto postavena až rozsudkem soudu prvního stupně o věci samé a do té doby nemohla vědět, v jaké výši má plnit. Odvolací soud změnil prvním odstavcem svého výroku napadený rozsudek tak, že zamítl žalobu o zaplacení úroku z prodlení všem žalobcům ve výši 21 % od 25. 4. 2002 do 14. 3. 2005 a ve výši 18,5 % od 15. 3. 2005 do zaplacení. Dovodil, že žalovaná strana se dostala do prodlení podle § 517 odst. 2 o. z. „až vykonatelností rozsudku, kterým byla určena výše finanční náhrady“. Rozsudek soudu prvního stupně o finanční náhradě byl vykonatelný ode dne 15. 3. 2005. Ve druhém odstavci svého výroku odvolací soud částečně potvrdil výrok soudu prvního stupně o přiznaném příslušenství, a to tak, že všem žalobcům byl přiznán úrok od 15. 3. 2005 do zaplacení ve výši 2,5 % z finanční náhrady; sazba byla stanovena podle výše platné k posledně uvedenému dni (§ 1 vládního nařízení č. 142/1994 Sb.). Ve třetím odstavci výroku rozsudku odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení úroku z prodlení žalobcům ve výši 21 % z náhrady za dobu od 17. 7. 2000 do 24. 4. 2002. Zbylými čtyřmi odstavci výroku rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi účastníky před soudem prvního stupně (změna prvostupňového rozsudku dvěma odstavci), o výši znalečného, které je žalovaná povinna zaplatit, a o nákladech odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci dovolání. To směřovalo do měnícího výroku odvolací instance (první odstavec) o nepřiznání úroků z prodlení žalobcům ve výši 21 % resp. 18,5 % od 25. 4. 2002 a od 15. 3. 2005 do zaplacení; dále také do potvrzujícího výroku odvolacího soudu (třetí odstavec) o zamítnutí veškerého příslušenství za dobu od 17. 7. 2000 do 24. 4. 2002. Žalobci dovodili, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem a že ve vztahu k potvrzujícímu výroku má rozsudek odvolacího soudu zásadní právní význam, neboť pro věc určující právní otázka byla vyřešena v rozporu s hmotným právem. Namítali, že odvolací soud posoudil jejich nároky na příslušenství v rozporu s § 13 zákona č. 87/1991 Sb., s § 11 zákona č. 231/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v mimosoudních rehabilitacích, i s článkem IV. bodem 2. zákona č. 115/1994 Sb. (o doplnění tamtéž vypočtených restitučních zákonů), a v důsledku toho i s § 517 odst. 1, 2 o. z. o vzniku prodlení a o úrocích z prodlení. Žalobci tvrdili, že podle článku IV. bodu 2. zákona č. 115/1994 Sb. a § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. uplatnili nárok na finanční náhradu včas nejprve u příslušného ústředního orgánu státní správy žalovaného státu, což se stalo, jak bylo v řízení prokázáno, s účinky dne 30. 6. 1995. Od tohoto dne začala žalované plynout podle článku IV. bodu 2. zákona č. 115/1994 Sb. jednoroční lhůta k plnění a nedošlo-li k uspokojení nároků žalobců, pak se stát dostal do prodlení dnem 1. 7. 1996. Od tohoto dne mohli žalobci požadovat úrok z prodlení v tehdy platné sazbě 21 % a pokud uplatnili v řízení nárok na příslušenství dne 17. 7. 2003, lze jim po námitce promlčení vznesené žalovanou přiznat úrok tři roky zpětně ode dne 17. 7. 2000. Žalobci poukázali na nedostatek součinnosti žalované při jednání o nároku na finanční náhradu, na průtahy v soudním řízení a zdůraznili, že jde o peněžitý dluh státu za situace, při níž peněžní náhrada není zdaleka adekvátní naturální restituci. Navrhli, aby dovolací soud zrušil jak nepříznivý měnící výrok odvolacího soudu o nepřiznání příslušenství od 25. 4. 2002 a od 15. 3. 2005 do zaplacení, tak i potvrzující výrok téhož soudu o nepřiznání příslušenství od 17. 7. 2000 do 24. 4. 2002, a věc vrátil nižším instancím k dalšímu řízení. Žalovaná považovala ve vyjádření k dovolání právní závěry odvolací instance za správné a žádala, aby dovolací soud dovolání všech žalobců jako nedůvodné zamítl. Žalobci, zastoupení advokátkou, podali dovolání v otevřené lhůtě (§ 241 odst. 1, 240 odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“). Jejich dovolání bylo přípustné dílem pro diformitu rozsudků nižších instancí (§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.), dílem pak – jak patrno z dalšího výkladu – pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, spočívající v řešení pro věc určující právní otázk