28 Cdo 3152/2018 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3152/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 3. 2019 Spisová značka:28 Cdo 3152/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3152.2018.4 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Promlčení Dotčené předpisy:§ 3 předpisu č. 159/1959Sb. § 4 předpisu č. 159/1959Sb. § 7 odst. 2 předpisu č. 212/2009Sb. § 7 odst. 5 předpisu č. 212/2009Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:15. 6. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Cdo 3152/2018-423 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně O. H., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 29/8a, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, IČ 000 06 947, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 6.643.450 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 251/2008, o dovolání žalobkyně i žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2018, č. j. 30 Co 430/2017-335, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2018, č. j. 30 Co 430/2017-335, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. 5. 2017, č. j. 30 C 251/2008-262, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1.034.000 Kč s příslušenstvím, čímž nahradil ve výroku specifikovaná rozhodnutí Ministerstva a ministra financí, ve zbylém rozsahu, tj. v částce 5.609.450 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně se věcí zabýval poté, co byl jeho předchozí rozsudek společně s navazujícími rozhodnutími odvolacího a dovolacího soudu zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3964/14. Znovu tak rozhodl o nároku žalobkyně, jež se domáhala odškodnění za nemovitý majetek, který zanechala její babička na území Zakarpatské Ukrajiny v souvislosti s jejím postoupením Svazu sovětských socialistických republik. V roce 2008 vydalo Ministerstvo financí na žádost žalobkyně rozhodnutí, kterým ji náhradu nepřiznalo, poněvadž nesplňuje podmínky stanovené zákonem č. 42/1958 Sb., o úpravě některých nároků a závazků souvisících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou (dále jen „zákon č. 42/1958 Sb.“), a § 3 vyhlášky č. 159/1959 Ú. l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Zakarpatské Ukrajiny (dále jen „vyhláška č. 159/1959 Ú. l.“). Obvodní soud vázán právním názorem Ústavního soudu neaplikoval zjevně diskriminační ustanovení § 3 písm. b) vyhlášky č. 159/1959 Ú. l., jež protiústavně preferovalo socialistické či družstevní vlastnictví. Shledal, že žalobkyni náleží nárok na požadovanou náhradu. Při určování její výše, vyšed z hodnoty nemovitého majetku, tak jak byla vyčíslena v přihlášce, přepočtené poměrem 5:1 podle § 4 vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. a vynásobené koeficientem 10 podle § 7 odst. 2 zákona č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 212/2009 Sb.“), s úmyslem přiblížit poskytované odškodnění cenové hladině současnosti dospěl k částce 1.034.000 Kč, již společně s příslušenstvím žalobkyni přiznal. Dodal zároveň, že nemohlo dojít k promlčení práva žalobkyně, bylo-li správní řízení ukončeno až rozhodnutími Ministerstva a ministra financí v tomto soudním řízení napadenými. K odvolání žalobkyně i žalované přezkoumal zmíněné rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 16. 1. 2018, č. j. 30 Co 430/2017-335, změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 2.000.000 Kč, čímž nahradil rozhodnutí Ministerstva a ministra financí, jinak (ohledně částky 4.643.450 Kč a úroku z prodlení ve výši 3 % z částky 6.643.450 Kč) žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Po rekapitulaci mechanismu odškodňování dle shora zmíněných předpisů se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně stran existence nároku žalobkyně na náhradu za zanechaný majetek na Zakarpatské Ukrajině, jakož i se závěrem o nepromlčení jemu korespondujícího práva. Popsaný nárok dovozoval ústavně konformním výkladem historických restitučních norem (zákona č. 42/1958 Sb. a předpisů jej provádějících). Veden úmyslem stanovit aktuálním poměrům adekvátní náhradu, již by nemohla představovat částka vypočtená striktní aplikací řečených zákonů, postupoval v intencích § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Konkrétně vyšel z obnosu uvedeného právní předchůdkyní žalobkyně v přihlášce (517.000 Kč), a maje na zřeteli změnu poměrů v čase, považoval za sledující spravedlivé uspořádání vztahů mezi účastníky, bude-li zmíněná částka vynásobena koeficientem 10 (odkázav na přiměřenou aplikaci § 7 odst. 2 zákona č. 212/2009 Sb.) a současně omezena maximální sumou 2.000.000 Kč, obdobně, jako stanoví úprava v § 7 odst. 5 zákona č. 212/2009 Sb. Naopak opodstatněným neshledal nárok žalobkyně na úroky z prodlení, neboť byl-li nárok žalobkyně na náhradu (mj. i v konkrétní výši) konstituován až rozhodnutím v aktuálním řízení, nemohla se žalovaná ocitnout v prodlení s její výplatou. Uvedené rozhodnutí napadly dovoláním žalobkyně i žalovaná. Žalobkyně má své dovolání za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., předkládajíc k posouzení otázky v judikatuře Nejvyššího soudu doposud neřešené. Za ně považuje způsob určení náhrady dle vyhlášky č. 159/1959 Ú. l., jakož i problematiku prodlení žalované s její výplatou. Nesouhlasí s výpočtem provedeným soudem odvolacím, prosazujíc vynásobení v přihlášce uvedené částky koeficientem 12,85. Brojí rovněž proti užití maximálního limitu 2.000.000 Kč, jež označuje za nepřijatelnou analogii odporující závěrům vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2610/14, jíž by nadto docházelo k nepřípustné diskriminaci vlastníků půdy o větší výměře oproti majitelům pozemků menších. Prosazujíc svůj nárok na úroky z prodlení uvádí, že tyto jí náleží od okamžiku platnosti Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (tj. 19. 3. 1992). Názor odvolacího soudu vylučující prodlení žalované před okamžikem vyčíslení náhrady, jež žalobkyni přísluší, označuje za ojedinělý. V závěru poukazuje na odlišná řízení řešící rovněž problematiku určení výše náhrady skrze úvahu soudu (jmenuje mimo jiné řízení vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 300/2017). Samostatnou argumentaci pak uplatňuje též proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Konečně navrhuje změnu napadeného rozhodnutí tak, že bude změněn i rozsudek soudu prvního stupně a žalobě bude v plném rozsahu vyhověno. K rekapitulovanému dovolání se vyjádřila žalovaná, odmítajíc jakýkoliv nárok žalobkyně na náhradu za předmětný majetek. Mimořádný opravný prostředek jí uplatněný navrhla zamítnout. Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí dovoláním též žalovaná, domnívajíc se, že je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť se odvolací soud při řešení otázky existence nároku žalobkyně na vydání odškodnění, jakož i problematiky promlčení práva jemu odpovídajícího odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, eventuálně založil své rozhodnutí na otázkách, jež doposud nebyly dovolacím soudem řešeny. Žalovaná akcentuje, že nárok žalobkyně na odškodnění není vůbec dán, poněvadž na jí popisovanou situaci nedopadá žádný z porevolučních restitučních předpisů. Vyzdvihujíc jejich speciální charakter, představují-li ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu komplexní úpravu řešící náhradu majetkových křivd z doby před rokem 1989, odmítá přiznání kompenzace mimo rámec jimi stanovený. Takový postup označuje za nepřípustné obcházení restitučních předpisů popírající jejich smysl zamýšlený zákonodárcem, jenž způsob náhrady zvolil skrze toliko částečné zmírnění učiněných křivd. S odkazem na judikaturu řešící problematiku nároků podle poválečných dekretů presidenta, dovolávajíc se její analogické aplikace, připomíná, že nepamatují-li restituční předpisy na náhradu žádanou žalobkyní, nelze jí tuto přiznat podle předchozí právní úpravy. Vedle řečeného právo žalobkyně pokládá za promlčené, poukazujíc na její nečinnost v období po roce 1990, v němž měla příležitost se náhrady domáhat. Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3964/14, jímž byla zrušena předchozí rozhodnutí soudů všech instancí v nynějším s