28 Cdo 318/2025 – Nejvyšší soud

28 Cdo 318/2025-749 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyň a) R. H., a b) R. J., zastoupených JUDr. Martinem Abrahamem, advokátem se sídlem v Praze 8, Pernerova 676/51, s adresou pro doručování Ostrava, Masarykovo náměstí 38/21, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem se sídlem v Praze 6, U Stanice 11/4, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 292/2020, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. září 2024, č. j. 21 Co 275/2024-712, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně jsou povinny zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč k rukám advokáta Mgr. Miroslava Faměry do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 5. 4. 2024, č. j. 9 C 292/2020-646, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyněmi specifikovanou smlouvu o bezúplatném převodu v ní konkretizovaných 7 pozemků (výrok 1, resp. I), ve vztahu ke 3 požadovaným pozemkům žalobu zamítl (výrok 2, resp. II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok 3, resp. III). Soud vyšel ze zjištění, že žalobkyním, jakožto právním nástupkyním původního žalobce, náleží nárok na náhradní pozemky ve smyslu § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Shledav žalobu důvodnou, neboť postup žalované vykazoval prvky svévole a liknavosti, vyhověl jí v části týkající se 7 blíže určených pozemků, jejichž vydání nebrání zákonné překážky. U třech požadovaných pozemků p. č. XY a p. č. XY v k. ú. XY, obci XY, a p. č. XY v k. ú. XY, obci XY, zjistil překážku jejich převoditelnosti ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě spočívající ve funkční souvislosti s nemovitostmi ve vlastnictví třetích osob. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu proto žalobu ve vztahu k nim zamítl. V případě prvních dvou jmenovaných pozemků (p. č. XY a p. č. XY), přes něž existuje jediný možný přístup na dvůr domu J. K., nemůže dle názoru okresního soudu na popsaném závěru ničeho změnit ani snaha žalobkyň vyřešit danou situaci skrze zřízení osobní služebnosti, neboť i tak by vyhověním žalobě v části týkající se těchto pozemků došlo k nepřiměřenému zásahu do práv třetích osob. 2. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23. 9. 2024, č. j. 21 Co 275/2024-712, k odvolání žalobkyň i žalované rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku 1 potvrdil (výrok I), ve výroku 2 je ve vztahu k pozemkům p. č. XY a p. č. XY v k. ú. XY, obci XY, zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok II), připustil změnu žaloby stran vydání pozemků p. č. XY a p. č. XY vzniklých na základě specifikovaného geometrického plánu (výrok III), žalobu ohledně tohoto požadavku zamítl (výrok IV), změnil rozsudek okresního soudu v nákladovém výroku 3 (výrok V) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok VI). Krajský soud nejprve rozhodl v souvislosti s částečným zpětvzetím žaloby a připustil její změnu ve vztahu k na základě přiloženého geometrického plánu nově vyděleným pozemkům p. č. XY a p. č. XY v k. ú. XY, obci XY (dále též jen „předmětné pozemky“). Doplnil dokazování výslechem svědka J. K. o dosavadním dlouholetém užívání předmětných pozemků jím a jeho rodinou a stran nedostatků nově vyměřeného přístupu k jeho pozemkům. Krajský soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Přisvědčil konkluzím o liknavosti žalované i ohledně ocenění původně odňatých pozemků a kvitoval rovněž posouzení vhodnosti každého z žádaných náhradních pozemků k vydání. Ve vztahu k předmětným pozemkům pak zopakoval, že jejich vydání brání funkční souvislost s vedlejšími nemovitostmi, jedná se totiž o jedinou přístupovou cestu k zahradě a domu J. K., jenž je dlouholetým nájemcem předmětných pozemků a již před zahájením nynějšího řízení podal žádost o jejich převod do svého vlastnictví. Krajský soud konstatoval, že je namístě upřednostnit postavení zmíněné třetí osoby v souvislosti s uspokojením její potřeby bydlení před vylepšením právního postavení žalobkyň jakožto restituentek. I po částečné změně žaloby měl odvolací soud v individuálních skutkových poměrech projednávané věci za to, že oba předmětné pozemky nejsou ve smyslu citované judikatury Nejvyššího soudu objektivně vhodné k uspokojení restitučního nároku žalobkyň, neboť jejich vydání by způsobilo vážné komplikace nejen v přístupu k sousedním nemovitostem, nýbrž i v jejich doposud pokojném, smysluplném a dlouhodobém užívání třetími osobami. Odvolání žalobkyň i žalované shledal nedůvodnými a nevyhověl ani nově uplatněnému nároku, pročež rozhodl, jak je uvedeno shora. 3. Proti rozsudku krajského soudu (výslovně do jeho výroků IV a VI) brojí dovoláním žalobkyně, majíce je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro rozpor napadeného rozhodnutí s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu v otázce „(ne)vhodnosti“ dvou napadeným výrokem dotčených pozemků. Připomínají četná rozhodnutí Nejvyššího soudu věnující se problematice vydávání náhradních pozemků i posouzení jejich vhodnosti a vyjadřují svůj názor, že v souladu s nimi nejsou dány překážky vydání předmětných pozemků v aktuální kauze. Zdůrazňují skutkové okolnosti případu, přičemž upozorňují, že v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně nechaly zpracovat geometrický plán, v jehož důsledku zanikne funkční souvislost předmětných pozemků s nemovitostí J. K., povede-li nadále příjezdová cesta mimo ně. Závěry odvolacího soudu označují za spekulativní a jeho rozhodnutí za neodůvodněně upřednostňující třetí osoby před restituenty, což se příčí restituční judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu. S odkazem na další rozhodnutí připomínají, že existence nájemního vztahu třetí osoby není překážkou vydání pozemku jako náhradního v restitučním řízení. Závěrem proto navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek krajského soudu v napadené části zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. 4. K dovolání se skrze svého právního zástupce negativně vyjádřila žalovaná. Ztotožňujíc se s právním názorem odvolacího soudu, navrhla odmítnutí dovolání, respektive jeho zamítnutí. 5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání žalobkyň ovšem přípustné není. 9. K dovolatelkami vymezené otázce vhodnosti (převoditelnosti) dvou pozemků k vydání restituentkám jako pozemků náhradních, jež jsou předmětem dovolacího řízení, lze uvést následující. 10. Judikatura Nejvyššího soudu se ustálila v názoru, že při liknavém či diskriminujícím postupu žalované (jako tomu bylo i v nynější věci) se mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (viz namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sb. rozh. obč., či ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015), nicméně stále se musí jednat o pozemky k takovému vydání „vhodné“. 11. Vhodnými náhradními pozemky v intencích konstantní judikatury jsou pak takové pozemky (ve vlastnictví státu, s nimiž je příslušný hospodařit Státní pozemkový úřad), jež by byly potenciálně zařaditelné do veřejné nabídky (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod číslem 72/2008 Sb. rozh. obč., dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015). V rámci posouzení, je-li ten který uvažovaný pozemek vhodný k náhradní naturální restituci, je v prvé řadě významné, zda jeho převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních § 11 odst. 1 zákona o půdě a § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „zákon č. 503/2012 Sb.“), zda nejde o pozemek zatížený právy třetíc