28 Cdo 3193/2010 – Nejvyšší soud

28 Cdo 3193/2010 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského, a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyně B. D., zastoupené JUDr. Pavlem Navrátilem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Na Hradbách 2/120, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody ve výši 389.287,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 C 53/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 1. 2009, č. j. 8 Co 415/2008-943, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : A. Předchozí průběh řízení Žalobkyně se žalobou podanou dne 8. 1. 1992 a doplněnou dne 3. 12. 2002 domáhala po žalované náhrady škody ve výši 389.287,- Kč. V odůvodnění své žaloby uvedla, že jí vznikla škoda nesprávným úředním postupem, a to v řízeních vedených u Štátneho notárstva v Topoľčanoch pod spisovou značkou R I 315/77 a R I 413/79, dále v řízení vedeném u Státního notářství v Ostravě pod sp. zn. D 1822/83 a sp. zn. D 435/81. Ve vztahu k řízení sp. zn. R I 315/87 a R I 413/79 uvedla, že Štátne notárstvo v Topoľčanoch nezaregistrovalo darovací smlouvu uzavřenou dne 20. 5. 1977 mezi rodiči žalobkyně jako dárci a žalobkyní jako obdarovanou, ačkoliv k tomu nebyly zákonem stanovené důvody, neboť návrh na registraci této smlouvy byl vzat zpět JUDr. Kákošem, který nebyl pro takový úkon zmocněn. Neprovedením registrace pak vznikla žalobkyni škoda, neboť se nestala vlastnicí předmětných nemovitostí. Ve vztahu k řízení vedeném u Státního notářství v Ostravě pod sp. zn. D 435/81 uvedla, že dědické řízení bylo přerušeno a ke dni podání žaloby nebylo doposud ukončeno, ačkoliv veškeré zákonem stanovené předpoklady pro ukončení dědického řízení dle názoru žalobkyně byly splněny. Ve vztahu k řízení pod sp. zn. D 1822/83 uvedla, že toto nebylo do 29. 11. 2002 skončeno a že se v rozporu se zákonem nestala jeho účastnicí a nemohla tak podat opravné prostředky proti rozhodnutí o dědictví, v čemž spatřovala nesprávný úřední postup. Z tohoto důvodů žalobkyně pokládala všechna rozhodnutí vydaná v dědických řízeních za nesprávná, protiprávní a nezákonná, stejně jako rozhodnutí okresních a krajských soudů vydaná v souvislosti s přezkumem dědického řízení. Za nesprávná a nezákonná rovněž označila i další rozhodnutí okresních, krajských i Nejvyššího soudu, která se týkala následného vymáhání náhrady škody vůči Ministerstvu spravedlnosti Slovenské republiky. Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 3. 2008, č. j. 31 C 53/2006-822, žalobu v plném rozsahu zamítl. Z provedených důkazů zjistil, že mezi žalobkyní jako obdarovanou a jejími rodiči jako dárci byla dne 20. 5. 1977 uzavřena darovací smlouva, jejímž předmětem byl dům č. p. 68 a přilehlé nemovitosti v obci Z., okres B. n. B. Dne 8. 9. 1977 zemřel otec žalobkyně, přičemž uvedená darovací smlouva byla předložena k registraci Štátnemu notárstvu v Topoľčanoch dne 15. 8. 1979 a registrace smlouvy byla rozhodnutím ze dne 21. 9. 1979, č. j. R I 413/89-11, odmítnuta. Dále soud prvního stupně zjistil, že dne 22. 1. 1981 zemřela matka žalobkyně a dědické řízení po zůstavitelce vedené u Státního notářství v Ostravě pod sp. zn. D 435/81 bylo pravomocně skončeno rozhodnutím ze dne 3. 10. 1990, které nabylo právní moci dne 30. 5. 1991. Dědické řízení po otci žalobkyně vedené původně u Štátneho notárstva v Topoľčanoch pod sp. zn. D 1166/77 bylo přikázáno k vyřízení Státnímu notářství v Ostravě, kde bylo vedeno pod sp. zn. D 1822/83, a toto řízení bylo pravomocně ukončeno rozhodnutím ze dne 17. 10. 1986, které nabylo právní moci dne 6. 7. 1987. Po právní stránce pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že ve vztahu ke škodě, která měla vzniknout nesprávným úředním postupem státního notářství v Topoľčanoch, není žalovaná pasivně věcně legitimována s ohledem na § 25 zákona č. 58/1969 Sb. Ve vztahu k dědickým řízením, která probíhala u Státního notářství v Ostravě, soud prvního stupně dospěl k závěru, že obě vycházela ze skutkového zjištění o odmítnutí registrace rozhodnutím Štátneho notárstva v Topoľčanoch ze dne 21. 9. 1979, sp. zn. R I 413/79. V těchto dědických řízeních tudíž notáři vycházeli ze stavu, kdy nebylo možno přihlédnout k žalobkyní tvrzenému nabytí vlastnického práva k nemovitostem. Pokud jde o námitku žalobkyně, že notáři v dědických řízeních nepostupovali procesně správně a nesprávně též aplikovali hmotné právo, soud prvního stupně uvedl, že napadená rozhodnutí byla podrobena soudnímu přezkumu, přičemž v žádném z těchto soudních řízení nebyla vyslovena nezákonnost postupu nebo věcná nesprávnost vydaných rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené závěry pak soud prvního stupně uzavřel, že žaloba není důvodná. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 1. 2009, č. j. 8 Co 415/2008-943, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí vyšel ze skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně, a rovněž se ztotožnil s právními závěry ohledně důvodnosti žaloby. V této souvislosti odvolací soud rovněž uvedl, že ČR není nástupcem bývalé ČSSR, a tudíž na ní nepřechází závazky ani ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb. B. Dovolání a vyjádření k němuProti rozhodnutí odvolacího soudu podala dne 9. 4. 2009 žalobkyně dovolání, v němž namítala, že pokud by notáři Štátneho notárstva v Topoľčanoch postupovali v souladu se zákonnými předpisy, nedošlo by k odmítnutí registrace darovací smlouvy ze dne 20. 5. 1977, čímž by bylo nepochybně založeno i její vlastnické právo k předmětné nemovitosti. Ve vztahu k dědickým řízením vedeným před Státním notářstvím v Ostravě namítala, že byla zkrácena na svých základních právech tím, že jí nebylo umožněno být účastnicí řízení. V tomto směru uvedla, že po dobu 30 let jí je v konečném důsledku odepřeno právo na přístup k soudu, u něhož by mohla prokázat svá tvrzení. K uvedenému dovolání žalobkyně se připojil dne 12. 4. 2010 její právní zástupce podáním nazvaným „připojení se k dovolání žalobkyně a jeho doplnění.“ V rámci tohoto podání odkázal na právní argumentaci obsaženou v dovolání žalobkyně a současně namítal, že soudy opřely svůj závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace pouze o ustanovení § 25 zákona č. 58/1969 Sb., aniž by blíže rozvedly, z jakých důvodů mají za to, že Štátne notárstvo v Topoľčanoch nebylo státním orgánem ČSSR, což je základním předpokladem pro přenesení odpovědnosti za způsobenou škodu na jednotlivé republiky. Dále namítal, že dědická řízení vykazovala známky procesních pochybení, na něž žalobkyně opakovaně poukazovala písemných podáních ze dne 14. 3. 2009 a 6. 4. 2009. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.C. Přípustnost Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, řádně zastoupenou a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o. s. ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání. Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadené věci, může být pří­pustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Ten je podle § 237 odst. 3 o. s. ř. dán zejména tehdy, jestliže napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla řešena, která je odvolacími nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo také řeší-li odvolací soud určitou právní otázku jinak, než je posuzováno v konstantní judikatuře dovolacího soudu a Ústavního soudu ČR (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2296/2000) nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je však dána i tehdy, je-li řízení před odvolacím soudem postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a kterou došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“), příp. též čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluvy“), jak vyplývá např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05 nebo z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 2030/07. S ohledem na shora uvedené dovolací soud dovodil, že žalobkyně uvádí následující právní otázky, které mají dle jejího názoru založit zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí: Je nesprávným úředním postupem skutečnost, že žalobkyni nebylo umožněno, aby se stala účastnicí dědických řízení vedených u Státního notářství v Ostravě? Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 25 Cdo 36/2004, uvedl, že chybné posouzení podmínek účastenství v dědickém řízení mající za následek, ž