28 Cdo 3204/2024 – Nejvyšší soud

28 Cdo 3204/2024-1307 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) J. B., b) R. B., c) T. R., všech zastoupených JUDr. Zorkou Černohorskou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Balbínova 384, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 4 C 44/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. září 2024, č. j. 61 Co 122/2024, 61 Co 166/2024-1264, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Okresní soud Plzeň-sever (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 1. 2024, č. j. 4 C 44/2020-765, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 3. 2024, č. j. 4 C 44/2020-872, a ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 6. 6. 2024, č. j. 4 C 44/2020-944, zastavil řízení v části, v níž se žalobci domáhali nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I.), dále nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku specifikovaných pozemků v katastrálním území XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok II.), a rozhodl o povinnosti žalované nahradit náklady řízení, a to žalobcům k rukám jejich zástupkyně ve výši 1.725.005 Kč a České republice na účet Okresního soudu Plzeň-sever ve výši 3.820 Kč (výroky III. a IV.). 2. Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované proti výrokům II., III. a IV. rozsudkem ze dne 11. 9. 2024, č. j. 61 Co 122/2024, 61 Co 166/2024-1264, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II. týkající se pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), v části výroku II. ohledně pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, všech v katastrálním území XY, pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY, a pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY, a dále ve výrocích III. a IV. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; ve zbývající části výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). 3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobci jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě a domáhají se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobcům liknavým a svévolným pro dlouhodobé neplnění její povinnosti vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, jakož i pro faktické vyloučení žalobců z možné účasti ve veřejných nabídkách v důsledku nesprávného ocenění restitučního nároku žalobců žalovanou, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobců mimo zákonem předpokládaný postup. Jelikož hodnota pozemků vybraných žalobci jako pozemků náhradních, jež jsou ve vlastnictví státu, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu jejich dosud neuspokojeného restitučního nároku, uložily žalované povinnost uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu těch žalobou vymezených pozemků, u nichž neshledaly překážku jejich převoditelnosti na oprávněné osoby, respektive ohledně nichž žalobci nevzali v průběhu soudního řízení žalobu zpět. 4. Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí s oceněním odňatých pozemků jako pozemků stavebních. Odvolacímu soudu vytýká, že k závěru o stavebním charakteru pozemků dospěl výlučně na základě přehledných regulačních a zastavovacích územních plánů z 30. let minulého století (v nichž byly některé z pozemků určeny k zastavění), jež po nabytí účinnosti zákona č. 84/1958 Sb., o územním plánování, pozbyly platnosti, přičemž při výstavbě na značné části odňatých pozemků se postupovalo dle územně plánovací dokumentace z roku 1964, nikoli dle regulačních a zastavovacích plánů z 30. let 20. století. Dále upozornila, že se odvolací soud nezabýval námitkami odůvodňujícími korekci ceny odňatých pozemků ve smyslu přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále „vyhláška č. 182/1988 Sb.“). Vyjádřila přesvědčení, že vyčíslení restitučního nároku žalobců je nezbytnou podmínkou pro vedení řízení nejen v projednávané věci, ale též v dalších případech, v nichž se žalobci vůči žalované domáhají uspokojení téhož restitučního nároku. Domnívá se, že je třeba postavit najisto, zda žalobci disponují celkovým restitučním nárokem ve výši stanovené na jejich žádost zpracovaným znaleckým posudkem prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D. Navrhla, aby dovolací soud v napadeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud vzhledem k možnému převodu vlastnického práva ke sporným pozemkům odložil právní moc a vykonatelnost dovoláním dotčeného rozsudku odvolacího soudu. 5. Žalobci se k dovolání žalované nevyjádřili. 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.). 7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání žalované není pro žádnou z jí vymezených právních otázek přípustné. Nejvyšší soud k dále uvedené argumentaci odůvodňující závěr o nepřípustnosti dovolání žalované předesílá, že otázkami, jež jsou významné pro kvantifikaci i nyní uspokojovaného restitučního nároku žalobců (náhrady za odňaté a pro zákonnou překážku nevydané pozemky) v závislosti na povaze pozbytých pozemků, plynoucího z týchž rozhodnutí správních orgánů a s použitím téhož posudku, zpracovaného znalkyní prof. Ing. Renátou Schneiderovou Heralovou, Ph.D., se z podnětu dovolání žalované již dříve zabýval v usneseních ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2524/2022, a ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3854/2022 (zmíněná usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). V uvedených rozhodnutích dovolací soud aproboval závěry soudů nižších stupňů jako souladné s ustálenou rozhodovací praxí, pročež účastníci mohou legitimně očekávat, že daná, opětovně nastolená předběžná otázka, bude posouzena stejně; k tomu srovnej ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a dále přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3595/2018, či nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, a ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 398/04 (označené nálezy, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz). 9. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán – pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter, a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. Pokud byly sice odnímané