28 Cdo 325/2025 – Nejvyšší soud

28 Cdo 325/2025-153 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně MOYSES s.r.o., identifikační číslo osoby 277 28 722, se sídlem v Blansku 2577, zastoupené Mgr. Jaroslavem Marténkem, advokátem se sídlem v Brně, U Červeného mlýna 570/3, proti žalovanému JUDr. Juraji Podkonickému, Ph.D., identifikační číslo osoby 497 20 821, se sídlem v Praze 6, Evropská 663/132, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Hoblem, Ph.D., advokátem se sídlem v Plzni, U Sv. Rocha 57/3, o zaplacení částky 105 270 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 284/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2024, č. j. 29 Co 271/2024-133, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 005,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jaroslava Hobla, Ph.D., advokáta se sídlem v Plzni, U Sv. Rocha 57/3. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 24. 5. 2024, č. j. 6 C 284/2021-102, Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 105 270 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 2. Rozsudkem ze dne 14. 11. 2024, č. j. 29 Co 271/2024-133, Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 3. Rozsudek odvolacího soudu v jeho celém rozsahu napadla dovoláním žalobkyně (dovolatelka), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dílem pak i na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené. Podle mínění dovolatelky odvolací soud posoudil nesprávně a v rozporu s konstantní judikaturou otázku rozložení důkazního břemene v daném sporu (o vydání bezdůvodného obohacení) a k tomu pak dovolatelka pokládá i otázku, „jestli pod právní důvody, které opravňují obohaceného si plnění ponechat, které musí prokazovat, lze podřadit i právní důvody vylučující jeho pasivní procesní legitimaci“. Navrhuje se zrušení napadeného rozsudku (případně i rozsudku soudu prvního stupně) a vrácení věci odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) k dalšímu řízení. Spolu s dovolacím návrhem dovolatelka učinila i návrh na odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku. 4. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. 5. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 6. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). 7. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). 8. Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce rozložení důkazního břemene v projednávaném sporu, nemůže tato její argumentace založit přípustnost dovolání již jen z toho důvodu, že v posuzované věci byla žaloba soudy zamítnuta nikoli proto, že účastník řízení (žalobkyně) ohledně určité, rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno). Jak plyne z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (a rozhodnutí soudu prvního stupně, jehož závěry odvolací soud aproboval a na něž současně odkázal), soudy v řízení nejenže neměly žalobkyní tvrzený omyl při zaslání platby žalovanému za prokázaný, ale své rozhodnutí (mimo jiné) založily na závěru (skutkovém zjištění), že platba na účet žalovaného byla žalobkyní provedena záměrně (vědomě) s cílem splnit dluh jiného (totiž dluh, jenž měl vůči žalovanému jednatel žalobkyně). 9. K argumentaci dovolatelky lze snad uvést i tolik, že v dané věci pak soudy nikterak nevybočily ze zásady ovládající dokazování ve sporném řízení, že určitou pro věc právně významnou skutečnost prokazuje ten, kdo s její existencí (a důkazem o ní) spojuje pro sebe příznivé právní důsledky (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010, či ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4626/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1240/2017, dále viz také MACUR, J. Důkazní břemeno v civilním soudním řízení. Brno: Masarykova univerzita, 1995. s. 31, či LAVICKÝ, P. Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. Praha: Leges, 2017. s. 144-145). Podle konstantní judikatury dovolacího soudu týkající se rozložení důkazního břemene účastníků ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení platí, že žalobce, jenž uplatňuje nárok na vrácení určité částky, uváděje, že ji žalovanému předal, tíží důkazní břemeno o uskutečnění předání; na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval existenci právního důvodu, na jehož základě si směl převzaté prostředky ponechat. Nepříznivé procesní následky stavu nejistoty ohledně důvodnosti prokázaného pohybu aktiv jsou tedy v obdobných situacích vyvozovány vůči příjemci plnění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 246/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 248/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1730/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1167/99, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4102/2017). Uvedený závěr se uplatní i v režimu ustanovení § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, kdy žalujícím je tvrzeno poskytnutí plnění žalovanému omylem (tedy argumentací skutkovou podstatou „bez právního důvodu“) a žalovaný zakládá svou procesní obranu na existenci právního důvodu pro přijetí plnění, jímž žalující plnil závazek třetího subjektu (tedy argumentací skutkovou podstatou „plnění za jiného“); k tomu viz např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4268/2019. 10. Ke konkrétním předpokladům skutkové podstaty bezdůvodného obohacení plněním za jiného (při jejichž naplnění pasivní legitimace v případném sporu o vydání bezdůvodného obohacení nesvědčí příjemci poskytnutého plnění, ale třetí osobě, jejíž závazek vůči příjemci plnění žalující splnil) pak srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2379/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4388/2008 (uveřejněný pod č. 9/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozsudky ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3432/2013, a dne 2. 8. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1783/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1441/2015, ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5548/2015, ze dne 24. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3410/2019, a ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4268/2019. Dle odkazované judikatury patří k nezbytným předpokladům pro naplnění uvažované skutkové podstaty bezdůvodného obohacení, které musí být splněny kumulativně, že a) ochuzený plnil majetkovou hodnotu třetí osobě, přestože b) nebyl k danému plnění povinen, c) povinnost plnit třetí osobě měl obohacený a d) mezi ochuzeným a tím, komu bylo plněno, bylo zřejmé, že ochuzený plní namísto obohaceného. Vznik bezdůvodného obohacení zde pak spočívá v zániku dluhu obohaceného vůči třetí osobě. 11. Dospěl-li odvolací soud (i soud prvního stupně, jehož skutkové i právní závěry odvolací soud aproboval) na podkladě skutkových reálií posuzované věci (skutková zjištění nelze v dovolacím řízení revidovat a tedy dovoláním úspěšně zpochybnit; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) k závěru, že plnění, jež se dostalo od žalobkyně žalovanému, nebylo plněním bez právního důvodu, ale plněním za jiného, v situaci, kdy měl soud za prokáza