28 Cdo 3300/2023 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3300/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 1. 2024 Spisová značka:28 Cdo 3300/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:28.CDO.3300.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Pasivní legitimace Bezdůvodné obohacení Obec Dotčené předpisy:§ 34 předpisu č. 128/2000 Sb. § 44b předpisu č. 13/1997 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:13. 3. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3300/2023-299 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. M., zastoupeného JUDr. Vladimírem Janoškem, advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská 3350/18, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, IČO 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, o 312.904,77 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 130/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2023, č. j. 14 Co 62/2023-255, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 1 v pořadí již druhým rozsudkem v této věci (rozsudek téhož soudu ze dne 1. 4. 2021, č. j. 26 C 130/2020-64, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2021, č. j. 14 Co 249/2021-100) ze dne 27. 10. 2022, č. j. 26 C 130/2020-222, zamítl návrh žalobce, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 312.904,77 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení žalovanému (výrok II.) i státu (výrok III.). Žalobce se po žalovaném domáhal uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout užíváním pozemku žalobce parc. č. XY v k. ú. XY, zapsaného na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště XY (dále jen „pozemek“), ze strany občanů žalovaného města, neboť se na pozemku nachází veřejně přístupná účelová komunikace sloužící jako veřejné prostranství. Soud prvního stupně uzavřel, že stavba účelové komunikace je součástí žalobcova pozemku a je užívána neomezeným okruhem uživatelů, využití však najde především ze strany majitelů přilehlých pozemků a vystavěných rodinných domů k dopravní obslužnosti. Výkon svých veřejných práv tak realizuje dle § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, městská část, která je též ve sporu na rozdíl od žalovaného pasivně věcně legitimovaná. Z důvodu tohoto nedostatku tak soud žalobu v celém rozsahu zamítl. 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 3. 2023, č. j. 14 Co 62/2023-255, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a zavázal žalobce k náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i jeho právním posouzením, jež doplnil o četnou judikaturu dovolacího soudu ohledně pasivní věcné legitimace územně samosprávného celku, jehož obyvatelům jsou saturovány jejich potřeby. Neztotožnil se s argumentací uplatněnou žalobcem v odvolání, že by byly dány výjimečné okolnosti, pro něž by bylo možné dovodit pasivní věcnou legitimaci žalovaného. 3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze (formálně v celém rozsahu, materiálně však toliko co do výroku I.) podal žalobce dovolání, maje je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, případně pro nutnost posoudit dovolacím soudem vyřešenou právní otázku jinak. Spornou otázkou, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu a při jejímž řešení se tento soud odchýlil od konstantní judikatury dovolacího soudu, má být určení osoby povinné k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemku sloužícího jako veřejné prostranství (veřejně přístupné účelové komunikace) v případě samosprávného uspořádání hlavního města Prahy, přičemž žalobce tvrdí odklon závěrů odvolacího soudu od rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 276/2019, 28 Cdo 2304/2021 a 28 Cdo 5455/2016, včetně v nich citované judikatury. 4. Pokud by dovolací soud neshledal nesoulad usnesení městského soudu s ustálenou judikaturou, tvrdí dovolatel, že by tato měla být přehodnocena. Upozorňuje, že u každého veřejného prostranství zvlášť by mělo být zkoumáno, do čí samostatné působnosti náleží péče o ně, přitom u nynější účelové komunikace jde o otázku dopravy a spojů, jež spadá do samostatné působnosti hlavního města Prahy. Odkazuje též na § 44b zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), k čemuž uvádí, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, když se s totožnou námitkou nedostatečně vypořádal. 5. Na základě výše uvedených argumentů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že je žalovaný povinen žalobci zaplatit částku 312.904,77 Kč s příslušenstvím, a uložil žalované povinnost k náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů. 6. K dovolání se vyjádřilo žalované město a navrhlo jeho odmítnutí, případně zamítnutí. 7. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 8. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Dovolání žalobce není přípustné. 11. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že k vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání nezastavěných pozemků, jež jsou veřejným prostranstvím, je v zásadě pasivně věcně legitimován územně samosprávný celek, jehož obyvatelům předmětné pozemky fakticky slouží k užívání a ku prospěchu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4005/2015, nebo ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2244/2020), přičemž v případě specifického samosprávného uspořádání hlavního města Prahy, jež vyplývá ze zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, tímto subjektem není zpravidla přímo hlavní město Praha (leda by pozemky sloužily primárně k uspokojování potřeb obyvatel celého města), nýbrž příslušná městská část, na jejímž území se pozemek nachází (k řečenému viz kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1127/2009, a ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4250/2014), neboť právě ta by jinak musela potřeby svých občanů zajistit jiným způsobem (za všechny viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2030/2013, či ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3684/2013). Z této zásady jsou ovšem přípustné výjimky například v případě pozemků, jež sloužily primárně k uspokojování potřeb obyvatel celého hlavního města Prahy, relevantní může být i velikost daného prostoru, jeho začlenění do okolní krajiny, historický či společenský význam pro určitý okruh obyvatel, případně funkční souvislost s jinými pozemky apod. Uvedené závěry se přitom prosadí nejen ve vztahu k péči o pozemky veřejné zeleně (srov. namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1127/2009, ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2030/2013, či ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4250/2014), nýbrž i ve vztahu k jiným veřejně přístupným pozemkům, jejichž prostřednictvím jsou saturovány potřeby občanů (kupř. zpevněné plochy zajišťující přístup k objektům sloužícím občanům, viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4595/2018). 12. Zpochybňuje-li přitom žalobce závěry odvolacího soudu o charakteru a způsobu využití předmětného pozemku, tvrdě, že primárně slouží dopravní obslužnosti v širším smyslu (nikoli pouze v místních souvislostech), představuje jeho kritika zjevně polemiku se skutkovými, a nikoliv právními konkluzemi soudů nižších stupňů. Platí přitom, že skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz