28 Cdo 3341/2023 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3341/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 9. 2024 Spisová značka:28 Cdo 3341/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:28.CDO.3341.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 2991 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:16. 10. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3341/2023-204 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Mateřská škola Zbraslav, příspěvková organizace, identifikační číslo osoby: 684 04 379, se sídlem v Praze 5, U Lékárny 592, zastoupená Mgr. Petrem Sedlatým, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2828/151, proti žalovaným: 1) P. K., 2) M. K., 3) G. R. B., 4) M. A. M., 5) D. A. S., 6) F. Ž., všichni zastoupeni Mgr. Květou Glaserovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Malletova 1141/4, o zaplacení částky 1 112 551 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 176/2022, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2023, č. j. 18 Co 141/2023-174, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku celkem 15 826,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Sedlatého, advokáta se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2828/151. Odůvodnění: 1. Shora označeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 1. 2023, č. j. 31 C 176/2022-125, potvrzen ve výroku I (jímž bylo žalovaným uloženo společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 1 112 551 Kč s příslušenstvím), změněn ve výroku II (o nákladech řízení) jen co do určení výše náhrady nákladů řízení a „jinak“ i v tomto výroku potvrzen (vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu), a zároveň bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 2. Odvolací soud vyšel z týchž zjištění jako soud prvního stupně, totiž že žalobkyně na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2018, č. j. 12 Co 284/2016-304, zaplatila žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 1 543 318 Kč, bezhotovostní platbou připsanou na bankovní účet sdělený jí tehdejším zástupcem žalovaných (dle výrokové části rozhodnutí). Uvedené usnesení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. II. ÚS 2578/2018, zrušeno a novým rozhodnutím Městského soudu byla výše náhrady nákladů řízení modifikována na částku 430 767 Kč, již žalobkyně vzápětí započetla na svou pohledávku na vrácení původně uhrazené náhrady (kdy rozdíl pak činí nyní nárokovaných 1 112 551 Kč) a k jejímuž zaplacení vyzvala žalované; ti ovšem neuhradili ničeho. V rovině právního posouzení pak odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že nárokovaná částka reprezentuje bezdůvodné obohacení – majetkový prospěch vzniklý žalovaným na úkor žalobkyně jejím plněním z později odpadnuvšího právního důvodu (§ 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; dále také i jen „o. z.“), k jehož vydání jsou věcně legitimováni právě žalovaní coby oprávnění k náhradě nákladů řízení podle později zrušeného rozhodnutí, zatímco bankovní účet označený jejich zástupcem, na který bylo fakticky poukázáno plnění, byl toliko určeným platebním místem. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu – v rozsahu výroku I v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé – podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost vymezují argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek v rozhodování dovolacího soudu nevyřešených, a důvodnost tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítají, že ze žalobkyní poskytnutého plnění (na náhradu nákladů řízení), poukázaného na bankovní účet třetí osoby, neměli žádný prospěch a prostřednictvím jimi formulovaných otázek vytýkají, že soud v dané věci neaplikoval § 3000 o. z. o ochraně poctivého příjemce v případě odpadnutí obohacení. 4. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř. 5. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 6. V rozhodovací praxi dovolacího soudu není pochyb o tom, že bezdůvodné obohacení (§ 2991 a násl. o. z.) představuje (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem vzniku závazku z bezdůvodného obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 311/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1530/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 154/2020). Skutková podstata bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl, pak dopadá na ty případy, kdy v okamžiku poskytnutí plnění existoval právní důvod plnění, který však následně, v důsledku další právní skutečnosti, ztratil své právní účinky (odpadl). Okamžikem odpadnutí právního důvodu se poskytnuté plnění stává bezdůvodným obohacením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005; judikatura dovolacího soudu reflektující předmětnou právní otázku v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 je přiměřeně uplatnitelná i v režimu právní úpravy obsažené v ustanovení § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017). 7. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu dále vyplývá, že aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno a v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot. Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil. Je jím tedy ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat (krom již uvedené judikatury viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2040/2021). Povinnost vydat plnění získané bez právního důvodu tak vzniká podle zákona tomu, kdo je získal. Tím, kdo plnění získal, nemusí být osoba, která má předmět plnění aktuálně ve svém držení nebo osoba, která jej skutečně spotřebovala, nýbrž ten, komu bylo bez právního důvodu plněno. Osobou povinnou vydat plnění získané bez právního důvodu je tudíž adresát tohoto plnění (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 221/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2491/2013). 8. Důvodem plnění v právním smyslu je i (pravomocné) soudní rozhodnutí o přiznání náhrady nákladů řízení jednomu z účastníků proti druhému, přičemž jeho zrušení má za následek odpadnutí právního důvodu plnění, čímž vzniká na straně příjemce náhrady nákladů řízení bez dalšího bezdůvodné obohacení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3116/2014). Jak dále plyne z ustálené rozhodovací praxe, ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. nezakládá právo advokáta na náhradu nákladů řízení; advokát je zde pouze tzv. platebním místem a je povinen náhradu nákladů řízení, jež mu byla vyplacena, vyúčtovat jím zastoupenému účastníku. Výrok rozhodnutí soudu o tom, že náhrada nákladů řízení má být zaplacena advokátu (k jeho rukám), pak představuje určení platebního místa; nic se tím nemění na tom, že advokát není věcně legitimován k náhradě nákladů řízení a že nositelem přisouzeného práva je vždy jím zastupovaný účastník řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1509/2015, jakož i na něj navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 20