28 Cdo 3396/2007 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3396/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 11. 2007 Spisová značka:28 Cdo 3396/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.3396.2007.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3396/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu        JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce K. A. K. v A., zastoupeného advokátem,  proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, pracoviště H. K., Odbor odloučené pracoviště T., o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Trutnově, pod sp. zn. 15 C 14/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. března 2007, č. j. 26 Co 641/2006 – 115, takto: I.  Dovolání žalované se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I, jímž soud určil, že žalobce je vlastníkem nemovitostí blíže identifikovaných v tomto výroku. Odvolací soud změnil jen výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl taktéž o náhradě nákladů odvolacího řízení. Námitky odvolatele nesměřovaly proti skutkové stránce věci, což umožnilo projednání bez nařízení jednání. Odvolací soud přezkoumal toliko věcnou správnost právních závěrů soudu prvního stupně. Žalobce se domáhá určení svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem na základě ustanovení § 14 zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu. Odvolací soud vyšel ze závěru, že žalobce je právním nástupcem zaniklé ZO Svazarmu T. II, a to nejméně v rozsahu týkajícím se předmětných nemovitostí. Tyto nemovitosti měly být odevzdány hospodářskou smlouvou ze dne 3. 6. 1968 do trvalého užívání právnímu předchůdci žalobce. Uvedenou smlouvu však nelze pokládat za platný právní úkon, neboť nebyla naplněna jedna z obligatorních právních podmínek platnosti spočívající v podpisu nejméně dvou oprávněných osob jednajících za společenskou organizaci. Bylo-li by přistoupeno k odevzdání majetku do trvalého užívání právnímu předchůdci žalobce za účinnosti vyhlášky č. 117/1964 Sb., o správě národního majetku (účinné do 31. 12. 1965), jistě by posuzovaný právní úkon obstál jako platný, neboť podle této vyhlášky postačovalo provést odevzdání majetku jednostranným opatřením příslušné státní organizace. Avšak vyhláška č. 94/1965 Sb. (účinná od 1. 1. 1966, jež nahradila vyhlášku výše citovanou) změnila režim předávání majetku do trvalého užívání tak, že se provádí písemnou hospodářskou smlouvou, přičemž následující vyhlášky tuto právní úpravu převzaly (zejména pak pro tento spor důležitá vyhláška č. 104/1966 Sb., účinná od 1. 1. 1967 do 31. 12. 1975). Tehdejší právní praxe i teorie potom takový postup vyžadovala. Teorie hospodářského práva však dle názoru odvolacího soudu poněkud opomíjela otázku zákonného zmocnění k vydání prováděcích právních předpisů a jejich nezbytnosti v případech, kdy by náležitosti právních úkonů měly být posuzovány právě podle těchto předpisů. Zatímco v ustanoveních § 68 a § 69 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku (dále jen „hospodářský zákoník“), upravujících převody správy národního majetku a převody vlastnictví národního majetku, je výslovně zakotveno zákonné zmocnění upravit postup při těchto převodech prováděcími předpisy, ve znění § 70 hospodářského zákoníku, zakotvujícího institut trvalého užívání národního majetku jinými socialistickými organizacemi než státními, takovéto zákonné zmocnění absentuje. Zvýšená úroveň právního vědomí pak zřejmě našla vyjádření i ve změně nahlížení právní teorie na výklad ustanovení § 70 hospodářského zákoníku. V posledním podrobněji komentovaném vydání hospodářského zákoníku (tj. Dušánek, F. a kol. Hospodářský zákoník. Komentář. Praha : Panorama 1986, 666 str.) doznal výklad radikální změny oproti do té doby obecně zastávané interpretaci předmětného ustanovení. Podle tohoto komentáře by i nadále bylo možné toto odevzdání provést jednostranným právním opatřením příslušné organizace, což odvolací soud pokládá za odpovídající právní úpravě, z níž bylo třeba dovodit absenci zákonného zmocnění upravit podmínky postupu při realizaci tohoto opatření podzákonnými předpisy. Odvolací soud měl za to, že byť právní úkon, jímž k odevzdání nemovitého majetku do trvalého užívání v přezkoumávané věci došlo, měl povahu hospodářské smlouvy, kterou stíhá neplatnost pro nedodržení jejích formálních náležitostí předepsaných v § 104 hospodářského zákoníku, je třeba zabývat se i tím, zda v ní zakotvený jednostranný právní úkon správce národního majetku neobstojí sám o sobě jako jednání v souladu s § 70 téhož právního předpisu, na základě něhož došlo k platnému odevzdání nemovitého majetku do trvalého užívání právního předchůdce žalobce. V souzeném sporu je významné i to, že pro uvedenou hospodářskou smlouvu byl použit předtisk používaný jako formulář pro odevzdání národního majetku do trvalého užívání dle dříve platné vyhlášky č. 117/1964 Sb., na níž je v jeho textu učiněn dokonce výslovný odkaz. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že došlo k platnému předání uvedených nemovitostí do trvalého užívání právnímu předchůdci žalobce, a to na základě § 70 hospodářského zákoníku. V souzeném sporu je též nutné vzít v úvahu faktor času v rovině sociální a politické a nelze jen vnímat právní stav věci, jak to činí žalovaný. V daném případě žalobce užíval v dobré víře dané nemovitosti déle než 30 let, a proto logicky očekával, že i na něho budou vztaženy důsledky ustanovení § 14 zákona  č. 290/2002 Sb.   Proti tomuto rozhodnutí podala dovolání žalovaná s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za zásadně právně významné, přičemž toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Otázku zásadního právního významu spatřuje dovolatelka v „posouzení platnosti právního úkonu spočívajícího v odevzdání části národního majetku do trvalého užívání jiné socialistické organizace než státní dle tehdy platného § 70 odst. 1 hospodářského zákoníku, avšak v rozporu s platným obecně závazným právním předpisem, jakým v té době byla vyhláška č. 104/1966 Sb.“ Dovolatelka nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu o možnosti odevzdání národního majetku do trvalého užívání jiným socialistickým organizacím než státním jednostranným opatřením odevzdávající organizace v době účinnosti vyhlášky č. 104/1966 Sb. a vyhlášek ji následujících. Odevzdání národního majetku do trvalého užívání dle § 70 hospodářského zákoníku spadalo pod širší pojem správy národního majetku a bylo jednou z forem, kterou se tato správa vykonávala. Zmocnění k vydání prováděcího právního předpisu, které nebylo obsaženo v § 70 hospodářského zákoníku, bylo již obsaženo v ustanovení § 391 odst. 2 téhož zákonného předpisu. Vyhláška č. 104/1966 Sb. obsahuje ve svém § 10 odst. 1 výslovný odkaz na § 70 odst. 1 hospodářského zákoníku a používá sice ve svém textu termín „odevzdání“, ale nikoliv ve smyslu jednostranného právního úkonu správce národního majetku. Přitom nelze vykládat příslušná ustanovení hospodářského zákoníku vztahující se k odevzdání národního majetku do trvalého užívání bez zřetele k prováděcím předpisům. Výklad publikovaný ve výše uvedeném komentáři a použitý odvolacím soudem jako podklad pro rozhodnutí nepovažuje dovolatelka za správný s odvoláním na jiné komentáře k hospodářskému zákoníku a dobovou odbornou literaturu. I kdyby však právní úprava obsažená v uvedených vyhláškách neexistovala, nebylo by možné považovat za platný předmětný jednostranný právní úkon, obsažený v listině nazvané hospodářská smlouva, neboť z této listiny není zřejmé, komu se měl národní majetek odevzdat do trvalého užívání. Z razítka připojeného k listině s textem „Přidružená výroba svazarmu, ZO T. 2, úsek stavební“ by bylo možné usuzovat, že bylo jednáno s blíže neurčeným hospodářským zařízením uvedené společenské organizace, které mělo vlastní právní subjektivitu dle § 102 hospodářského zákoníku. Právní úkon správce národního majetku lze tedy označit jako neurčitý a nesrozumitelný, z čehož plyne jasný závěr o jeho neplatnosti. Z výše uvedených důvodů dovolatelka navrhuje aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.   Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil. Jak zjist