28 Cdo 3448/2017 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3448/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:1. 3. 2018 Spisová značka:28 Cdo 3448/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3448.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Zmírnění křivd (restituce) Církev (náboženská společnost) Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 § 243f odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 § 8 odst. 1 písm. f) předpisu č. 428/2012Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:14. 5. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3448/2017-127 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Bernartice (u Milevska), identifikační číslo osoby 69114391, se sídlem v Milevsku, U Bažantnice 556, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, identifikační číslo osoby 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 41/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2017, č. j. 4 Co 100/2016-99, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. 1. 2016, č. j. 11 C 41/2015-76, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 25. 5. 2015, č. j. 256452/2013/R866, rozsudkem soudu, jímž by jí byly vydány pozemky parc. č., parc. č. a parc. č., všechny se nacházející v katastrálním území B. u M. (výrok I.). Žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit účastníkovi řízení České republice – Státnímu pozemkovému úřadu na náhradě nákladů řízení částku 330,- Kč (výrok II.). Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 30. 3. 2017, č. j. 4 Co 100/2016-99, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 30. 3. 2017 (srovnej část první, čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.), že je splněna podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a že byl uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání není přípustné. Ač dovolatelka řádně vymezila předpoklady přípustnosti dovolání upravené v ustanovení § 237 o. s. ř., obě položené otázky hmotného práva byly již ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu řešeny, rozsudek odvolacího soudu, jenž na řešení obou těchto otázek závisí, není s judikaturou Nejvyššího soudu v rozporu a dovolací soud neshledal důvod se od této judikatury jakkoliv odchýlit. Žalovaná v písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto, popřípadě aby bylo jako nedůvodné zamítnuto, dospěje-li dovolací soud k závěru, že je přípustné. Uvedla, že odvolací soud vyšel ze skutkového stavu dostatečně zjištěného soudem prvního stupně, který věc správně posoudil i po právní stránce a rovněž respektoval konstantní judikaturu dovolacího soudu. K dovoláním vymezeným otázkám hmotného práva [jež se týkají výkladu a aplikace „výlukového“ ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., o vypořádání majetkových vztahů s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu pléna Ústavního soudu č. 177/2013 Sb. – dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“] sluší se z aktuální rozhodovací praxe dovolacího soudu odkázat zejména na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v usneseních ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, a ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2151/2017 (tato usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. platí, že věc nelze vydat v případě, že se jedná o část pozemku nebo stavby, která je potřebná pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby dopravní nebo technické infrastruktury, vymezenou ve schválené územně plánovací dokumentaci, pro kterou lze práva k pozemkům a stavbám vyvlastnit; to neplatí, postačí-li pro veřejně prospěšnou stavbu zřízení věcného břemene. Aplikace shora citovaného „výlukového“ ustanovení je správná pouze tehdy, jsou-li splněny tři v něm obsažené podmínky, a to 1) veřejně prospěšná stavba je vymezena v platné územně plánovací dokumentaci, 2) v případě konkrétního pozemku či stavby jsou splněny podmínky vyvlastnění a 3) pro veřejně prospěšnou stavbu nepostačí zřízení věcného břemene. Žalobkyně předložila dovolacímu přezkumu k řešení otázku, zda výlukový důvod uvedený výše v sub 2) je naplněn tehdy, jsou-li splněny podmínky pro vyvlastnění podle jiného zákona, či zda stačí, že pozemek je územně plánovací dokumentací „kategorizován“ jako typ stavby, pro který jiný právní předpis vyvlastnění (za splnění dalších podmínek) umožňuje. V souvislosti s takto vymezeným důvodem přípustnosti dovolání má za to, že pozemek může podléhat pro zřízení veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury ve smyslu ustanovení § 3 až 5 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění) – dále je „zákon č. 184/2006 Sb., vyvlastnění jen tehdy, bylo-li již vydáno územní rozhodnutí, které vymezuje, kde přesně a v jakém rozsahu bude stavba realizována, tedy že veřejný zájem je tak natolik konkretizován, že převažuje nad oprávněným zájmem na vydání nemovité věci. Takto vymezená námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu se při řešení právní otázky, jež koresponduje podmínce výlukového ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. uvedené pod sub 2), od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchyluje. Východiskem pro posouzení toho, pro jakou veřejně prospěšnou stavbu lze vyvlastnit pozemek a za jakých podmínek, je důvodová zpráva k ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. V ní se uvádí, že „veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické infrastruktury vyjádřený ve schválené územně plánovací dokumentaci je (rovněž) důvodem pro nevydání části nemovitosti, která je pro uskutečnění takové stavby potřebná“. Veřejně prospěšná stavba je definována jako „stavba pro veřejnou infrastrukturu určená k rozvoji nebo ochraně území obce, kraje nebo státu, vymezená ve vydané územně plánovací dokumentaci“ [§ 2 odst. 1 písm. l) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)]. Územně plánovací dokumentací se podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. n) stavebního zákona rozumí 1. zásady územního rozvoje; 2. územní plán; 3. regulační plán. Práva k pozemkům pro uskutečnění veřejně prospěšných staveb lze odejmout nebo omezit, jsou-li vymezeny ve vydané územně plánovací dokumentaci a jde-li o veřejně prospěšnou stavbu dopravní a technické infrastruktury, včetně plochy nezbytné k zajištění její výstavby a řádného užívání pro stanovený účel [§ 170 odst. 1 písm. a) stavebního zákona]. Dovolatelka nezpochybnila, že usnesením zastupitelstva městyse Bernartice ze dne 20. 6. 2002, č. 18/2002, byla schválena závazná část územního plánu obce. V grafické části tohoto plánu byly všechny předmětné pozemky opatřeny parcelními čísly a v textové části byly uvedeny pod písmenem g). Návrh koncepce dopravy občanského a techni