28 Cdo 3506/2016 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3506/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 6. 2018 Spisová značka:28 Cdo 3506/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3506.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Občanské sdružení Dotčené předpisy:§ 6 odst. 2 písm. e) předpisu č. 83/1990Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:21. 8. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3506/2016-631 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyň a) Odborové organizace Agroslužby Trnovany, IČ 228 55 807, se sídlem v Litoměřicích, Křižíkova 713/3, a b) Odborové organizace Agrofrukt Kamýk, IČ 228 55 793, se sídlem v Kamýku 1, obou zastoupených JUDr. Zuzanou Kudrnovou, advokátkou se sídlem v Žitenicích, Litoměřická 24, proti žalovanému Odborovému svazu pracovníků zemědělství a výživy – Asociaci svobodných odborů České republiky, IČ 000 06 033, se sídlem v Praze 2, Tyršova 1811/6, zastoupenému Mgr. Radkem Vondráčkem, advokátem se sídlem v Kroměříži, Masarykovo náměstí 128/3, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 14 C 179/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. září 2014, č. j. 14 C 179/2007-529, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. prosince 2015, č. j. 10 Co 615/2014-580, ve znění opravného usnesení ze dne 16. února 2016, č. j. 10 Co 615/2014-595 (jež bylo opraveno usnesením ze dne 15. dubna 2016, č. j. 10 Co 615/2014-604), takto: I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. září 2014, č. j. 14 C 179/2007-529, se zastavuje. II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. prosince 2015, č. j. 10 Co 615/2014-580, ve znění opravného usnesení ze dne 16. února 2016, č. j. 10 Co 615/2014-595 (jež bylo opraveno usnesením ze dne 15. dubna 2016, č. j. 10 Co 615/2014-604), se odmítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyním na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.364,60 Kč k rukám advokátky JUDr. Zuzany Kudrnové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 15. 9. 2014, č. j. 14 C 179/2007-529, určil, že žalobkyně jsou podílovými spoluvlastnicemi, každá s podílem ve výši ¼, k nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví č. pro katastrální území M. Ž. (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Původní žalobkyně, do jejichž právního postavení nastoupily žalobkyně nynější jako univerzální sukcesoři, byly organizačními jednotkami (základními organizacemi) žalovaného nadanými právní subjektivitou [§ 6 odst. 2 písm. e) zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů] a současně i jeho členy. Stanovy žalovaného odborového svazu přitom neupravovaly možnost vystoupení základní organizace, judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozhodnutím sp. zn. 28 Cdo 5099/2007) bylo nicméně v obdobných případech připuštěno, aby základní organizace odborový svaz opustila bez pozbytí svého dosavadního majetku. Proto vystoupení právních předchůdců žalobkyň ze žalovaného proběhlo v souladu se zákonem a nepřivodilo zánik jejich spoluvlastnického práva k pozemkům, které získali jako nástupci závodního výboru ROH státního statku Litoměřice, a jež i nadále trvá, jak bylo vyjádřeno ve výroku. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 7. 12. 2015, č. j. 10 Co 615/2014-580, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 2. 2016, č. j. 10 Co 615/2014-595 (jež bylo opraveno usnesením ze dne 15. 4. 2016, č. j. 10 Co 615/2014-604), rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalovaného potvrdil (za formální úpravy výroku I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že okresní soud učinil dostatečná skutková zjištění, a i pokud jde o právní závěry, shledal prvoinstanční rozhodnutí korektním. Sám žalovaný připouští, že spoluvlastnictví právních předchůdců žalobkyň ke sporným pozemkům existovalo a trvalo až do doby, kdy bylo ústředním výborem žalovaného vydáno rozhodnutí o ukončení členství všech členů těchto základních organizací a ony samy zanikly. Řečený akt orgánu žalovaného byl ovšem „zrušen“ pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2. Oprávnění právních předchůdců žalobkyň vystoupit ze žalovaného pak sice nebylo upraveno stanovami, vyplývalo však přímo ze zákona č. 83/1990 Sb. a zahrnovalo pochopitelně též možnost opustit odborový svaz s nabytým majetkem, o který se vede nynější spor. Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně i proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný dovolání, v němž namítá, že soudy věc nesprávně právně posoudily, když neprovedly dostatečné dokazování a opomenuly řádně zkoumat stanovy žalovaného, z nichž se podává, že ukončením svého působení v odborovém svazu základní organizace zaniká. Uvádí, že organizační jednotky nejsou jeho členy a že je jim právní subjektivita přiznána jen v rámci struktury žalovaného. Jejich právo vystoupit z odborového svazu artikulované v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1414/2012 pak není formulováno jako „apriorní“, ale jako pouhá možnost podmíněná majetkovým vypořádáním se svazem. Domnívá se tudíž, že současné žalobkyně jako občanská sdružení, respektive spolky, nejsou právními nástupci jeho původních organizačních jednotek, přičemž shodnost členské základny je v tomto směru irelevantní. Z těchto důvodů navrhuje Nejvyššímu soudu rozhodnutí obou instancí zrušit a věc vrátit k novému projednání. K dovolání se vyjádřily žalobkyně, jež dovolacímu soudu navrhly jeho zamítnutí. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) podle § 243b a § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. 9. 2014, jelikož k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu první instance není dána funkční příslušnost žádného soudu, což zakládá neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3766/2016, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 29 Cdo 178/2017, a ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4500/2016). Dovolací soud dále zjistil, že dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 12. 2015 bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., pročež se zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalovaného však přípustným na základě právě citovaného ustanovení není. V judikatuře Nejvyššího soudu již byly opakovaně řešeny skutkově zcela obdobné kauzy (nota bene vážící se k osobě žalovaného), v nichž se právní nástupce závodního výboru ROH stal součástí odborového svazu jako jeho organizační jednotka s právní subjektivitou, aby z něj posléze opět vystoupil, přičemž v těchto případech bylo dovozeno, že základní organizaci nelze za daných okolností upřít právo odborový svaz opustit, aniž by v něm musela zanechat majetek, který dříve nabyla právě v rámci nástupnictví po příslušné organizační složce ROH (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 5099/2007, a ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3716/2009, jakož i usnesení téhož soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3607/2011, dále pak viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1414/2012; ústavní konformita této judikatorní linie byla opakovaně prověřena například usneseními Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 516/10, a ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 180/11). Hovoří-li se v citovaných judikátech o tom, že vystoupení základní organizace z odborového svazu má být spojeno s majetkovým vypořádáním, jistě se tím nenaznačuje, že pokud k takovému vypořádá