28 Cdo 358/2021 — Nejvyšší soud

28 Cdo 358/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 3. 2021 Spisová značka:28 Cdo 358/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.358.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Církev (náboženská společnost) Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 § 3 předpisu č. 428/2012Sb. předpisu č. 5/1945Sb. předpisu č. 128/1946Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:15. 6. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 1718/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 358/2021-1510USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, se sídlem v Opavě, Rybí trh 185/16, IČO 44941439, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem v Laškově, Dvorek 16, proti žalovanému: Horské Lázně Karlova Studánka, státní podnik, se sídlem v Karlově Studánce 6, IČO 14450216, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 12 C 198/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. září 2020, č. j. 71 Co 177/2020-1448, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) : Okresní soud v Bruntále - poté, co usnesením ze dne 28. 4. 2017, č. j. 12 C 198/2015-619, řízení pro zpětvzetí žaloby ve vztahu k původně žalovanému 3) - Povodí Odry, státnímu podniku, zastavil, poté co usnesením ze dne 9. 7. 2019, č. j. 12 C 198/2015-888, řízení částečně zastavil ohledně movitých věcí, ve vztahu k nimž se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalovaného a původně žalovaného 2) - Lesů České republiky, státního podniku, s uzavřením dohody o jejich vydání, a poté, co usnesením ze dne 10. 1. 2020, č. j. 12 C 198/2015-1385, jednak připustil změnu žaloby ohledně identifikace nemovitostí a dále žalobu proti původně žalovanému 2) - Lesům České republiky, státnímu podniku, vyloučil k samostatnému řízení, které bude nadále vedeno pod sp. zn. 12 C 12/2020 ohledně pozemků zemědělských (lesních), ohledně nichž se žalobkyně domáhala nahrazení projevu k uzavření smlouvy o jejich vydání - výrokem I. rozsudku ze dne 30. 1. 2020, č. j. 12 C 198/2015-1414 [vydaným v řízení o nahrazení projevu vůle žalovaného podle části třetí občanského soudního řádu v režimu dle § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“)] zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření dohody o vydání ve výroku specifikovaných nemovitostí v katastrálních územích Karlova Studánka a Suchá Rudná (dále jen „předmětné nemovitosti“), a dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 4.055 Kč (výrok II.). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 9. 2020, č. j. 71 Co 177/2020-1448, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení v částce 2.058 Kč (výrok II). Soud prvního stupně - vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhala vydání totožných nemovitostí jako v dané věci rovněž v řízení podle § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb. u Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Moravskoslezský kraj, který jí rozhodnutím ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. SP21063/2014-571102, č. j. SPU 608671/2015/Pš, předmětné nemovitosti nevydal, aniž se zabýval tím, zda nemovitosti jsou nemovitostmi zemědělskými či jinými než zemědělskými, a vzhledem k tomu, že žalobkyně napadla toto rozhodnutí žalobou podle části páté občanského soudního řádu, jíž se domáhá nahrazení rozhodnutí správního orgánu, přičemž řízení je vedeno u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 9/2016, avšak ve věci dosud nebylo rozhodnuto - se nejprve zabýval charakterem předmětných nemovitostí. V tomto ohledu zjistil, že předmětné nemovitosti byly k rozhodnému datu, tj. ke dni 24. 6. 1991, v majetku státu s právem hospodaření pro žalovaného, který vznikl dne 2. 1. 1991 jako Státní léčebné lázně Karlova Studánka, státní podnik, přičemž jeho základním předmětem činnosti bylo a je „poskytování komplexní ústavní a ambulantní lázeňské péče (preventivní, kurativní a rehabilitační), při níž se využívá místních přírodních léčivých zdrojů na úrovni nejnovějších vědeckých medicínských poznatků“, že žalovaný dále provádí správu a využití přírodních léčivých zdrojů v součinnosti s Českým inspektorátem lázní a zřídel, včetně jejich ochrany, a že poskytuje i doplňkové služby (hotelové a ubytovací). Majetek státu, ke kterému má žalovaný právo hospodaření (nemovitosti zapsané původně v Zemských deskách opavských, a to ve vložce č. 104 pro katastrální území Ludvíkov a Suchá Rudná, následně v pozemkové knize knihovní vložce č. 111, č. 1, č. 132 a č. 134 jako majetek Řádu německých rytířů, pokud byly předány k hospodaření žalovanému), tedy sloužil a slouží k provozování uvedených činností. V katastru nemovitostí je evidenční charakter nemovitostí k rozhodnému datu uveden v souladu s předmětem činnosti žalovaného (občanská vybavenost, objekty bydlení, ostatní veřejná zeleň, ostatní sportoviště, technická vybavenost, zbořeniště, staveniště, rekreační ubytovací plocha, manipulační plocha, ostatní stavební objekt), jen na pozemcích parc. č. 56 a č. 57 v k. ú. Karlova Studánka se k datu 24. 6. 1991 dle evidenčního stavu měly nacházet zemědělské hospodářské budovy. Dle prohlášení osob, které byly u žalovaného k rozhodnému datu zaměstnány, však šlo fakticky o odstavnou plochu (na místě zbořeniště původní stavby dřevěné kůlny - garáže) a dřevěnou kůlnu užívanou k uskladnění či parkování vozidel, tedy v obou případech nemělo jejich užívání souvislost s jakoukoliv zemědělskou či lesní výrobou. Soud prvního stupně proto uzavřel, že ohledně všech nemovitostí, jež jsou v dané věci předmětem žaloby, je namístě postup dle § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., neboť se jedná o jiné než zemědělské nemovitosti. S tímto závěrem se odvolací soud ztotožnil. Dále soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně je právnickou osobou zřízenou Církví římskokatolickou jako součást registrované církve, zapsanou v Rejstříku evidovaných právnických osob Ministerstva kultury ČR pod č. evid. 8/2-17/1994, že jde o subjekt totožný se subjekty historicky působícími pod názvy „Das Hoch und Deutschmeisterthum des hohen deutschen Ritterordens“ nebo „Der Deutsche Ritterorden“, že předmětné nemovitosti byly ve vlastnictví právního předchůdce žalobkyně Řádu německých rytířů, že na základě výnosu (Dekretu) Říšského komisaře pro sudetoněmecké oblasti - Komisaře k udržení klidu pro organizace ze dne 27. 2. 1939 - došlo ohledně dotčeného majetku k zápisu vlastnického práva v pozemkových knihách ve prospěch německých organizací a předmětný majetek v Lázních Karlova Studánka byl dne 16. 5. 1940 vložen pro léčebnou správu Lázní Karlova Studánka, posléze dne 9. 3. 1941 pro obchodní společnost Lázně Karlova Studánka s. r. o., dne 2. 6. 1944 pro Národně socialistickou dělnickou stranu a dne 18. 10. 1944 pro Říšskou lázeňskou správu v Sudetech, oblastní samosprávu, a že v pozemkových knihách pak další zápis obnovení vlastnického práva žalobkyně nebyl proveden, že velmistr Řádu německých rytířů R. S. požadoval v roce 1945 vrácení předmětného majetku žádostmi adresovanými Zemskému národnímu výboru v Brně a v Moravské Ostravě, Ministerstvu školství a národní osvěty, předsednictvu vlády a prezidentovi republiky, jimž nebylo vyhověno, že dne 24. 4. 1946 byla v pozemkové knize poznamenána národní správa podle § 15 písm. a) dekretu č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů (dále jen „dekret č. 5/1945 Sb.“), a že právní předchůdce žalobkyně se vrácení předmětného majetku nedomáhal postupem podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále jen „zákon č. 128/1946 Sb.“). Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobk