28 Cdo 3598/2012 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3598/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 9. 2013 Spisová značka:28 Cdo 3598/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3598.2012.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dědění Dědické řízení Závazkové vztahy občanskoprávní Dotčené předpisy:§ 175o o. s. ř. § 175v odst. 2 o. s. ř. § 470 obč. zák. § 471 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:20. 9. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3598/2012 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce Lafarge Cement a.s., IČ: 14867494, se sídlem Čížkovice 27, zast. JUDr. Ivo Beránkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 47/73, proti žalovaným 1) M. P., 2) M. H., zastoupeným JUDr. Erikou Mačákovou, LL.M., Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 6, U Hadovky 564/3, o zaplacení 1.040.229,30 Kč, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 15 C 166/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. března 2012, č.j. 14 Co 563/2010-397, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. března 2012, č.j. 14 Co 563/2010-397, se ruší v části výroku I., pokud jím byl rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 6. května 2010, č.j. 15 C 166/2004-277, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 4. června 2010, č.j. 15 C 166/2004-282, potvrzen ve výrocích I. a II. a změněn v části výroku III. potud, že 1. žalovaná je žalobkyni povinna zaplatit dalších 262.328,71 Kč a 2. žalovaná je žalobkyni povinna zaplatit dalších 116.696,59 Kč, a ve výrocích II. až VIII. a věc se v uvedeném rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 5. 2010, č.j. 15 C 166/2004-277, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 6. 2010, č.j. 15 C 166/2004-282, uložil každé z žalovaných, aby žalobkyni zaplatila 330.602,- Kč (výroky I., II.). V části o zaplacení dalších 661.196,- Kč žalobu zamítl (výrok III.). Současně rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že otec žalovaných žalobkyni na základě kupní smlouvy uzavřené dne 21. 11. 1997 prodal krom jiného pozemek parc. č. 323/6 v katastrálním území Č. za kupní cenu 1.322.400,- Kč, ačkoliv nebyl jeho vlastníkem. Z uvedeného důvodu se žalobkyně vůči žalovaným jakožto jediným dědičkám svého otce zesnulého domáhá vrácení zaplacené kupní ceny ve výši 1.322.400,- Kč. Podle pravomocného usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 27. 11. 2003, č.j. D 1395/2003-33 (dále jen – „rozhodnutí o dědictví“), žalované po svém otci zdědily majetek v hodnotě 3.545.210,13 Kč (aktiva dědictví). Žalované však uhradily též dluhy zůstavitele vůči věřitelům H., P. a L. v celkové výši 2.695.000,- Kč. Zděděný dům s pozemkem, jehož cena dle rozhodnutí o dědictví činila 1.500.000,- Kč, pak žalované prodaly za 2.400.000,- Kč, přičemž náklady na prodej domu dosáhly částky 189.006,- Kč. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že se otec žalovaných na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil plněním z neplatného právního úkonu (§ 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „obč. zák.“), neboť kupní cena ve výši 1.322.400,- Kč mu byla vyplacena na základě kupní smlouvy neplatné pro nemožnost plnění ze strany prodávajícího, jenž nebyl vlastníkem převáděné nemovitosti (§ 37 odst. 2 obč. zák.). Vycházeje ze zásady, že dědici odpovídají za dluhy zůstavitele, které na ně přešly zůstavitelovou smrtí, do výše ceny nabytého dědictví (§ 470 obč. zák.), soud prvního stupně nejprve od ceny majetku získaného dědictvím (dle rozhodnutí o dědictví) odečetl dluhy, jež žalované uhradily za svého otce (zůstavitele), a ke zjištěné částce (2.645.210,13 Kč) připočetl částku 900.000,- Kč odpovídající rozdílu mezi cenou, za kterou žalované prodaly zděděný dům s pozemkem třetí osobě (2.400.000,- Kč) a cenou těchto nemovitostí dle dědického rozhodnutí. Po odečtení nákladů prodeje dotčených nemovitostí (189.006,- Kč) soud prvního stupně dovodil, že žalované odpovídají žalobkyni za předmětný dluh do částky 661.204,- Kč. Každé z nich proto uložil, aby žalobkyni zaplatila 330.602,- Kč a co do zbývající částky 661.196,- Kč žalobu zamítl. Odvolací soud k odvolání obou procesních stran rozsudkem ze dne 27. 3. 2012, č.j. 14 Co 563/2010-397, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II., jimiž bylo každé žalované uloženo, aby žalobkyni zaplatila 330.602,- Kč, a v části výroku III., pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení 282.174,70 Kč, a ve zbývajícím rozsahu změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že 1. žalované uložil zaplatit žalobkyni dalších 262.328,71 Kč a 2. žalovanou zavázal, aby žalobkyni zaplatila dalších 116.696,59 Kč (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, včetně nákladů státu (výroky II. až VIII.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že zůstavitel žalovaných dlužil žalobkyni ke dni svého úmrtí 1.322.400,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení získaného na její úkor přijetím kupní ceny z absolutně neplatné kupní smlouvy (§ 451, § 37 odst. 2 obč. zák.). Na základě doplněného dokazování odvolací soud zjistil, že hodnota nemovitostí, jež žalované zdědily, ke dni úmrtí zůstavitele nečinila 1.770.000,- Kč, jak stanovilo dědické rozhodnutí, nýbrž 2.277.000,- Kč. Žalované tak zdědily majetek v celkové výši 3.152.210,13 Kč, přičemž 1. žalovaná nabyla 57 % dědictví a 2. žalovaná 43 % dědictví. K námitce žalovaných, že hodnota zděděného obchodního podílu v obchodní společnosti BONUM MT s.r.o., jehož cena dle dědického rozhodnutí měla činit 457.499,23 Kč, je ve skutečnosti nulová, přitom odvolací soud dovodil, že žalované jakožto účastnice dědického řízení jsou na rozdíl od žalujícího věřitele, jenž se dědického řízení neúčastnil, vázány dědickým rozhodnutím, jímž byla ve smyslu ustanovení § 175o zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „o. s. ř.“), určena obvyklá cena majetku zůstavitele. Jestliže věřitelé zůstavitele měli ke dni jeho smrti vůči němu pohledávky v celkové výši 4.017.400,- Kč (žalobce 1.322.400,- Kč, P. L. 2.500.000,- Kč, D. H. 70.000,- Kč a D. P. 125.000,- Kč), představuje pohledávka žalobce 33 % celkových dluhů zůstavitele. Z uvedené okolnosti odvolací soud dovodil, že za situace, kdy v dědickém řízení nedošlo ke konvokaci věřitelů (§ 175n o. s. ř.), dohodě o přenechání dědictví k úhradě dluhů (§ 471 odst. 1 obč. zák.) ani k likvidaci dědictví (§ 175t - § 175v o. s. ř.) a pohledávky věřitelů zůstavitele patří do téže skupiny (§ 175v odst. 2 písm. f/ o. s. ř.), lze žalobcovu pohledávku uspokojit pouze z 33 % ceny dědictví, jež žalované nabyly, tj. z částky 1.040.229,30 Kč. Odvolací soud proto 1. žalované, která nabyla 57 % dědictví, uložil, aby žalobci zaplatila 592.930,71 Kč (57 % z částky 1.040.229,30 Kč) a 2. žalované, která nabyla 43 % dědictví, uložil, aby žalobci zaplatila 447.298,59 Kč (43 % z částky 1.040.229,30 Kč). Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání žalované. Co do důvodů měly za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítaly, že při stanovení rozsahu, v němž dědic odpovídá za dluhy zůstavitele, je nutno vycházet z čisté hodnoty dědictví určené podle § 175o o. s. ř. Uvedly, že při zjišťování této hodnoty nelze zohledňovat prodej zděděných nemovitostí, k němuž došlo více než rok a půl po smrti zůstavitele. Zpochybňovaly přitom závěry o obvyklé ceně těchto nemovitostí vyplývající z posudku vypracovaného ustanoveným soudním znalcem Č., poukazujíce na okolnost, že nemovitosti oceňoval zpětně k datu úmrtí zůstavitele a nemohl provést jejich ohledání. Vytýkaly odvolacímu soudu rovněž závěr, že je pro ně v řízení vedeném vůči nim žalobcem, jenž se dědického řízení neúčastnil, závazný výrok dědického rozhodnutí o obecné ceně obchodního podílu zůstavitele v obchodní společnosti BONUM MT s.r.o. Dovolatelky považovaly za nesprávný též závěr odvolacího soudu o poměrném uspokojení zůstavitelových věřitelů. Vytýkaly odvolacímu soudu rovněž rozsah, jímž doplnil dokazování v odvolacím řízení. Navrhly, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.