28 Cdo 3874/2013 – Nejvyšší soud

28 Cdo 3874/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, o dovolání dovolatelů: 1. Ing. J. Z., B. a 2. prof. RNDr. J. H., B., zastoupených JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem, 602 00 Brno, Údolní č. 5, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2013, sp. zn. 18 Co 409/2012, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 318/2004 (žalobců: 1. Ing. J. Z., B., a 2. prof. RNDr. J. H., B., zastoupených JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem, 602 00 Brno, Údolní č. 5, proti žalovaným: a) Statutárnímu městu Brnu – Magistrátu města Brna, 602 00 Brno, Dominikánské náměstí č. 1, a b) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o znovuprojednání věci týkající se vlastnictví nemovitostí, řešené Pozemkovým úřadem Brno), t a k t o : I. Dovolání dovolatelů se odmítají. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : O žalobě žalobců, podané u soudu dne 11. 10. 2004, rozhodl Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 7. 2012, č. j. 53 C 318/2004-205. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, domáhajících se, aby bylo určeno, že každý z obou žalobců je vlastníkem ideální jedné třetiny části pozemku (podle PK) parc. č. 2803 – role (o výměře 565 m2) v katastrálním území Ž. (obec B.), která nyní tvoří části parcel č. 6191/71, č. 6191/9, č. 6743/1 a č. 6572 pozemků parc. č. 6438, 6442 a 6443 – ostatních ploch v katastrálním území L. (obec B.). Bylo také rozhodnuto, že se žalovaným Statutárnímu městu Brno a Pozemkovému fondu ČR (původně žalovanému) náhrada nákladů řízení nepřiznává. O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2013, sp. zn. 18Co 409/2012. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2012, č. j. 53C 318/2004-205, potvrzen. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu těchto nákladů. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které vydání rozsudku předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání odvolatelů není důvodné. Odvolací soud připomínal, že tomuto soudnímu řízení předcházelo řízení u Pozemkového úřadu Brno, v němž bylo rozhodnuto rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Brno ze dne 3. 8. 2004, č. j. 874/92, 2374/92/7-RNP, a to tak, že Ing. J. Z., prof. RNDr. J. H. a L. S. nejsou vlastníky každý jedné ideální třetiny části parcely (podle PK) 2803 – role (o výměře 565 m2) v katastrálním území Ž. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, rozhodujícím o žalobě žalobců (kterou se domáhali, aby rozsudkem soudu bylo nahrazeno rozhodnutí správního orgánu, jímž nebylo vyhověno jejich návrhu na určení vlastnictví Ing. J. Z. a prof. RNDr. J. H. k jimi uváděným pozemkům v katastrálním území Ž.), že tu je dána překážka vydání předmětných pozemků podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě). Na původním pozemku se nachází (dovozovaly soudu obou stupňů) „obytný soubor sestávající z bytových objektů, komunikací, inženýrských sítí, veřejného osvětlení a drobné architektury, které z hlediska svých funkcí brání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemků“. Konkrétně jsou pozemky, o něž jde v tomto soudním řízení, zastavěny (uváděl odvolací soud) asfaltovou vozovkou ulice J. (KN 6191/71), asfaltovým parkovištěm (KN 6372), pěšími komunikacemi a vybudovaným podchodem pod uvedenou vozovkou a vstupy do podchodu (KN 6191/71), pěšími komunikacemi (KN 6743/1 a 6442) a dále k vozovce a parkovišti s přiléhajícími zelenými plochami v zástavbě (KN 6438 a 6447). Tyto pozemky byly součástí terénních úprav v rámci výstavby sídliště L., jsou funkčně spojeny se stavbami obytných domů a výměra částí pozemků je v přiměřeném poměru vůči ostatním pozemkům v areálu sídliště. Odvolací soud je toho názoru, že v daném případě zastavění předmětných pozemků předchází účinnosti zákona o půdě (t. j. ve smyslu ustanovení § 35 zákona č. 229/1991 Sb. den 24. 6. 1991). Stavba komunikace, nacházející se na předmětných pozemcích (jejich částech), je způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů, věcí nemovitou, spojenou se zemí pevným základem (srov. § 118 odst. 1, § 119 odst. 2 a § 120 občanského zákoníku); tvoří samostatnou věc, nikoli součást pozemku. Pokud pak jde o pozemky (jejich části), které nejsou zastavěny tělesem komunikace a nachází se na nich chodníky, zeleň přiléhající ke komunikaci či chodníku, případně k parkovišti, pak jde (dovozoval odvolací soud) o přilehlé pozemky, jež tvoří se stavbou komunikace funkční celek, přičemž výměra těchto pozemků (jejich částí) je v přiměřeném poměru k zastavěným pozemkům. Odvolací soud ještě připomínal, že podle ustanovení § 12 odst. 4 zákona č. 13/1977 Sb., o pozemních komunikacích, jsou součástí místní komunikace (pokud nejsou samostatnými místními komunikacemi) též přilehlé chodníky, veřejná parkoviště a obratiště, podchody a zařízení pro zajištění a zabezpečení přechodu pro chodce. Žalobcům se v tomto soudním řízení nepodařilo, podle názoru odvolacího soudu, prokázat skutkové předpoklady výjimek z uvedených závěrů o překážce vydání pozemků oprávněným osobám ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Z uvedených důvodů tedy odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu, jakož i výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, když v odvolacím řízení úspěšným účastníkům řízení náklady řízení nevznikly, respektive se jejich náhrady vzdali. Rozsudek odvolacího soudu byl dne 18. 6. 2013 doručen advokátu (který žalobce v řízení zastupoval) a dovolání ze strany žalobců bylo podáno u soudu prvního stupně v pondělí dne 19. 8. 2013, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 (i v § 57 odst. 2) občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 2. 5. 2013 (sp. zn. 18Co 409/2012 Krajského soudu v Brně) a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatelé dovozují přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci i s odchylkami od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ale i od předchozího rozhodnutí odvolacího soudu v téže právní věci (vyjádřeného ve zrušovacím usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2011, sp. zn. 18Co 27/2011). Dovolatelé vytýkali rozhodnutí soudů obou stupňů, že nesprávně nevyhověli jejich žalobnímu návrhu „s poukazem na zastavěnost pozemků, o něž jde v tomto řízení, areálem sídliště, aniž se zabývaly konkrétně otázkami, v jakém rozsahu byla stavba sídliště vůbec povolena a zda stavby, existující v době rozhodování soudu, byly součástí stavby sídliště. Závěr o existenci překážky vydání věcí ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. v daném případě byl pak soudy obou stupňů zaujat odlišně od právního závěru odvolacího soudu, zaujatého v jeho předchozím zrušovacím usnesením ze dne 8. 4. 2011 (sp. zn. 18 Co 274/2011 Krajského soudu v Brně). Nebylo přitom zohledněno ani to, že žalované Statutární město Brno se ve svých vyjádřeních v tomto řízení omezilo jen na velmi obecnou úvahu o tom, že pozemky, o něž jde v tomto soudním řízení, jsou zastavěny sídlištěm Líšeň, „přičemž zahltil soud listinnými důkazy (ve většině případů neautentickými a neprůkaznými) bez konkrétní vazby na aplikaci ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.“. Podle názoru dovolatelů se v tomto řízení dostaly „soudy obou stupňů do procesně nepřijatelné situace, kdy samy z jednotlivých listinných důkazů hodnotily obsah listin jako např. stavebních povolení a územních rozhodnutí, která jsou velmi obsáhlá a nepřehledná.“. Z uvedených listinných důkazů nelze, podle názoru dovolatelů, dovodit, že součástí stavby povolené stavební povolení ze dne 26. 9. 1980 byla i výstavba komunikace (ulice J.), přičemž tato komunikace se nachází mimo obvod stanoviště „obytného souboru Líšeň IV“; např. ze žádného územního rozhodnutí nelze, podle názoru dovolatelů, dovodit zastavěnost pozemku parc. č. (KN) 6191/9 stavbou komunikace. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nevyplývá vůbec závěr tohoto soudu o tom, že výměra pozemků, které byly součástí terénních úprav, je v přiměřeném poměru vůči ostatním pozemkům v areálu sídliště. Dovolatelé také ve svém dovolání namítali, že Ulice J. (která je ve správě Jihomoravského kraje) v žádném případě nebyla součástí obytného souboru Líšeň IV., a i kdyby bylo prokázáno, že komunikace byla pos