28 Cdo 3906/2007 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3906/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 1. 2008 Spisová značka:28 Cdo 3906/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.3906.2007.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3906/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu        JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobkyně Ž. o. B., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – M. v., o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu nemovitostí, vedené u Městského soudu v Brně, pod sp. zn. 47 C 269/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. června 2007, č. j. 26 Co 721/2006 – 98, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 3. srpna 2007, č. j. 26 Co 721/2006 – 105, takto: Rozsudky Městského soudu v Brně ze dne 21. července 2006, č. j. 47 C 269/2004 – 76, a Krajského soudu v Brně ze dne 8. června 2007, č. j. 26 Co 721/2006 – 98, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 3. srpna 2007, č. j. 26 Co 721/2006 – 105, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Odvolací soud svým rozhodnutím obsahově potvrdil věcně zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně. Změnil je pouze tak, že výrok I., jímž soud prvního stupně v plném rozsahu zamítl žalobu, že “převádějící Česká republika – M. v. převádí do vlastnictví přejímajícího Židovské obce B. nemovitosti“ blíže identifikované ve výroku I. napadeného rozhodnutí, doplnil o parcelní čísla všech nemovitostí (pozemků), jež jsou předmětem souzeného sporu. I v dalších výrocích odvolací soud rozhodnutí prvoinstančního soudu potvrdil a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soud prvního stupně měl za to, že žalobcem požadovanou povinnost nelze žalované uložit proto, že předmětné nemovitosti nejsou označeny v žádném vládním nařízení předpokládaném § 2 odst. 2 zákona č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon č. 212/2000 Sb.“). Podle odvolacího soudu žalobkyně taktéž neprokázala, že vymezení provedené citovaným zákonem (v § 1) se vztahuje na všechny pozemky, jejichž bezúplatného převodu se domáhala. Dospěl dále k závěru, že ačkoliv se na některé z předmětných pozemků vztahuje § 1 zák. č. 212/2000 Sb. (přičemž u některých pozemků je tato skutečnost sporná), nepostačuje to ještě k tomu, že se na tyto nemovitosti vztahují důsledky citovaného zákona. Účelem zákona bylo zmírnění některých majetkových křivd, ke kterým došlo v období od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945. Jestliže však z výpisu z pozemkové knihy bylo zřejmé, že v roce 1948 došlo k obnovení vlastnického práva spolku Židovský dům v B. a současně i k výmazu poznámky národní správy, bylo třeba učinit závěr, že již v té době byla křivda, ke které došlo v rozhodném období, napravena. Na pozemky, které v minulosti náležely spolku Židovský dům v B., tak zákon nedopadá, a to i přesto, že po roce 1948 přešly tyto nemovitosti do vlastnictví státu. Jsou proto nejasnosti o vlastnictví všech předmětných nemovitostí nevýznamné. Podmínkou pro bezúplatný převod předmětných nemovitostí na žalobkyni bylo dále – ve smyslu zákona č. 212/2000 Sb. – uvedení těchto nemovitostí v nařízení vlády vydaného na základě § 2 odst. 2 tohoto zákona. Odvolací soud považoval citovaný zákon za „svého druhu“ restituční, neboť jeho účelem  bylo zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem. Zákon  č. 212/2000 Sb., však zvolil přístup odlišný od ostatních „restitučních zákonů“, když v § 1 provedl nejprve pozitivní vymezení věcí určených k převodu a dále vymezení negativní, přičemž v obou případech se jednalo o vymezení obecného charakteru. Určení věcí konkrétním způsobem mělo být provedeno nařízením vlády. Jak v příloze k citovanému zákonu, tak ani v žádném ze čtyř dosud vydaných nařízení vlády k tomuto zákonu, však žádná z předmětných nemovitostí není uvedena. Nebyla tak splněna zákonná podmínka pro vznik práva žalobkyně domáhat se bezúplatného převodu pozemků. Ani z  § 5 citovaného zákona nevyplývá pravomoc soudu nahradit nařízení vlády v případě, kdy vláda neurčila k převodu všechny nemovitosti, na které se (podle žalobkyně) vztahovala kritéria  § 1 odst. 1 zákona. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dovolání s tím, že napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadně významné a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Soudy dospěly k nesprávným právním závěrům ohledně vládních nařízení, která považovaly v tomto konkrétním případě za akty konstitutivní, a to zcela v rozporu s účelem a smyslem zák. č. 212/2000 Sb. Dle čl. 78 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Ústava“), je vláda oprávněna vydávat k provedení zákona a v jeho mezích nařízení, stejně tak jako na základě konkrétního zmocnění v zákoně. V některých případech zákonodárce k vydání nařízení vládu výslovně zmocňuje. Vláda se pak musí pohybovat „secundum et intra legem“ nikoliv mimo zákon. Má-li být dle zákona X, přísluší vládě stanovit, že má být X1, X2, X3, atd., nikoliv však, že má být Y. V případě zákona č. 212/2000 Sb., který je aktem konstitutivním, je stanovena povinnost vlády nařízení vydat („vláda nařízením určí“) za předpokladu, že jsou k vydání nemovitosti splněny zákonem stanovené podmínky. Nevydá-li vláda takové nařízení, nelze tento rozpor řešit jinak než v soudním řízení dle § 5 předmětného zákona. Proti nečinnosti vlády se dovolatelka ani jinak bránit nemůže. Vládní nařízení předpokládané v  § 2 odst. 2 citovaného zákona má charakter deklaratorní a jeho vydání není podmínkou pro vydání věci dle tohoto zákona. Nečinností vlády je tak porušován ve vztahu k dovolatelce čl. 11 Listiny základních práv a svobod a jemu korespondující čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť dovolatelka je zbavena práva pokojně užívat majetek, na nějž má ze zákona nárok. Dovolatelka tedy navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů v souzené věci zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Své dovolání žalobkyně doplnila přípisem ze dne 2. října 2007, a to ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 8. 2007, č. j. 26 Co 721/2006 - 105, doplňujícím rozsudek téhož soudu ze dne 8. 6. 2007, č. j. 26 Co 721/2006 – 98. Doplňující rozsudek potvrdil zamítavé rozhodnutí i ve vztahu k pozemku p. č. 942 v k. ú. P. Co se týče důvodů, zopakovala dovolatelka v podstatě argumenty uvedené již v dovolání. Navrhla, aby i výše identifikovaný doplňující rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.   K dovolání se vyjádřila žalovaná s tím, že nesouhlasí s argumentací dovolatelky, že nařízení vlády předpokládaná v § 2 odst. 2 zákona č. 212/2000 Sb. by byla deklaratorního charakteru a že vydání vládních nařízeních není nutnou podmínkou pro převod majetku. Je přesvědčena, že právní posouzení věci oběma soudy je v tomto směru správné. Dle § 1 odst. 1 citovaného zákona, který je třeba vykládat právě ve spojení s ustanovením § 2 odst. 2 téhož zákona, zákonodárce pozitivně a negativně definuje majetek, na nějž zákon dopadá, mantinely, v nichž se vláda při vydání nařízení musí pohybovat, nicméně samotné určení, jaký konkrétní majetek bude státem vydán, včetně postupu jeho vydání, stanoví vláda. Nárok na převod konkrétního majetku židovským právnickým osobám, resp. právo domáhat se převodu majetku soudní cestou ve smyslu § 5 zákona, vzniká až dnem účinnosti vládního nařízení, v němž je konkrétní majetek uveden. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.   Jak zjistil Nejvyšší soud jako soud dovolací, dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem. Podle § 236 odst.1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dál jen „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím                                           [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 o