28 Cdo 3949/2015 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3949/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 11. 2016 Spisová značka:28 Cdo 3949/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.3949.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Přechod majetku státu na obce Dotčené předpisy:§ 2a předpisu č. 172/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:9. 2. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3949/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce statutárního města Karlovy Vary, IČO: 00254657, se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 2035/21, zastoupeného JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Jateční 2121/6, proti žalované LOBBY VARY s.r.o., IČO: 25219944, se sídlem v Praze 10, Na Výsluní 201/13, zastoupené JUDr. Jiřím Urbanem, advokátem se sídlem v Praze 8, Krosenská 531/4, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované – Diplomatický servis, IČO: 00000175, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 816/49, zastoupený JUDr. Ivanem Solilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 791/39, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 11 C 40/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. dubna 2015, č. j. 18 Co 320/2014-285, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. dubna 2015, č. j. 18 Co 320/2014-285, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení. II. Dovolání vedlejšího účastníka v části směřující proti výroku pod bodem I rozsudku se odmítá. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem ze dne 30. května 2014, č. j. 11 C 40/2013-204, Okresní soud v Karlových Varech zamítl žalobu (podanou dne 21. 2. 2013), jíž bylo žádáno určení, že žalobce je vlastníkem pozemku p. č. 1709, jehož součástí je stavba č. p. (objekt bydlení), a dále pozemků p. č. 1706, p. č. 1710 a p. č. 1711, jehož součástí je stavba bez č.p/č.e – garáž, jakož i pozemků p. č. 1712 a p. č. 1713 (dále jen „předmětné nemovitosti“), vše zapsáno na LV č. 789 Katastrálním úřadem pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Karlovy Vary, pro obec a katastrální území K. V. (výrok I rozsudku); současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu). K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. dubna 2015, č. j. 18 Co 320/2014-285, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobce je vlastníkem předmětných /shora označených/ nemovitostí (výrok I), a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III). Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, vyšel ze zjištění, že předmětné nemovitosti byly žalobci přiděleny rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy č. U III. – 233/49 ze dne 30. 12. 1949, o odevzdání konfiskovaného majetku obci, kdy jejich konfiskace byla provedena na základě dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb. K 24. 5. 1991, tj. ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), byly nemovitosti ve vlastnictví České a Slovenské Federativní Republiky (ve správě federálního ministerstva zahraničních věcí); proto je v posuzované věci – jde-li o uvažovaný přechod věcí z majetku státu do vlastnictví obcí – vyloučena aplikace ustanovení § 2 zákona č. 172/1991 Sb. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví žalující obce k 1. 7. 2000 na základě ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb. Odvolacím soudem přitom zůstal nezpochybněn předpoklad, že na shora označené rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy z 30. 12. 1949 o odevzdání majetku obci (jehož součástí je i seznam nemovitostí) lze pohlížet jako na rozhodnutí přídělové, jež mělo za následek nabytí vlastnictví obcí přídělem. Podle názoru odvolacího soudu pak k přechodu vlastnictví k přídělovému majetku obce podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. postačí, že tento majetek byl k 1. 7. 2000 ve vlastnictví České republiky (vztahuje se tedy i na někdejší majetek federace); tato podmínka byla v posuzované věci splněna (šlo o majetek ve vlastnictví státu, k němuž právo hospodaření vykonával Diplomatický servis). Jako nesprávnou tak odvolací soud odmítl argumentaci, že při navrácení majetku obcím, jenž byl majetkem federálním, je třeba postupovat podle § 2c zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 173/2012 Sb. K uvedenému, s ohledem na odkazovanou judikaturu Ústavního soudu, odvolací soud dodal, že je vyloučeno, aby vlastnictví k historickému majetku obce nabyl stát znovu, a to i z pohledu ustanovení § 8 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 173/2012 Sb., a že na závěrech o naplnění zákonných podmínek přechodu věci do vlastnictví obce (žalobce) podle § 2a odst. 1 písm. a) zákona „nemůže nic měnit ani ta skutečnost, že kupní smlouvou uzavřenou 27. 9. 2012 (tedy ještě před 1. 4. 2013) byly předmětné parcely převáděny vedlejším účastníkem na žalovaného“. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná a také jí v řízení podporující vedlejší účastník. Žalovaná považuje dovolání za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (o. s. ř.), odkazujíc se přitom na hlediska uvedená v tomto ustanovení, formulovaným ve vztahu k jednotlivým právním otázkám, na jejichž vyřešení rozsudek závisí; jako dovolací důvod uplatňuje, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Rozsudku žalovaná vytýká, že se jím odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž se nemovitosti odevzdané do správy národním výborům po dni 1. 1. 1950 nestaly vlastnictvím obcí. V souzené věci je na základě podkladů ve spise zřejmé, že obec Karlovy Vary nemohla být ke dni 31. 12. 1949 vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť rozhodnutí, jimiž byly předmětné nemovitosti konfiskovány, byla následně zrušena výměrem Krajského národního výboru v Karlových Varech ze dne 23. 3. 1949, zn. 562-16.III.1949-VIII-2, čímž zanikl i právní titul, na jehož základě mohly být nemovitosti odevzdány obci Karlovy Vary. Ve vztahu k těmto nemovitostem pak probíhalo řízení o restituci majetku k návrhu K. R. (syna původních vlastníků), které bylo skončeno teprve opatřením ze dne 17. 3. 1953, č. j. 295-27048-532/R 3, podle vyhlášky ministerstva financí č. 303/1952 Ú.I., a následně pak předmětné nemovitosti přešly jako nerestituované do správy Jednotného národního výboru Karlovy Vary, podle vládního nařízení č. 90/1950 Sb., o správě národního majetku národními výbory. Rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy č. U III-233/49 ze dne 30. 12. 1949 tedy stát zjevně považoval za nicotné, jestliže nadále probíhalo řízení o restituci předmětných nemovitostí. Dále žalovaná namítá, že pokud byly předmětné nemovitosti k 24. 5. 1991 ve vlastnictví České a Slovenské Federativní Republiky, je vyloučeno, aby tento majetek přešel na obec podle zákona č. 172/1991 Sb. k datu jeho účinnosti, či podle jeho novely zákonem č. 114/2000 Sb. Účelem tohoto zákona podle názoru žalované nebylo založit obcím nové nároky, nýbrž jen odstranit nedostatky původní právní úpravy, a proto i pro ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. platí, že do vlastnictví obcí nemůže přejít majetek ve vlastnictví čsl. federace. Přechod federálního majetku na obce byl upraven až zákonem č. 173/2012 Sb., jenž novelizoval zákon č. 172/1991 Sb. tak, že do něj vložil ustanovení § 2c. Řešení této otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu považuje žalovaná za nekonzistentní. Ve vztahu k naplnění podmínek přechodu majetku podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. současně namítá, že v řízení nebyl prokázán příděl předmětných nemovitostí žalobci ve smyslu § 2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., neboť žalobce nepředložil rozhodnutí o přídělu; rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy č. U III-233/49 ze dne 30. 12. 1949 podle názoru žalovaného není rozhodnutím přídělovým, nýbrž rozhodnutím o vyjmutí majetku z přídělového řízení a jeho odevzdání obci, tedy rozhodnutím „odevzdacím“; odvolací soud tedy existenci přídělu pouze předpokládal. Konečně podle žalované odvolací soud porušil i ustanovení § 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle něhož je právo soukromé nezávislé na uplatňování práva veřejného, a kupní smlouva ze dne 27. 9. 2012, na jejímž základě žalovaná nabyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem, nemohla být proto dotčena zákonem č. 172/1991 Sb., kdy navíc odvolací soud po