28 Cdo 436/2020 — Nejvyšší soud

28 Cdo 436/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 3. 2020 Spisová značka:28 Cdo 436/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.436.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Církev (náboženská společnost) Obec Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 § 241a odst. 6 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 § 2a předpisu č. 172/1991Sb. § 29 předpisu č. 229/1991Sb. § 8 předpisu č. 172/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:15. 6. 2020 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 1786/20 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 436/2020-501 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Kanonie premonstrátů v Želivě, se sídlem v Želivě 122, IČ 60860871, zastoupené JUDr. Peterem Andrisem, MBA, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Pod Klaudiánkou 8, proti žalovaným 1) obci Želiv, se sídlem v Želivě 320, IČ 00249483, zastoupené JUDr. Josefem Doubkem, advokátem se sídlem v Pelhřimově, Tylova 242, a 2) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 69797111, Územní pracoviště České Budějovice, Prokišova 1202/5, o určení vlastnického práva státu, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 196/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 10. října 2019, č. j. 15 Co 193/2019 - 444, takto: Dovolání se odmítá. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře výrokem I. rozsudku ze dne 10. 10. 2019, č. j. 15 Co 193/2019-444, potvrdil k odvolání žalobkyně (v pořadí druhý) rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 21. 3. 2019, č. j. 4 C 196/2015-396, ve výroku I. [jímž byl zamítnut návrh na určení, že žalovaná 2) je vlastníkem pozemků parc. č. 248/7-ostatní plocha, neplodná půda o výměře 28 m2, pozemku parc. č. 248/10-orná půda o výměře 21097 m2, pozemku parc. č. 248/15-orná půda o výměře 169 m2, pozemku parc.č. 248/16-orná půda o výměře 19161 m2, pozemku parc. č. 255-ostatní plocha, neplodná půda o výměře 317 m2 a pozemku parc. č. 244/4-lesní pozemek o výměře 815 m2, vše v kat. území Vitice u Humpolce, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Pelhřimov, v katastru nemovitostí pro obec Želiv, kat. území Vitice u Humpolce, na LV č. 10001 (dále jen „předmětné pozemky“ či „pozemky“)], a výrokem II. jej ve výroku II., jímž byl zamítnut „návrh na určení vlastnictví pozemků Českou republikou, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Pelhřimov, na LV č. 10001 pro obec Želiv a k. ú. Želiv“, a dále ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudy obou stupňů rozhodovaly o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), určení, že žalovaná 2) je vlastníkem předmětných pozemků, které byly vyvlastněny státem bez náhrady podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy (dále jen „zákon č. 142/1947 Sb.“), odůvodněné tím, že v katastru nemovitostí je v rozporu s § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2012, nebo v rozporu s § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“), zapsána jako jejich vlastník žalovaná 1). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že vlastníkem původních pozemků, z nichž předmětné pozemky vznikly, byly ve vlastnictví právního předchůdce žalobkyně, kláštera premonstrátů v Želivě (náležely k velkostatku Želiv, dvůr Milostice), že jejich zabrání státem podle zákona č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového, nebylo realizováno (byly propuštěny ze záboru), že na ně byla výměry Zemského národního výboru v Praze ze dne 3. 5. 1948 a ze dne 14. 6. 1948 uvalena národní správa podle § 15 dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb., že dne 15. 5. 1948 byl do pozemkové knihy proveden zápis o zamýšleném převodu nemovitostí dle zákona č. 142/1947 Sb., že na základě dodatku ze dne 15. 2. 1950, č. j. 9.125/50-IX/A-21, k rozhodnutí (reviznímu výměru) Ministerstva zemědělství ze dne 13. 3. 1948, č. j. 6137/48-IX/R 12, byly pozemky určeny jako vyvlastněné podle § 1 odst. 3 zákona č. 142/1947 Sb. a převzaté k účelům přídělovým, že tehdejší opat kláštera premonstrátů v Želivě V. T. nenavrhl pozemky, či některý z nich, k ponechání klášteru, že pozemky byly ve správě obce Vitice, neboť žádný z nich nepřevzal podle zápisu o převzetí statku a mlýna ze dne 12. 11. 1949 od velkostatku Želiv „do správy a užívání podnik ČSSS, n. p. statku Rantířov a ČSSL“, že proces přidělování pozemků přídělcům tudíž probíhal již před 1. 1. 1950, což lze dovodit i z potvrzení ONV v Pelhřimově dne 16. 2. 1982, č. j. VLHZ/255/1982-203/2, týkajícího se přídělu pozemků v k. ú. Vitice, v jehož poznámce se uvádí, že parcela č. 251-les v k. ú. Vitice u Humpolce byla protokolem ze dne 10. 8. 1948 předána do správy čsl. státu - podniku SLS. Odvolací soud s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3787/2008, sp. zn. 28 Cdo 437/2013 a sp. zn. 28 Cdo 280/2004 dovodil, že § 2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění zákona č. 114/2000 Sb. (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), umožňuje restituci i toho majetku, který byl formálně přidělen až po rozhodném datu, tedy po 31. 12. 1949, že výčet způsobů prokázání přídělu podle § 2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. je pouze demonstrativní, přičemž závěr o existenci přídělu zůstává na posouzení soudu, a že v případě § 2a zák. č. 172/1991 Sb. jde o nemovitosti, jež byly obcím jako přídělcům přiděleny nebo pro obec jako přídělce schváleny, přičemž podmínka převzetí držby či snad faktického užívání není tímto ustanovením vyžadována. Ohledně předmětných pozemků odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že byly splněny podmínky uvedené v § 2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., tedy že tyto pozemky přešly ke dni 1. 7. 2000 (nabytím účinnosti zákona č. 114/2000 Sb.) do vlastnictví žalované 1), neboť byly určeny k přídělům již v době před 1. 1. 1950 [čemuž koresponduje i jejich faktické převzetí právním předchůdcem žalované 1) v té době]. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani dosud v katastru nemovitostí zapsaný důvod vzniku vlastnického práva žalované 1) ke dni 24. 5. 1991, neboť předmětem daného řízení bylo právě posouzení toho, zda na žalovanou obec přešel předmětný majetek v souladu se zákonem č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb. Přechodu pozemků na žalovanou 1) podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. nebránilo ani blokační ustanovení § 29 zákona o půdě (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4243/2016). Odvolací soud dodal, že § 8 zákona č. 172/1991 Sb. se týká majetku nezapsaného do vlastnictví obcí dle tohoto zákona do 31. 3. 2013, což však není případ předmětných pozemků. S odvolacími námitkami žalobkyně, že potvrzení ze dne 16. 2. 1982 je neplatné (vydané orgánem, který k tomu nebyl oprávněn) a že obce od 1. 1. 1950 nemohly fakticky nabývat žádné vlastnictví, se odvolací soud neztotožnil, resp. dovodil, že na rozhodnutí v dané věci nemají vliv. Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jež má za přípustné dle § 237 o. s. ř. k řešení otázky hmotného práva, „při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se posouzení aplikace ust. § 29 zákona o půdě ve vztahu k zákonu č. 172/1991 Sb., jakož i zákona č. 482/2012 Sb., a k judikatuře Ústavního soudu ČR, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena anebo má-li být dovolacím soudem vyřešena právní otázka posouzena jinak“, přičemž odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/07, sp. zn. II. ÚS 528/02 a sp. zn. I. ÚS 663/06. Odvolacímu soudu především vytýká, že se „nevypořádal s otázkou zásady materiální publicity, kdy primárně je platný stav zapsaný v katastru nemovitostí“, v němž však je uveden „vznik práva žalované 1) ze zákona č. 172/1